V 19. století chodily davy pozorovat těla neznámých mrtvých. Pařížská márnice byla oblíbená atrakce

Za velkou skleněnou stěnou ležela těla mužů, žen i dětí vytažených ze Seiny nebo nalezených v ulicích Paříže. Návštěvníci se před výlohou tlačili, komentovali vzhled mrtvých a hádali, co se jim asi stalo. Někteří přišli během polední přestávky, jiní vzali na neobvyklý výlet celou rodinu.

Vstupné se neplatilo. Pařížská márnice byla otevřená sedm dní v týdnu a dobové turistické průvodce ji uváděly vedle významných památek. Z místa určeného k identifikaci neznámých mrtvých se stala jedna z nejpodivnějších atrakcí města.

Paříž se během 19. století rychle rozrůstala. V ulicích umírali lidé bez dokladů, řeka vydávala těla utonulých a policie často netušila, komu patří. Neexistovaly databáze otisků prstů ani jiné dnešní metody identifikace.

Úřady proto neznámé mrtvé veřejně vystavovaly. Doufaly, že mezi příchozími bude příbuzný, soused, zaměstnavatel nebo obchodník, který je pozná a sdělí policii jejich jméno.

První veřejná márnice začala v Paříži fungovat roku 1804. V roce 1864 se přestěhovala do nové budovy na ostrově Île de la Cité, nedaleko katedrály Notre-Dame. Právě její poloha v centru města společně s velkou prosklenou výstavní síní přivedla dovnitř tisíce lidí, kteří s identifikací neměli nic společného.

Mrtví byli svlečeni, omyti a položeni na nakloněné mramorové desky. Intimní místa jim zakrýval pruh kůže nebo látky. Oblečení, boty a osobní věci visely nad nimi či vedle nich, aby podle nich mohl návštěvník člověka snáze poznat.

Těla od veřejnosti oddělovalo silné sklo. Celá místnost připomínala divadelní scénu nebo obchodní výlohu. Rozdíl byl pouze v tom, že vystaveným „zbožím“ byli skuteční lidé.

Než márnice roku 1882 získala chladicí zařízení, stékala na těla studená voda, která měla zpomalit rozklad. Ani ta však nedokázala mrtvé uchovat dlouho. Obvykle zůstávali vystaveni přibližně tři dny. Potom je mohl nahradit snímek nebo voskový odlitek obličeje.

Běžný den mohl být v márnici poměrně klidný. Jakmile však noviny zveřejnily zprávu o tajemné vraždě, nalezeném dítěti nebo krásné neznámé ženě, před budovou se vytvořily dlouhé fronty.

Lidé sledovali jednotlivé případy jako pokračování napínavého románu. Četli podrobnosti v tisku a potom se šli na tělo podívat vlastníma očima. Při nejsledovanějších případech údajně dorazilo až 40 000 návštěvníků za jediný den.

Před márnicí prodávali pouliční obchodníci ovoce, sladkosti a oplatky. Uvnitř se lidé tlačili před sklem, šeptali, smáli se a dohadovali se o příčině smrti. Mezi návštěvníky nebyli jen chudí Pařížané. Přicházeli zahraniční turisté, spisovatelé, umělci i příslušníci vyšších vrstev.

Pro policii mohlo veřejné vystavení skutečně přinést výsledek. Někdo v davu poznal kabát, jizvu nebo tvář a neznámý mrtvý konečně získal jméno. Systém však zároveň zbavoval zemřelé posledního zbytku soukromí.

Zvláštní pozornost přitahovala těla mladých žen a dětí. Jejich smrt noviny často popisovaly jako záhadu plnou romantiky, zločinu či zakázané lásky. Skutečná chudoba, domácí násilí nebo sebevražda se měnily ve veřejnou podívanou.

Někteří lidé se navíc vraceli opakovaně. Nechtěli nikoho poznat. Chtěli zjistit, zda od minulé návštěvy přibylo nové tělo.

Kritika márnice postupně sílila. Lékaři, novináři i politici upozorňovali, že veřejná výstava už neslouží pouze identifikaci, ale podporuje nezdravou zvědavost. V březnu 1907 proto úřady přístup veřejnosti ukončily. Samotná soudní medicína pokračovala, mrtvá těla však zmizela z očí turistů.

Pařížská márnice bývala označována za „jediné bezplatné divadlo v Paříži“. Na jejím jevišti ale neleželi herci. Byli to lidé, jejichž jména nikdo neznal a jejichž smrt se na několik dnů stala zábavou města.

Davy odcházely s pocitem, že viděly něco mimořádného. Mrtví zůstávali za sklem a dál čekali na toho jediného návštěvníka, který se nepřišel pobavit, ale poznat jejich tvář.

Historické údaje vycházejí z  Wellcome Collection a National Geographic.