Článek
Tykání je v naší společnosti běžnou formou komunikace, kterou si často dovolujeme mezi přáteli, rodinou a někdy i kolegy. Nicméně se často zdá, že existuje nepsané pravidlo, že starší generace může automaticky tykat mladším, což rozhodně není na místě nebo vhodné.
Respekt a hranice
Respekt je základním kamenem jakékoliv mezilidské interakce. Když starší generace automaticky přejde na tykání, nerušuje to osobní hranice. Každý člověk by měl mít právo rozhodnout, jakou formu oslovení preferuje. Tykání bez souhlasu je projev neúcty a arogance, ať se daná osoba vymlouvá na co chce.
Kulturní kontext
V některých kulturách je tykání zcela běžné. V České republice však existuje hluboce zakořeněná tradice vykání, zejména v oficiálních a formálních situacích. Přechod na tykání by měl být oboustranně dohodnutý proces, který respektuje osobní preference a hranice. Měl by také probíhat podle etikety. Např. Že nadřízený nabízí tykání podřízeném, žena muži atd.
Profesionální prostředí
V pracovním prostředí je vykání standardem, který udržuje profesionální atmosféru a respekt mezi kolegy. Pokud starší kolega automaticky přejde na tykání, může to narušit dynamiku týmu a způsobit nepříjemnosti. Mladší pracovníci tak cítí tlak, aby také přešli na tykání, i když jim to nemusí být příjemné. Tykání by mělo být vždy dohodou obou stran. Je důležité si uvědomit, že každý člověk má právo na vlastní komfort a osobní hranice. Pokud se rozhodnete někomu tykat, ujistěte se, že to druhá strana vítá a cítí se s tím pohodlně.
Jak se bránit
Pokud se ocitnete v situaci, kdy vám někdo začne tykat bez vašeho souhlasu, je důležité se ozvat. Zde je několik tipů, jak to udělat taktně a efektivně:
- Buďte přímí: „Omlouvám se, ale raději bych, kdybychom si vykali.“
- Vysvětlete své důvody: „Cítím se příjemněji, když si vykáme.“
- Nabídněte alternativu: „Pokud vám to nevadí, zatím bych zůstala u vykání.“
Nebuďte burani
Tykání bez souhlasu je být vnímáno jako projev neúcty a narušení osobních hranic. Je důležité respektovat preference druhých a udržovat otevřenou komunikaci. Každý má právo na to, aby byl oslovován způsobem, který mu vyhovuje, bez ohledu na věk nebo společenské normy. Osobně považuji tykání za dost ošemetnou záležitost a příležitost někomu mi tykat nabízím jen velmi vyjímečně, ale to bude nejspíš způsobeno tím, že se většinou pohybuji po kolektivech, kde je přátelská atmosféra a tykání k ní automaticky patří. Asi nejhorší zkušenost mám z dob své ranné dospělosti, kdy mě do tykání „nutila“ sousedka, která by mi mohla věkem dělat babičku. Tehdy jsem si ještě nedokázala nastavit hranice a jakékoliv odmítnutí mi připadalo hrubé a nepřátelské. Dodnes si ale pamatuju, jak extrémně nepříjemné mi to bylo. Nakonec jsem to po pár dnech marné snahy vzdala a komunikovala jsem s ní tak, jak mi bylo příjemné tzn. oslovovala jsem jí jménem, ale vykala jsem jí.
Pořádný oříšek je pro mě i přístup k rodičům partnera. Asi jsem „konzerva“, ale prostě mi přijde „divné“ jim tykat a oslovovat je jménem. Jenže stejně divné mi přijde je (v případě dlouhodobého vztahu) oslovovat „paní Nováková“. Takže to řeším stejně - oslovuji jménem, ale vykám.
P.S. Když rodiče partnerovi nebo partnerce svého dítěte začnou automaticky tykat mi přijde neskutečně buranské.
