Článek
Kdo je a kdo není teroristickou skupinou? Co je a co není teroristický útok? Záleží na tom? A proč? To jsou otázky, které se v posledních měsících stále častěji objevují ve veřejném prostoru, a to jak v souvislosti s aktivitami ruské armády a dalších skupin jako jsou Vágnerovci na Ukrajině, tak v kontextu dění na Blízkém východě. Tyto otázky vzbuzují v obou těchto kontextech značné emoce, jsou však důležité na zodpovězení. Zkusme si je tedy raději zodpovědět na v českém prostředí méně exponovaných afrických konfliktech.
Užití slova terorismus má dvě základní roviny – akademicko-analytickou a politickou či veřejnou. Obě mají svojí roli, ale také značně odlišný dopad a charakter. V akademickém prostředí samozřejmě nepanuje na přesné definici terorismu shoda. Stejně jako u většiny sociálně-vědních pojmů. Přesto však u obecně přijímaných definic nalezneme několik jednotících bodů. Terorismus musí obsahovat páchání násilí primárně vůči civilistům za účelem vyvolání strachu s cílem změnit jejich chování. Tím dojde k dosažení určitého politického cíle. Důležitou složkou tak nutně ani nemusí být napáchaná škoda jako taková, ale užití psychologického násilí, kvůli kterému se chování společnosti změní tak, že skupina může dosáhnout svých cílů. Teroristický útok tak může vézt ke smrti tisíců civilistů jako tomu bylo při útocích z jedenáctého září, nebo nemít ani jednu oběť, jako tomu bylo u různých útoků takzvaných osamělých vlků.
Terorismus je vnímán jako způsob prosazování politických zájmu či asymetrická taktika vedení boje. Sama o sobě není nutně spojena s žádnou ideologií. Tato taktika byla a je užívána organizacemi s rozličným ideologickým zázemím v nejrůznějších koutech světa. Je také prováděna jak samostatně, tak i, a to častěji, v kombinaci s jinými nástroji boje. To znamená, že můžeme nalézt jak organizace, které k prosazování svých cílů využívají terorismus (téměř) výlučně, jako al-Káidu, tak i takové, které tento způsob kombinují s jinými nástroji. Mezi ty patří například somálský al-Šabáb, ale třeba i Islámský stát.
Teroristická organizace je pak takovým uskupením, které využívá převážně právě teroristický způsob prosazování svých cílů. Terorismus totiž do svých taktických operací zařazují často i taková uskupení, pro které by taková škatulka jinak nedávala smysl. To neznamená, že bychom tyto nebrali v potaz. Avšak z pohledu analytického je nutné proti čistokrevným teroristickým skupinám vézt jiný způsob boje, než je tomu u povstaleckých skupin, které využívají terorismu. Pojem teroristická skupina se tak významně zúží. Pro jeho praktické využití musíme zohlednit nuance i dalšího praktického fungování daných organizací. Pokud tomu tak nebude, nemůže akademické prostředí přinést větší vhled do jejich fungování a případně napomoci s jejich potlačením.
Naopak z politického pohledu se kategorie teroristických skupin značně rozšiřuje. Zde se totiž nutně nejedná o klasifikaci aktérů dle jejich charakteristik a chování, ale o prohlášení jejich „nehumánnosti“. V podstatě jde o vyhlášení neslučitelnosti existence takové entity s daným státem či určitým systémem. Státní seznamy teroristických organizací nutně nekorespondují s obecně přijímanými definicemi terorismu. Na těchto seznamech nalezneme typově velmi odlišné organizace. Naopak v nich jde o vyhlášení naprostého nepřátelství, vymezení organizace mimo rámec běžných pravidel a často i zajištění možnosti používat proti takové skupině jinak nelegální metody. Jde o politický akt. S teroristy se nevyjednává.
Problém nastává ve chvíli, kdy si přestaneme být této dichotomie vědomi a ona začne narušovat naše snahy o vyřešení konfliktů. Vezměme si zde příklad francouzské/evropské intervence v Mali. Přítomné vojenské a výcvikové mise cílily na zničení povstaleckých jednotek Jama’at Nasr al-Islam wal Muslimin (JNIM). JNIM je organizace sdružující větší množství různých aktérů a je oficiálně napojena na al-Káidu (její součástí je i al-Káida v islámském Magrebu). Z toho důvodu je politicky vnímána jako teroristická organizace. Reálně však takovouto klasifikací narazíme na empirickou realitu, ve které se JNIM mimo teroristických útoků dopouští také klasického povstaleckého boje. Zabírá území, která se snaží spravovat a vede (semi-)konvenční boje. Mimo protiteroristických operací je tak proti jeho strukturám nutné vézt i protipovstalecký boj, který nutně zahrnuje i úsilí o alespoň částečné politické řešení konfliktu. Jednotlivá uskupení a jejich elity jsou pak také často do jisté míry napojena na pašerácký byznys skrze Saharu. Částečně tak máme co dočinění i s kriminální organizací.
Evropská přítomnost v Mali dokázala na tuto hybriditu a její rozpor s politickou definicí terorismu reagovat jen částečně. Samotný výcvik malijské armády vedl ke vštěpení základů protipovstaleckého boje. Ten v evropském kontextu spočívá ve snaze naklonit si místní obyvatelstvo a díky tomu získat na bojišti výhodu nad svým oponentem. Armáda v takovém případě musí obyvatelstvo do maximální možné míry chránit a získat si jeho loajalitu. Druhá stránka této dichotomie však zdárnému vyřešení konfliktu zamezila – s teroristy se přeci nejedná. A to ani s takovými, kteří by byli jednání schopní a byli by ochotní ho vést. Část JNIM by rozhodně na politické řešení konfliktu přistoupila. K tomu však nedošlo a po nahrazení evropských jednotek ruskými žoldnéři padl i první pilíř, příznivější vztah k civilistům. Mali se propadá do ještě většího chaosu.
Něco podobného můžeme sledovat i na opačné straně kontinentu v Somálsku. Boje s al-Šabábem jsou na Západě často vnímány jako protiteroristická a ne protipovstalecká aktivita. Al-Šabáb je také napojen na al-Káidu a terorismus hojně využívá. Škatulka teroristické organizace mu však zdaleka nestačí. Intervence ve formě leteckých úderů tak sice mají jistý dopad, ale konflikt nemohou ukončit. Stejně tak ani dlouhodobá vojenská přítomnost jednotek Africké unie, která nevede ke zvýšení kapacit somálského státu vézt samostatný boj, ani politický dialog s klany, které jsou v somálském prostředí pro porážku povstaleckých skupin a zajištění moci centrálních struktur klíčové. Podobnou situaci jsme mimochodem jasně viděli na případu Afghánistánu. Stejně jako u dalších povstaleckých bojů musí dojít k politickému řešení tohoto konfliktu. To může samozřejmě zahrnovat izolaci nejradikálnějších části hnutí a jejich následnou likvidaci. Část vedení al-Šabábu takto již ostatně v minulosti od skupiny přeběhla. Samozřejmě zde jsou jednotlivci, se kterými se nedá vyjednávat. Ale absolutismus politického boje s terorismem nemůže vézt k úspěchu.
A podobný příběh se opakoval i na severu Mosambiku. Zde již několik let probíhá boj proti místní odnoži Islámského státu. V roce 2019 sem byli vysláni na pozvání mosambické vlády jednotky Vágnerovců. Ti taktéž správně nepřečetli situaci v regionu a připraveni na protiteroristickou operaci proti špatně vyzbrojeným buňkám místních radikálů velmi rychle utrpěli významné ztráty a z regionu se stáhli. V současnosti je sice situace stabilizovaná hlavně díky přítomnosti rwandských jednotek. Situace však stále není vyřešená a bez zlepšení socio-ekonomické situace v zasaženém regionu a dosažení vyšší politické inkluze dojde jen těžko k jejímu dlouhodobému uklidnění. A to i přesto že se frustrace místních v současnosti projevuje v násilné podobě skrze aktivity místní odnože Islámského státu, který je široce vnímán jako teroristická skupina.
Tuto dichotomii v jeho chápání musíme vnímat kdykoliv je slovo terorismus užíváno. Má totiž na jedné straně jasný analytický význam, jehož pochopení je klíčové pro vedení vojenských operací a zavádění vhodných bezpečnostních opatření. Na druhé straně však jeho politická rovina vede k delegitimizaci určité skupiny a vyhlášení naprostého nepřátelství, aniž by nám řekla cokoliv o praktickém fungování daného subjektu. To neznamená, že takové prohlášení je samo o sobě špatné. Jen nám nepřinese informace o tom, jak při potlačování takto silně vnímané hrozby postupovat. Provedl Hamás sedmého října teroristický útok? Bezesporu. Využívá terorismus jako nástroj pro dosažení svých cílů dlouhodobě? Zajisté. Je politicky vnímán jako nepřítel, se kterým se nevyjednává? Pro mnoho států včetně ČR jednoznačně ano. Jak se nejlépe prakticky proti jeho násilným aktivitám postavit? K tomu nám již zjednodušená škatulka terorismu nepomůže. Jak je vidět na případech z Afriky, terorismus je sice velmi emotivně zabarveným, avšak pro řešení konfliktů sám o sobě nedostatečným pojmem.
