Článek
Je mi sedmdesát. Celý život jsem pracovala, vychovávala děti, splácela hypotéku, šetřila každou korunu. Nikdo mi nic nedal zadarmo. A dnes? Dnes si dovolím posílat peníze na charitu. A moje vlastní rodina mě za to soudí.
Prý je okrádám.
O jejich dědictví.
O peníze, které jsem ještě ani nestihla utratit.
Ano, čtete správně. Ještě žiju, dýchám, rozhoduju se sama a už počítají, co po mně zbyde.
„Mami, myslíš i na nás?“
Začalo to nenápadně. „Kolik jsi letos zase poslala těm… organizacím?“ zeptala se dcera u oběda tónem, který připomínal účetní kontrolu.
Syn byl přímočařejší:
„Víš, že jednou budeme dědit? Tohle všechno jde z našeho.“
Z jejich.
Z jejich čeho, prosím vás?
Peníze jsem vydělala já. Když oni chodili do školy, já vstávala v pět ráno. Když chtěli značkové boty, já si kupovala kabát z výprodeje. Když si brali hypotéku, ručila jsem jim. A dnes mi budou vykládat, že jim beru něco, co jsem ještě ani nepřestala vlastnit?
Dědictví jako nároková složka?
Nejvíc mě děsí ta samozřejmost. Ta drzá jistota, že co je moje, je vlastně jejich budoucí majetek.
Jak jsme se dostali do bodu, kdy si dospělé děti myslí, že majetek rodičů je jen odložená výplata pro ně?
Nikomu nic nedlužím.
Nejsem státní fond. Nejsem investiční produkt s výnosem „po smrti“. Jsem člověk, který si chce o svých penězích rozhodovat sám.
Podporuji dětské hospice. Posílám peníze na pomoc seniorům, kteří nemají nikoho. Přispívám útulkům. Protože můžu. Protože chci. Protože vím, jaké to je, když člověk potřebuje pomoc.
A moje děti? Ty se tváří, jako bych ty peníze házela do kanálu.
Největší zklamání? Nejde o peníze.
Nejde o to, že by snad trpěli hlady. Oba mají slušné příjmy. Dovolené u moře, nové auto, rekonstrukci kuchyně. Ale představa, že jejich „budoucí balík“ může být o něco menší, je evidentně dráždí víc než vědomí, že někde někdo díky mně dostane šanci žít důstojněji.
To je ta skutečná bolest.
Ne jejich výčitky. Ale to, že místo aby byli hrdí, že jejich máma pomáhá, řeší tabulky a procenta.
„Měla bys myslet na rodinu,“ řekli mi.
Ale já myslela na rodinu celý život.
Teď myslím i na ostatní.
A co je na tom nejlepší?
Kdykoliv otevřu téma závěti, najednou je ticho. Protože pochopili, že dědictví není nárok. Je to dar.
A dary se nedožadují. Ty se přijímají s pokorou.
Jestli se za ně za něco stydím, tak ne za své rozhodnutí pomáhat. Stydím se za jejich malost. Za tu hamižnost schovanou za „starost o budoucnost“.
Možná jsem stará. Ale nejsem hloupá.
A jestli moje peníze udělají víc dobra v dětském hospici než v jejich třetí garáži, pak jsem si vybrala správně.
A klidně to udělám znovu.
