Parkuju podle pravidel. Stejně mi někdo pořád strká sprosté vzkazy za stěrač.

Zaparkuju normálně. Mezi čáry. Zaplatím parkování. Nechám dost místa. Všechno podle předpisů. Vrátím se k autu a tam lístek. „Tohle je bezohledné! Parkuješ, jak ****.“ „Nauč se parkovat, ty ****!“ ****, tady nemáš co stát!“

Promiňte, ale kdo přesně ho jmenoval správcem ulice?

Nejde o přestupek. Nejde o bezpečnost. Jde o to, že jsem si dovolila stát na místě, které si někdo mentálně zarezervoval jako své. „Tady parkuju dvacet let, ty ****.“ „Ty ****, tady je moje místo.“ Jenže veřejná komunikace není váš obývák. A asfalt není rodinné dědictví.

Je fascinující, kolik lidí má potřebu kontrolovat cizí nárazníky. Měří vzdálenost na centimetry. Fotí si auta. Sdílí SPZ do sousedských skupin. A přitom sami parkují půlkou kola na chodníku, blokují výhled a zapomínají blinkr.

Ale hlavně že já jsem „problém“.

Tenhle typ člověka si ani netroufne zazvonit. Nepřijde vám říct co má za problém do tváře. Ne. Strčí papírek za stěrač a odchází s pocitem, že právě vykonal občanskou povinnost.

To není odvaha. To je pasivní agrese .

Ten lístek není o parkování. Je o tom, že si někdo potřebuje připadat důležitý. Potřebuje někoho poučit. Někoho usadit. Někde si dokázat, že má kontrolu.

Možná ho doma nikdo neposlouchá. Možná ho v práci přehlížejí. Možná má pocit, že mu život proplouvá mezi prsty. A tak si vybere cizí auto. Protože to je bezpečné. Auto se neozve.

Jenže já ano.

V téhle zemi se parkování řeší vášnivěji než mezilidské vztahy. Lidi si myslí, že když někde bydlí, vlastní celý blok. Že cizí SPZ je narušitel. Že cizí návštěva je drzost.

Ale pravidla jsou jasná. A já je dodržuju. Nepřekračuju čáry. Neparkuju na zákazu. Nepřekážím. Tak proč mám pořád pocit, že stojím před soudem?

Protože někteří lidé potřebují mít nepřítele, proti kterému by mohli bojovat. A když není větší problém, vytvoří si ho z parkování.

Podle předpisů. Klidně. Bez omluv. A bez toho, abych si nechala diktovat morálku od anonymního papírku.

Možná bych jim jednou měla odpovědět. Ne lístkem. Úsměvem. Tím klidem a úsměvem, který je vytáčí víc než jakýkoli argument.

Protože pokud je vrcholem vašeho dne to, že napíšete cizímu člověku anonymní vzkaz za stěrač, tak věřte, problém opravdu není v mém parkování.

Problém je ve vašem životě.