Článek
Sedím v kavárně a za vedlejším stolem slyším známý povzdech: „Za ten důchod se fakt nedá vyžít…“ Pohlédnu na paní v dobře střiženém kabátu, jak pomalu míchá latté a s povzdechem připojuje: „23 000 Kč je jen o trošku víc než berou uklízečky, a to jsme celý život pracovali.“
Zamyslím se. Opravdu je 23 000 Kč v důchodu tak málo?
Ztrácíme měřítko
Průměrný důchod v České republice překročil v roce 2025 částku 21 000 Kč. Tisíce lidí – včetně těch, co nikdy nepracovali za víc než minimální mzdu – mají důchod, o jakém se leckterému pracujícímu ani nezdá. A přesto slyšíme, že je to málo.
Ano, doba je drahá. Ano, inflace ukrojila z každé peněženky. Ale co potom mají říkat ti, kteří denně vstávají do práce za 20 000 čistého, platí nájem, hypotéku, dětské kroužky, školku, energie a jídlo?
Důchodce má své jistoty. Peníze chodí pravidelně, valorizace fungují, většina má vyřešené bydlení, děti z domu. Tak proč ten neustálý pocit křivdy?
Důchod jako bezpečný přístav
Důchod by měl být jistotou. Odměnou za desítky let práce. A to u většiny lidí opravdu je. Vlastní byt, nízké náklady, žádné děti na krku, volný čas. Jasně, zdraví už neslouží jako dřív, ale ekonomicky se nejedná o tragédii.
Přesto se někteří důchodci cítí být odstrčení. Cítí, že společnost na ně zapomíná. A když do toho přijde zpráva, že sleva např. na jízdné už není 75 %, ale „jen“ 50 %, spousta z nich to vnímá jako osobní útok.
Jenže důchodci nejsou odstrkováni. Naopak jsou jednou z mála skupin, kterým se stát stále snaží vycházet vstříc.
Mladí to táhnou
V tichosti. Bez stížností. Bez titulků v novinách. Mladé rodiny platí státu vysoké odvody, odvádějí daně, snaží se spořit, ale dostávají výrazně méně. Nedočkají se automatických přídavků, nejsou chráněni před inflací. A přesto většina z nich nekřičí, že byla zrazena.
Možná proto, že na to nemají čas. A možná proto, že žijí v realitě, kde 23 000 měsíčně znamená normu, ne nouzi.
Nejde o závist
Není to o tom, že bychom záviděli důchodcům. Většina z nás má v rodině někoho, komu přejeme klidné stáří. Jenže když někdo s 21 000 měsíčně prohlašuje, že „s tím se nedá žít“, je na čase říct: Možná jste ztratili ponětí o tom, co to znamená skutečně vyjít s málem.
Zkuste si měsíc za minimální mzdu. Zkuste si měsíc jako samoživitelka. Zkuste si měsíc jako začínající asistent. Možná vás překvapí, že je to jiné, než jste si mysleli.
Rozum místo emocí
Neříkám, že se důchodci mají skvěle. Říkám jen, že by bylo fér přestat s generalizováním a věčným nářkem. Protože realita je taková, že mnoho důchodců se má lépe než velká část produktivní populace.
Důchod není výhra v loterii. Ale ani trest. Je to etapa života, na kterou jste se celý život připravovali. A pokud jste se nepřipravili, není fér očekávat, že to někdo jiný vyřeší za nás.
