Článek
Dva roky. Dvě zatraceně dlouhá léta, během kterých jsem s ním byla v dobrém i zlém. Když byl nemocný, vařila jsem mu čaj. Když měl pracovní stresy, kryla jsem mu záda. Když potřeboval přestěhovat byt, tahala jsem krabice jako mezek. Ale když došlo na to, aby mě veřejně označil za svou přítelkyni? Ne. To bylo moc.
Kamarádka. Tak mě prý představuje kolegům, známým i vlastní rodině. „Tohle je Naďa, moje kamarádka.“ A já tam stojím jako idiot. S výrazem, co říká všechno. Nejsem kamarádka. Spala jsem ti v posteli. Znám tvoje noční můry. Viděla jsem tě brečet. Byla jsem ti partnerkou ve všem, jen ne podle toho, co pustíš z pusy.
Maskování vztahu
Co je to za mentalitu, kdy si muž není schopný stoupnout vedle ženy a říct: „Tohle je moje holka. Moje partnerka. Moje láska.“? Bojí se? Stydí se? Nechce, aby se o něm vědělo, že je „zabraný“? Potřebuje si dál udržovat masku svobodného samce pro případ, že by se mu v baru náhodou naskytla lepší varianta?
A co jsem já? Rezerva?
Zajímavé je, že doma se chová jinak. Hladí mě po vlasech. Říká, jak mě miluje. Plánuje budoucnost. Ale jakmile jsme mezi lidmi, přepne do režimu „my se vlastně moc neznáme“. Ne, to není žádná jeho „introvertní obrana“. To je zbabělost. A pokrytectví.
Žena jako tajemství?
Zpočátku jsem si říkala, že třeba potřebuje čas. Že má nějaké trauma z minulého vztahu. Že nechce nic uspěchat. Ale sakra – po dvou letech? To není trauma. To je charakter.
Mám pocit, jako by se mnou jen spal, ale za vztah se styděl. Jako bych byla dost dobrá do postele, ale ne na veřejnost. Možná se bál, že mě jeho okolí nebude schvalovat. Možná měl doma ještě jednu. Anebo je to prostě jen malý muž, co si hraje na velkého kluka, co má hodně kamarádek.
Tohle není vztah.
Zkusila jsem se ho zeptat, proč to dělá. Odpověď? „Nevím, nějak to ze mě samo vypadne.“ Aha. Takže jeho jazyk je tak zvyklý lhát, že i když mě drží za ruku, nedokáže říct pravdu?
A mě to začíná ničit. Ne kvůli egu. Ale kvůli pocitu, že mě někdo, kdo mě má milovat, dává stále a znovu na druhou kolej. Jako bych byla něco, co má zůstat skryté.
Nechci být „jen kamarádka“. Chci být žena, která má jméno
Už nechci být „někdo“. Chci být „ta“. Ta, se kterou se chlubí. Ta, se kterou plánuje budoucnost – nejen u stolu, ale i na ulici. Ta, kterou vezme za ruku a řekne: „Tahle je moje.“
Protože když mě ani po dvou letech nedokáže představit světu jako svou přítelkyni, možná by měl zůstat jen u těch svých „kamarádek“. A já půjdu dál. Až najdu někoho, kdo se za mě nebude stydět.
Děkuji Nadě za příběh.
