Článek
Pád Bašára Asada vedl k okamžitým spekulacím ohledně vlivu změny syrského režimu na ruské aktivity v Africe. I když není budoucí nastavení vztahů mezi současnou syrskou vládou a Moskvou jasně dané, nový faktický vládce v Damašku Ahmed Šara usiluje o navázání vztahů s širším portfoliem aktérů, což zajisté sníží dosavadní výsadní postavení Ruska a Íránu v zemi. Primárně se v tomto směru spekulovalo o dvou možných negativních dopadech – ztrátě logistického zázemí pro ruské působení na kontinentu a ukázce neschopnosti zajistit dlouhodobé přežití režimu, které tvoří páteř ruské politiky v Africe. Tato budoucnost však nemusí být, a dle prvních indikací ani nebude, tak přímočará.
Nejprve k prvnímu bodu. Středomořské základny na území Sýrie tvořily klíčový opěrný bod pro ruské aktivity jak ve Středozemním moři samotném, tak i dále v Africe. Právě přes syrské základny proudily na kontinent zbraně a další vybavení, ale i členové paramilitárních skupin, které tam Moskva vyslala. Očekává se tak oslabení ruské schopnosti v Africe i Středozemí operovat už jen z logistických důvodů.
Tato očekávání se však mohou ukázat předčasná a ruskou přítomnost v Africe případné narušení schopnosti operovat ze Sýrie může paradoxně ještě posílit. Moskva již dlouho před pádem Asada vyjednávala možnosti získání přístupu k přístavní infrastruktuře hned v několika afrických státech. Blíže dohodě a případně využití pobřežní infrastruktury je v Libyi, Súdánu a Eritrei, dále pak v Togu či Senegalu. A právě Libye se zdá být novým vyvoleným centrem aktivit Ruska v případě vypovězení ze Sýrie.
Na rozdíl od ostatních variant má Libye dvě výhody. Leží na pobřeží Středozemního moře, tudíž propojuje aktivity na celém jižním křídle EU a NATO – na Blízkém východě a v Africe. Za druhé je ruská vojenská přítomnost v Libyi z uvedených států nejpevnější a nejstarší. Právě skrze podporu Chalífy Haftara začaly pronikat ruské paramilitární jednotky do Afriky jako takové. V tomto kontextu se již objevují zprávy o přesunu velkého objemu zboží právě mezí Sýrií, ale i Ruskem a Běloruskem, a Libyí. Rusko tak očividně nečeká na formální vypovězení své přítomnosti, ale aktivně se připravuje na změnu ve strategickém prostředí. Zatímco v období vlády Bašára Asada nebyl k podobnému kroku důvod, nyní je riziko působení v Sýrii značné.
U druhého bodu je však hledání pozitivního vývoje pro Rusko mnohem těžší. Takzvaný balíček pro ochranu režimu je klíčovým vývozním artiklem Ruska v Africe. Moskva nabízí režimům fyzické přežití výměnou za přístup k nerostnému bohatství země. To jí zajistilo výsadní pozici ve Středoafrické republice a Mali a úspěch v pronikání do Burkiny Faso nebo Nigeru. Neschopnost ochránit drahokam v koruně tohoto systému – syrský režim, který dlouhodobě a velmi otevřeně Rusko podporuje, a navíc má pro ruskou zahraniční a bezpečnostní politiku mnohem větší význam než třeba středoafrické či sahelské státy rozhodně povede k určitému znejistění ohledně kapacit Moskvy zajistit klíčovým elitám bezpečnost.
Tento fakt se pak dále pojí se zhoršující se situaci v zemích, kde Rusko působí. Dlouhodobá nestabilita a násilí ve Středoafrické republice, spojená s asi nejničivějším konfliktem na světě probíhajícím v Súdánu, extrémně se zhoršující situací v Sahelu a neschopností zajistit rozhodující převahu pro Haftara v Libyi již vedou mnohé africké státy k přehodnocení jejich proruského postoje. Zatímco puče v Burkině Faso a Nigeru vedly k okamžité změně orientace těchto států z Paříže na Moskvu, protifrancouzské kroky v Čadu, Senegalu a Pobřeží slonoviny již byly v tomto směru ostražitější. A i z Burkiny Faso či Středoafrické republiky přicházejí náznaky ohledně nespokojenosti s ruskou přítomností, které mohou přerůst v politickou změnu, která by mohla ruské působení stejně jako v Sýrii razantně ukončit.
Převrat v Sýrii rozhodně není pro ruské ambice v Africe dobrou zprávou. Na první pohled překvapivě to však není primárně spojeno s otázkou logistiky. Jen čas ukáže, zda dokáže Rusko nahradit své schopnosti působit na kontinentu africkými alternativami. Přístavní infrastruktura v Libyi v kombinaci se Súdánem či Eritreou by však mohla alespoň do značné míry přítomnost v Sýrii vykrýt. Co se týká reputační ztráty je situace pro Moskvu mnohem závažnější. Již existující problémy s neefektivitou působení ruských paramilic se jen znásobí a s tím i hlasy ohledně odklonu od Ruska a změně bezpečnostní orientace k jiným, avšak ne nutně západním, partnerům.
