Rodiče si vybrali luxusní domov důchodů. Buď se o ně máme postarat, nebo jim zaplatit ten luxus

Řeknu to na rovinu. Mí rodiče rozhodně nepatří k chudákům, kteří celý život dřeli v uranových dolech a teď živoří o suchém rohlíku. Ne. Celý život žili poměrně komfortně. Dovolené, chata, dvě auta, nikdy se neškudlilo. Ale zároveň nikdy neřešili budoucnost. A teď, když přišla na řadu otázka stáří, místo skromnosti přišli s požadavkem, že by si přáli „pěkné prostředí, soukromí, ne tu hrůzu s nemocničními postelemi.“

Ano, přesně to řekli. A rovnou vytáhli letáky s nabídkou domova za 48 000 Kč měsíčně. Na osobu.

Zvažovali jsme péči doma. Upřímně. Ale oni nechtějí. „Nechceme vás zatěžovat,“ říkají. Jenže zatímco péči doma nechtějí, na peníze ano. Bez mrknutí oka mi oznámili, že by bylo „dobré si to mezi sourozenci rozpočítat“. Jak šlechetné. Místo času chtějí naše výplaty.

Já nemám nic proti domovům důchodců. Ale tohle není o důstojnosti. Tohle je o rozmazlenosti. Chtějí pokoj s televizí, vlastní koupelnou, výběrové menu a personál, který jim třikrát denně říká, jak jsou skvělí. A když se zeptám, z čeho to chtějí platit, zazní jen: „No vy přece víte, že důchod na to nestačí.“

Kde se vzalo to přesvědčení, že my – jejich děti – máme být jejich bankomatem? My, jsme sotva splatili hypotéky, posíláme vlastní děti do školy, kroutíme se v práci a počítáme každou korunu? A teď máme ještě platit padesát tisíc měsíčně, protože maminka s tatínkem mají své standardy?

A když řeknu, že na to nemám? Jsem necitelná. Krkavčí dcera. Ta, co by vlastní rodiče nechala trpět. Jenže co když to nejsme my, kdo selhal? Co když selhali oni, protože nikdy neřešili, co bude?

„Nechceme být na obtíž,“ říkají, ale každé slovo zní jako výčitka. Jako špendlík zabodnutý do našeho svědomí. „My jsme vás taky vychovali.“ Ano. Ale nebyla to investice. Nešlo o půjčku, kterou teď splácíme i s úroky. Bylo to rodičovství. A to není byznys.

Ale zkuste to říct nahlas. Zkuste vyslovit, že za luxusní pokoj v domově důchodců, kam sami chtějí, platit nebudete. Uvidíte ty pohledy. Tu morální nadřazenost všech, co o tom nemuseli nikdy rozhodovat. Jenže ono se to krásně soudí, když se vás to netýká. Když vám nikdo nestrká pod nos fakturu na 100 000 měsíčně.

Rodiče mají nárok na důstojné stáří. Ano. Ale to neznamená, že si mohou nadiktovat luxus a očekávat, že jim ho někdo zaplatí. Jestli chtějí pokoj s výhledem a thajskou masérku, ať si na to našetří. Anebo ať sleví ze svých nároků.

Já se starat nechci. A platit taky ne. A není to proto, že bych je neměla ráda. Ale proto, že mám své limity. Své děti. Své výdaje. A svůj život. A nehodlám ho obětovat jen proto, že si dva lidé ve stáří vzpomněli, že chtějí všechno… kromě zodpovědnosti.