Článek
Systém je jasný. Stačí být dostatečně „potřebný“, dostat se pod ochranná křídla některé z hlučných neziskovek a rázem se na vás snese lavina pomoci, poradců, voucherů, obědů zdarma, programů začlenění a kurzů, ze kterých ovšem skoro nikdy žádné začlenění nevzejde. Kdo potřebuje pracovat, když vám jiní neustále dokazují, že to zvládnete i bez toho?
Pomoc, nebo permanentní podpora pasivity?
Ano, pomoc slabým má smysl – ale jen tehdy, když vede k soběstačnosti. Jenže dnes? Neziskovky s dobrým PR a silným politickým krytím přetékají penězi. Často státními, tedy našimi. A za ně pečují o lidi, kteří si dávno zvykli, že se nemusí snažit něco měnit. Ale jen to zkuste říct nahlas. Okamžitě jste nelidští, krutí a necitliví. Jenže pravda je jednoduchá: kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, pověsí se na krk neziskovce.
Továrny na bezmoc
Kolik z těch, kterým se platí bydlení, energie, školení a integrační semináře, se skutečně posune dál? Kolik z nich zůstává roky v kruhu „pomoci“, ze kterého vlastně ani nechce vystoupit, protože je pohodlný? Tihle lidé nejsou vždy oběti. Často jsou to velmi dobří hráči v systému, který jim dává pocit důležitosti a odpovědnost hází na jiné. Vlastně na nás všechny.
Sponzorujeme sobectví
My všichni, co ráno vstáváme do práce, platíme daně a přispíváme na tenhle cirkus, jsme těmi hlupáky, kteří tahají tu káru dál. Jenže místo vděku posloucháme, že máme víc chápat, víc dávat a hlavně nic nekritizovat. A mezitím se ze solidarity stává směšná fraška, která odměňuje apatii a skoro trestá snahu.
Chce to říct nahlas
Neziskovky, které reálně pomáhají lidem postavit se na vlastní nohy, si zaslouží uznání. Ale těch je jako šafránu. Většina ostatních vytváří klienty závislé na pomoci – a tím si zajišťuje vlastní smysl existence. Je čas si přiznat, že „pomáhání“ se změnilo v byznys. A lenost v legitimní životní volbu.
