Článek
Začalo to nenápadně. „Můžeš prosím umýt nádobí?“ Jasně, proč ne. „Vytři předsíň.“ Dobře. „Vynes koš.“ Samozřejmě. Jenže z „pomůžeš?“ se stalo „uděláš“. A z „děkuju“ se stalo ticho.
Dneska je to tak, že přijdu domů a automaticky beru hadr. Rodiče sedí, sledují televizi, a mezi reklamami mi stihnou připomenout, že podlaha ještě není hotová. Když si dovolím zeptat, proč nemůžou přiložit ruku k dílu, dostanu lekci o tom, že „oni celý život pracovali“ a já mám být ráda, že tu můžu bydlet.
Takže bydlení = plný úvazek uklízečky?
Vděčnost jako bič
Nejhorší je ten morální nátlak. „My jsme se o tebe starali, když jsi byla malá.“ Ano. To je jejich zákonná i přirozená povinnost. Já jsem si narození neobjednala.
Ale v jejich podání je to investice, kterou teď splácím hadrem a saponátem. Jakmile se ohradím, jsem drzá. Když odmítnu, jsem líná. Když řeknu, že mám i svoje povinnosti, slyším, že „dnešní mladí nic nevydrží“.
Jenže tohle není o výdrži. Tohle je o hranicích.
Pomoc ano. Zneužívání ne.
Nejsem alergická na domácí práce. Každý by měl přiložit ruku k dílu. Problém je, když z toho někdo udělá samozřejmost jen pro jednoho člena domácnosti.
Když já nevytřu, je problém. Když oni nechají hrnek na stole tři dny, je to „únavou“. Když já zapomenu na koš, je to nezodpovědnost. Když oni zapomenou, je to detail.
Tohle není spravedlnost. Tohle je rozdělení rolí podle toho, kdo si nechá víc líbit.
Nechci být jejich služka
Rodiče si možná myslí, že mě učí pracovitosti. Ve skutečnosti mě učí jediné: že kdo je tišší, ten dělá víc. Že kdo si nestěžuje, toho můžou zaúkolovat.
Já už nechci klid za cenu své sebeúcty. Nechci mít pocit, že moje hodnota je měřená leskem podlahy. Nejsem hadr na vytírání.
A pokud si někdo myslí, že je normální mít doma dospělou dceru jako služku, měl by si upřímně odpovědět, jestli by takhle zacházel s cizím člověkem. Protože rodina by měla být víc než hotel s povinným úklidem.
Já pomáhat chci. Ale nebudu otročit. A jestli je tohle pro ně šok, tak možná jen proto, že si zvykli, že mlčím.
