Článek
Stěžují si, že mají málo. Že po čtyřiceti letech práce je stát nechal na holičkách. Že si „zaslouží víc“. Jenže co když je pravda někde úplně jinde? Co když to, co považují za křivdu, je jen důsledek vlastních rozhodnutí? Co když jejich nízký důchod není nespravedlnost, ale následek?
Celý život pracovali, ale v klidu. Bez ambic. Bez tlaku. Hlavně stabilní místo, hlavně žádné změny, hlavně přežít měsíc. Nepřemýšleli o budoucnosti, jen o výplatním termínu. A dnes se diví, že z jejich „hlavně klidu“ nezbylo nic než ticho a zoufalství.
Nepracovali málo – ale žili na půl plynu
Většina z nich neprolenošila život. Jen jeli v režimu „stačí to“. Stačí ten plat. Stačí to místo. Stačí odchod v 60. Bez rizika, bez zodpovědnosti, bez růstu. Všichni kolem to měli podobně, tak proč by se snažili víc?
A když někdo přišel s tím, že si připlácí na důchodové pojištění nebo investuje do budoucnosti, poklepali si na čelo. „Spořit si na důchod? Na co, vždyť to stát nějak vyřeší.“ No – nevyřešil. A teď jsou naštvaní. Ale na koho vlastně?
Stát není vaše máma. A důchod není výhra
Očekávají, že jim stát dorovná pohodlí, které si celý život odmítali budovat sami. Že je systém zachrání před důsledky jejich rozhodnutí. Jenže to nefunguje. Stát není rodina. Stát vyplácí to, co do něj vložili. A pokud celý život dávali minimum, není kde brát.
A přesto se rozhořčují, že mají méně než jejich vrstevník, který podnikal. Který pracoval déle. Který přemýšlel dopředu. Nazývají to nespravedlností. Ale ve skutečnosti je to jen účet – za životní strategii „hlavně klidně a bez zodpovědnosti“.
Nejsou oběti
Nikdo je nenutil zůstávat na špatně placeném místě. Nikdo je nenutil vzdát se osobního růstu. Nikdo jim nezakazoval spořit, vzdělávat se, plánovat. Rozhodli se. A teď nesou následky.
Mohli dělat víc. Někteří nemohli – a těm patří respekt a pomoc. Ale mnozí nechtěli. A teď by chtěli žít z peněz, které nikdy nevydělali.
Důstojnost začíná v hlavě
Stěžují si. Sdílejí fotky účtenek a výměrů. Volají po vyšších důchodech. Ale málokdo z nich řekne: „Takhle jsem si to zařídil. Tak teď s tím něco udělám.“
Přitom stále mohou. Nejsou ztraceni. Můžou si přivydělat a být aktivní. Můžou přestat fňukat a začít něco tvořit. Ale to by znamenalo vystoupit z role oběti. A v ní je jim pohodlně.
Nízký důchod není hanba. Hanba je očekávat luxus po životě, kdy dělali jen nutné minimum.
Měli by si položit otázku: opravdu je jim křivděno? Nebo jen sklízí to, co celý život vědomě nebo pohodlně zasévali?
