Článek
Oblafnout podřízené obyvatelstvo. To současná pětikoaliční vláda udělala již v řadě otázek - za pomoci svých četných mediálních spojenců. A nyní se to snaží udělat v souvislosti s kroky nazývanými „důchodová reforma“ či jinak, na kterých vydělá malá skupina vlastníků.
Vybavujete si, jak dlouho bylo záměrně odkládáno „zdanění mimořádných zisků“ skokově bohatnoucích velkých firem a jejich vlastníků? Jak bylo opožděné, lokalizované, nízké oproti některým jiným státům a plné děr? Jak nebyli vůbec zahrnuti někteří tučně vydělávající vlastníci? Pamatujete si zrušení tzv. „superhrubé mzdy“ hlasy ODS, SPD a ANO, které vysoce disproporčně pomohlo bohatým? Vzpomínáte si, jak bylo odkládáno zastropování cen energií (a nepřišlo v případě potravin) a jak bylo opět nízké v porovnání s některými jinými evropskými zeměmi?
Podívejte se, jaké skupině lidí patří drtivá většina médií v ČR. Podívejte se, jak si tito lidé financují politické strany současné vlády, prostudujte si, jaké jsou tendence vývoje rozložení bohatství v ČR (stav k roku 2021, 2022, širší globální trendy). Zcela výjimečně zaslechnete nebo čtete v českém mediálním prostoru hlas, který požaduje zdanění tohoto obřího nahromaděného bohatství. Sami si ale uvědomte, jak extrémně upozaděný je mezi propagandou ve prospěch současné moci (a pseudoopozice).
Z výše popsaného můžeme vyvodit, že současná pětikoaliční vláda je vládou bohatých a opírá se o drtivou mediální moc. Ty nyní na věc půjdou především přes stárnutí populace, což podrobně rozebíráme v závěrečných kapitolách, po vylíčení historických a mocenských souvislostí „penzijních reforem“.
Fialova vláda je vládou bohatých a má na své straně oligarchizovaná média - a pan prezident také pomůže
Všemožné drobnější i větší kauzy jsou spolehlivě zameteny po čase pod koberec, aniž by ohrozily současnou moc. „Lidový“ a „slušný“ prezident v tomto spojenectví také hraje významnou roli. Jakožto kandidát byl vytvořen z oligarchických peněz, které jsou propojeny například s „Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky“ či „nezávislým“ Deníkem N. A mezi „poradci“ pana slušného prezidenta se objevila také dvě poměrně proslulá jména: Zdeněk Tůma a Vladimír Bezděk.
Různé návrhy „důchodové reformy“ či jinak nazývaných opatření se objevují již od 90. let. Čtenáři si mohou na české Wikipedii rekapitulovat vývoj od roku 1989, kde se též objeví jméno pana Bezděka, nyní podnikajícího ve finančním byznysu, coby zástupce „Bezděkovy komise“, jež se vyslovila pro nutnost „důchodové reformy“.
Koupit si lze samozřejmě i sociální demokraty a ti střídavě „důchodovým reformám“ přitakávali, střídavě se proti nim vymezovali. V roce 2010 začala vládnout koalice ODS, TOP 09 a VV, která nepřekvapivě zaváděla a pokoušela se zavádět (v konfrontaci s rozsáhlým odporem a demonstracemi) opatření ve prospěch českých i mezinárodních bohatých vlastníků, jimž také říkala „reformy“. Ty potom prohlasovala coby „malou“ a „velkou penzijní reformu“ v letech 2011 a 2013. (A výše zmíněný pan Tůma od pana prezidenta tehdy kandidoval za TOP 09.)
V té době zástupci vlády bohatých mluvili o věci poměrně na plná ústa: cílem je dostat peníze do soukromých fondů a snížit závazné výdaje státu. Narozdíl ode dneška se vláda setkávala s masovým odporem na náměstích, který měl primárně sociální témata a mnohdy rovnostářské ladění. Rozdílem je také tehdy ještě ne zcela konsolidovaná oligarchická moc v médiích, poslušnost žurnalistů a integrace pravicové mediální moci s mocí politickou - to vše vztaženo k vlastnické třídě, jež má zatím nad českou společností pohodlnou moc.
Falešné, zástupné a skutečné důvody „penzijní (polo)reformy“
Skutečně bohatých lidí - kteří si například vodí politiky a novináře - se chystané změny nijak podstatně nedotknou. Vyjma tedy těch, pro něž vznikne nová možnost výdělku, pokud v dané oblasti vlastní podstatný kapitál. A popřípadě budou do odsouhlasených návrhů vsunuty různé „pobídky“ a kličky, pomocí nichž si bohatí budou moci snižovat daně - jako je tomu například ve změti opatření australského systému.
Právě australský systém penzí možná bude zmiňován i mocenskou propagandou v ČR, protože je obykle chválen finančními institucemi, které zcela přirozeně zastupují především zájem bohatých investorů. V Austrálii mají „hybridní“, tedy smíšený systém penzí od 80. let. Za tu dobu byla předmětem politických bojů výše státní části příspěvku (jež se řídí také dle „means testing“, tedy zjišťování majetku adepta) i výše povinných odvodů do soukromých fondů.
Věc je samozřejmě vysoce výhodná pro vlastníky penzijních fondů, neboť stát přímo i nepřímo nutí občany, aby do těchto fondů posílali své peníze (formálně rozmanitá nabídka fondů samozřejmě podléhá typickým tendencím koncentrace a monopolizace). Při (zákonité) nestabilitě a tzv. „otřesech na finančních trzích“ (které nyní zakouší australský systém v intenzivní míře) je zde typický scénář, kdy stát dorovnává to, co ujídají „otřesy“ (vedle materiálně-zdrojových krizí též spekulace a koncentrace) v ekonomice.
U počátků zavádění tohoto smíšeného systému stojí v 80. letech formálně levicová vláda premiéra Hawka, ale zároveň je toto období charakterizované obratem k „neoliberalismu“ nejprve na „testovacím dvorku“ (Chile, Argentina) a v anglosaských zemích a potom jinde. Toto období je charakteristické masivním nárůstem objemu a moci finančního kapitálu, který dnes zaujímá až čtvrtinu světové ekonomiky (!).
Samozřejmě i u nás existuje řada politiků přímo zkorumpovaných finančním byznysem, mnoho dalších je zkrátka naučeno těmto tendencím přitakávat.
Kde mají lidé zastání
Jak bylo zmíněno, v minulosti u nás různým podobám „penzijní reformy“ jdoucí na ruku bohatým vlastníkům finančího byznysu přitakávala i sociální demokracie (a nyní opět existují pokusy o její „nakoupení“), jindy se ale proti tomuto druhu změn vymezovala (viz dění za Nečasovo-Kalouskovy vlády odkazované výše). (Zde ještě můžete srovnat roli Danuše Nerudové, která měla div ne levicovou auru a můžete se též zamyslet, jak se mohla v našem státě stát profesorkou ekonomie.)
Solidním základem pro alternativu k různým odstínům pravicové moci jdoucí na ruku především velkým vlastníkům a vysokopříjmovým lidem jsou výstupy Světové organizace práce. Ta zpracovala například tuto obsáhlejší studii v angličtině (možno přeložit např. pomocí DeepL), kde se věnuje zkušenostem se zaváděním soukromých pilířů důchodových systémů. A konstatuje, že po četných krizích těchto systémů různě na světě byla většina opět zrušena či vztaha pod významnější státní zodpovědnost a kontrolu. Nechoďme pro konrétní příklady daleko: stalo se tak i na Slovensku. Tam bylo pravicovou Dzurindovou vládou závazně uloženo občanům ukládat do soukromého pilíře minimálně 9 % z hrubé mzdy, pakliže do něj chtěli vstoupit - a zakázáno vystoupit (!). Systém ale kromě bohatnutí uzké skupinky vlastníků vykazoval pro občany horší výsledky než státní a byl odbourán Ficovou vládou.
Je tedy jisté, že zde vždy číhá motivace vlastníků a jejich poskoků mezi politiky, žurnalisty či „experty“ (jimiž teď budeme bombardováni) na přímém zbohatnutí, zároveň je zde ještě jedna velepodstatná souvislost.
Důchody jako rozpočtová položka
To naznačujeme hned pod nadpisem. Také to budeme slýchat jako důvod pro „důchodovou reformu“, respektive „změny v důchodech“. Typické bude, že autoři těchto důrazných (strašících a překrucujících) výroků nebudou zmiňovat, jak by se příjmy rozpočtu mohly zvyšovat.
Právě proto jsme to zmínili hned v prvních odstavcích a opakujeme zde: je možné zvýšit daňovou progresi a výše danit bohaté vlastníky firem i soukromého majetku a též vysokopříjmové. V různé míře, která reflektuje jejich jak jejich zásluhy, tak iracionálně vysoké bonusy bohatství, které „trh“ dává těm, kteří již dopředu značným bohatstvím disponovali.
V dávných dobách toto dobře chápali zástupci sociálně demokratických stran i jejich voliči (kteří se klidně rekrutovali z bajné „střední třídy“). Když za poslední roky tak roste bohatství bohatých (jak dokládám odkazy v prvních odstavcích), tak proč by nemohlo růst i jejich zdanění a z toho příjmy pro státní rozpočet. Proč by také stát nemohl vedle ČEZu provozovat další podniky, ze kterých by používal dividendy ve propsěch svých občanů? Nečekejte však, že vám toto budou schvalovat česká drtivě pravicová média a jejich propagandisté.
Tahle země bude pro staříky
Píši v jiném textu o tom, jak se peníze proměňují v komoditu, která se však odpoutává od dalších komodit - protože je centrální banky mohou zapnutím tiskárny, respektive tlačítka v počítači, vytvořit.
Stát zde stojí vedle obrovsky mocných soukromých kapitalisticko-rentiérských zájmů a buď jimi může být do značné míry opanován (jako ten náš v současné době), anebo může tyto zájmy ignorovat, regulovat, ba je vyzvat na souboj - jak se v různé míře dělo ve starší vývojové fázi kapitalismu na Západě po 2. světové válce, respektive po Rooseveltově „New Dealu“ (jak též popisuji v nyní sdíleném článku).
Za určitých přesných okolností může být pro občany (počínaje těmi nejchudšími) výhodný i nějaký „kombinovaný“ systém, ale to vyžaduje vědomě cílené regulace, k nimž vodítko poskytují opět principy vyjmenované Mezinárodní organizací práce (jako například: „obecná a primární odpovědnost státu za penze“, „přiměřenost i předvídatelnost výnosů“, „transparentní a ekonomicky poučené řízení“).
A ano: populace stárne - tedy v tzv. vyspělých zemích se snižuje podíl lidí v tzv. „produktivním věku“ vůči podílu důchodců. Zaprvé je ale toto stárnutí nestejnoměrné - např. ve Francii jsou podstatné rozdíly věku dožití podle sociální vrstvy, do které patříte. Za druhé je například u nás navrhované posunutí důchodového věku na 68 let (!) např. o 4 roky vyšší než ve Francii, což neodpovídá ani průměrnému ročnímu růstu věku dožití u nás a je to v obráceném poměru k vyššímu věku dožití ve Francii. Za další pak je nutné zohledňovat faktory jako zvyšování efektivity práce, automatizaci atd. - aby člověk dospěl k tomu, že tyto změny důchodů jdou na ruku vlastnické třídě, která chce zachovávat či zvyšovat své zisky a jejím podržtaškům mezi politiky, žurnalisty, „experty“ apod.
Snažili jsme se zde na jednu stranu zohledňovat podstatné proměnné a souvislosti, na druhou stranu je pro potřeby obyčejného čtenáře držet ve zkrácené podobě. Je totiž možné se v úvahách vydat smělejší cestou a uvažovat například o systému dvojích peněz (či peněz s omezenou směnitelností, jako jsou různé „stravenky“), což by mohlo zajistit důstojný životní standard pro důchodce a zároveň zvrátit moc finančních kapitalistů-rentiérů.
Na závěr již jen krátce dvě věci, které mohou lidé promítnout do každodanního života: je to různě dušeno ve zprávách, ale ve Francii se proti Macronově pravicové vládě a jejích návrhům na zvednutí důchodového věku z 62 na 64 (a jiným „reformám“) masivně demonstrovalo a demonstruje. Napsal jsem článek o tom i zamyšlení, co mohou dělat čeští obyvatelé, včetně důchodců, aby se postavili jim nepřátelské moci. A závěrem nabízím pohled do Japonska, které je na vrcholu statistik „stárnutí populace“, ale snad i díky svému silnému kulturnímu zázemí nachází některá nápaditá řešení pro život seniorů.
