Článek
Pozval mě na dovolenou. Prý překvapení. Letenky, hotel, all inclusive. Drahé gesto, které mě nejdříve odzbrojilo. „Tohle jsem vždycky chtěla zažít,“ říkala jsem si v duchu a zároveň se snažila udržet si nadhled. Nabídla jsem mu, že zaplatím polovinu. Přece jen, nebyli jsme spolu tak dlouho a nešlo mi o sponzora.
Zasmál se. Mávl rukou. „Prosím tě, jak bych tě mohl nechat platit? To je moje pozvání.“ Znělo to hezky. Galantně. Skoro starosvětsky. Jenže pak přišla realita.
Pozvání s háčkem
První večer, druhý drink, lehce přituhlo. „Myslel jsem, že spolu budeme víc… blíž.“ Očima sklouzl k posteli. Zasmála jsem se. Ne výsměšně, ale s lehkostí. „Jsme na dovolené jeden den, dej tomu čas.“ On ztuhl. Tvář změkla, ale jen na chvíli.
Další den už to nebyl ten milý muž. Přestal mě zvát na výlety. Mlčel. Před cizími se usmíval, ale když jsme byli sami, dával mi najevo, že jsem zklamala. „Když nechceš, fajn. Ale aspoň se snaž být příjemná. Neděláš pro to vůbec nic.“ Dovolil si hodnotit mě jako investici, která se nevyplácí.
Odmítnutá služba, ne odmítnutá žena
Nešlo o sex. Šlo o moc. O pocit, že když muž platí, má nárok. Nárok na čas, na tělo, na loajalitu. A když žena nesplní „povinnosti“, najednou je všechno jinak. „Věděl jsem, že jsi stejná jako ostatní. Užij si tu dovolenou sama.“ A odešel. Doslova. Na dva dny zmizel a nechal mě v hotelu samotnou.
Když se vrátil, ani se neomluvil. Jen chtěl vědět, jestli jsem si to „nerozmyslela“. V ten moment jsem si definitivně rozmyslela já – zbalila kufr a odjela domů. Sama. Klidná. A hlavně: bez viny.
Opravdu očekávání za pozvání?
Kolik žen si prošlo tím samým? Kolik z nás bylo postaveno do pozice neplacené společnice výměnou za „luxusní víkend“? A kolik mužů si dodnes myslí, že peníze jsou vstupenka k tělu?
Je čas to říct nahlas: Pozvání není smlouva. A žena není služba.
Tak přestaňte hrát na „romantiku“, když ve skutečnosti chcete jen zaplatit a poslušnost.
