Článek
Chápu, že pro mnoho matek je mateřská a rodičovská období, kdy vidí svět úplně jinak než dřív a cokoliv jejich dítě udělá, jim přijde jako to nejroztomilejší na světě. Což je naprosto v pohodě, dokud to nezačne obtěžovat ostatní.
Hierarchie na hřišti
Pobyt na dětském hřišti považuji za hroznou slepičárnu a chodím tam děsně nerada. Samozřejmě ale dětem nechci upřít možnost vyblbnout se na prolézačkách a navázat nová kamarádství, takže na hřiště chodíme. Více, než bych chtěla já a méně, než by chtěly děti. V každém případě je pro mě každá návštěva hřiště zážitek, který mi pár dní nejde z hlavy. Mateřství je „profese“, do které každý kecá a každý má nějaký názor na to, jak by se to mělo dělat správně. Já bohužel patřím mezi ten typ rodičů, kterým je srdečně jedno, jak to dělají ostatní. Pokud přede mnou dítě někdo vyloženě netýrá, což se naštěstí ještě nestalo, tak se do toho nemontuju a je mi úplně jedno, jestli támhle Pepíček papá písek, Mařenka si sundavá kalhoty, Alenčina maminka jí dala sladkou sušenku, nebo Tomáškovi maminka cpe mladé výhonky smrčků. Je mi to šumafuk, bohužel to ale vypadá, že jsem na hřišti jediná, a protože mě nezajímá probírat s ostatními matkami, co dělají špatně ty druhé, nemáme si moc co říct.
Nejsme kámoši, ale respektujeme se
S mými dětmi nejsme kamarádi, což jde proti moderními trendu mateřství. Já jsem kápo a musím se poslouchat. Na druhou stranu to neznamená, že se svými dětmi nejednám s respektem. Ale dělám si to po svém. Mají prostě hranice, které musí dodržovat, ale ty jsou někde jinde, než je mají ostatní matky. Je mi úplně jedno, jestli se mi dítě válí v bahně, louži nebo jezdí po zadku z meze. Vždycky s sebou beru oblečení na převlečení a nevidím jediný důvod, proč jim kazit zábavu. Na druhou stranu máme pravidla, že od cizích lidí se nebere žádné jídlo, nikam se s nimi nechodí, neříkáme jim, kde bydlíme, neubližujeme cizím dětem, neděláme ostatním nic, co se jim nelíbí, nepereme se, pokud se nebráníme, na prolézačce nechvátáme a držíme se oběma rukama atd. A na tom trvám. Řekla bych, že takhle je to normální. Přesto jsem trochu za černou ovci. „Vidíš to, jak je zválený?! Já bych ho přetrhla, tohle už se nevypere a ona ho klidně nechá!“ už jsem za zády slyšela hodněkrát. No, ano, moje děti se z hřiště prostě vrací jako párek čuníků. Podle mě to ale patří k normálnímu dětství, a protože to vím, tak jim prostě dám oblečení, u kterého to vadit nebude. Třeba ty tepláčky, které mají od minula zelené šmouhy na zadku, protože se nevypraly.
Odvolejte si to dítě!
Co ale vyloženě nesnáším, jsou přehnaně kontaktní cizí děti. Nechápejte mě špatně, nic proti dětem nemám, dokonce je mám dost ráda. Nejen vlastní, ale i cizí. Co však moc nemusím je, když mi chtějí cizí děti sedat na klín, objímat mě a podobně, jenom proto, že jsem na ně vlídně promluvila, když si hrály s mými dětmi, zatímco jejich matky čučely do mobilu. Za prvé mi v dnešní době nepřijde rozumné, nechávat se objímat od jiných dětí než vlastních a za druhé je mi to prostě nepříjemné. Usoplených nosíků a umatlaných prstíků mám dost doma, nepotřebuju se dostat do kontaktu ještě s cizíma.
Úplně nejhorší kategorie jsou matky, kterým mateřstvím úplně přepne a jediné, co mají v hlavě, jsou děti, děti a děti. Kdysi jsem se s jednou takovou bavila, protože jsem nechtěla být vyloženě hrubá a ignorovat ji, ale bylo to jak za trest. Od probrání příkrmů, značek plínek, nadýmání, jejího kojení a toho, jak by tu svoji holčičku nejraději snědla. Z otravné konverzace mě zachránilo, když se její starší holčička, asi 4letá, vrhla na náš kočárek a začala nám pusinkovat miminko. Málem mě kleplo. Zatímco maminka se rozplývala, jak je to roztomilé, a že ano, v kočárku je miminko a jak je od ní hezké, že mu dává pusinky, tak já jsem viděla jen to, že holčička celou půlhodinu na hřišti kašlala, teče jí nudle a těma omatlanýma, špinavými rukama sahá na naše malé baby. No, tenkrát jsem zvolila diplomatičtější formulaci, než „odvolejte si to dítě!“, ale efekt byl stejný. Paní matka se děsně urazila a odpochodovala z hřiště. Možná to bylo lepší, protože pak už neviděla, jak drhnu mímoše vlhčenýma ubrouskama. Protože já sice budování imunity podporuju, ale odsaď pocaď. Nemusíme si o nemoci vyloženě koledovat.
Takže, milé maminky, prosím, uvědomte si, že je úplně jedno, jak vám přijdou vaše děti roztomilé. Ostatní to můžou vidět jinak a o žádný přehnaný kontakt zkrátka a dobře nestojí. Vychovávejte svoje děti k civilizovanému chování a učte je, že na ostatní se bez dovolení nesahá.