Článek
Bylo to jako lusknutím prstu. Jeden telefonát, jedna věta, jedno jediné slovo: „Ne.“ A bylo po lásce, po vnoučatech, po kafi i po rodině. Od té chvíle u mě nebyli.
Celý život jsem se rozdávala. Byla jsem ta matka, co nikdy neodmítla. Co zvládla všechno. Co držela domácnost, zatímco manžel „potřeboval klid“. Co vychovala děti, nikdy si nestěžovala, nevyspala se, nešetřila se. A když konečně přišel důchod, ten vysněný čas „pro sebe“, nastoupil nový nástupce. Režim: babička non-stop.
Neptají se, jestli můžu. Jen kdy můžu
„Pohlídáš je, že jo?“
„My bychom si s mužem chtěli trochu odpočinout.“
„Vždyť ty jsi stejně doma.“
A můj oblíbený: „To přece dělají všechny babičky.“
Ne. Nedělají. A i kdyby dělaly, neznamená to, že musejí. A hlavně to neznamená, že já musím. Nejsem hlídací ústav. Nejsem úklidová jednotka. Nejsem tichošlápek, co potichu vstane v pět ráno a o všechno se postará, protože „mladí se nevyspali“.
Když pomáháš moc dlouho, staneš se samozřejmostí
Dávala jsem jim všechno. Bez nároku na něco na oplátku. Jenže člověk, který nikdy neřekne „dost“, nakonec zjistí, že pro ostatní neznamená nic víc než jen funkční nástroj. A to se přesně stalo mně.
Jakmile jsem řekla, že nemůžu, že chci jet s kamarádkou na výlet, že chci jít na výstavu, že si prostě chci jen v klidu číst , zmlkli. A pak se odmlčeli úplně.
Láska podmíněná užitečností není láska. Je to využívání.
Přestali jezdit. Nepozvali mě ani na oslavy narozenin. Nezavolali. A když už se ozvali, tak jen s ledovým tónem: „Aha. Tak ty na to nemáš čas.“
Ne. Nemám. A víte co, po tomhle všem, ani nechci mít. Chci mít život. Vlastní. Konečně. Po letech dření, přizpůsobování, neviditelnosti.
Když mě milujete jen tehdy, když hlídám, tak mě vlastně vůbec nemilujete. Milujete službu, kterou ode mě dostáváte zadarmo.
Babička, která řekne „ne“, je rebelka.
Nejsem sobec. Jsem unavená. Přežila jsem dvě dekády toho být neviditelná. A nechci v tom pokračovat. Pokud mě to má stát vztah s vlastními dětmi, tak ať. Protože vztah založený na manipulaci není vztah. Je to vydírání.Hlídání není láska. Hlídání je práce. A za práci má být respekt a ten se tady ztratil v okamžiku, kdy jsem si dovolila říct, že mám svůj čas, svůj plán, svůj program. A jestli si mě kvůli tomu přestanou napořád vážit? Tak si mě vlastně nevážili nikdy.
Takže ano. Nehlídám. A nelituju.
