Článek
Kdo by neznal slovní spojení ,,škola hrou", často slýchávané, špatně vysvětlené. Když dnes ve třídě děti hrají jakousi verzi přírodovědného Člověče nezlob se! nebo v angličtině česko-anglické pexeso, řekne někdo: ,,No, jo. To je Komenského škola hrou.". Opravdu to ale takhle je? Co tím vlastně Učitel národů a velký myslitel měl na mysli? Kupodivu v žádném případě nemyslel, abychom ve škole hráli nějaké češtinářské šarády. Doopravdy chtěl, aby děti vzali určitý problém, vymyslely řešení a následně vyvodily nějaký závěr. V dřívějších dobách kupříkladu při hodině latiny hráli divadelní hry ve kterých řešily různé problémy, například se učitel ptal žáka, jak se by vyskloňoval určité slovo a žák mu odpovídá. Kdyby v dnešní době páťáci hráli divadelní hru o životě sv. Václava podobalo by se to víc Komenského představě o výuce.
S Marií Montessori to dopadlo tak nějak podobně. Mnoho rodičů si z jejích výukových metod vyvodilo, že vlastně dítě je takový malý dospělák, jenž by měl vše zvládat sám a rodiče by se do činností, jež vykonává, vůbec neměli vměšovat. Jiní si zase vyvodili, že by v podstatě dítě nemělo mít žádné hračky. Co je tedy podle nich špatného na krabici různorodých kostek Lega? Podle mě snad jenom návody, které dítě naprosto omezují v tvořivosti, ty bych rovnou zahodila.
Dle mě je třeba vysvětlit některým chytrákům, v čem vlastně některé způsoby výchovy a výuky spočívají. Nejde o nedělání chyb, samé jedničky, dokonalost, pouhé biflování nebo vše brát jako desatero přikázání. Je v tom něco víc. Radost z nových zkušeností, osobním růstu a o cestě životem.
