Článek
V dynamické geopolitické situaci rohu Afriky došlo k dalšímu dramatickému vývoji, který proti sobě staví nedávné spojence a propojuje několik procesů, které ovlivňují současnou mocenskou rovnováhu v regionu. 10. října se v eritrejském hlavním městě Asmaře setkali zástupci jak domácích barev, tak Somálska a Egypta. Posílili zde své vzájemné vztahy, které mají vést k potlačení regionálního vlivu Etiopie. Tímto si tyto tři vlády chtějí zajistit naplnění svých strategických priorit vůči Addis Abeba a politikám Abiy Ahmeda.
Začněme u Egypta. Jeho silně protietiopské politiky se dají v jejich současné podobě datovat do období Arabského jara. Bylo to právě období vnitřních změn, kterého Etiopie využila k zahájení stavby Velké přehrady etiopského znovuzrození (GERD). Ta sice přináší, či může přinést, mnoho pozitiv jako je více efektivní zadržování vody, díky vyšší nadmořské výšce ve srovnání s přehradami v Súdánu a Egyptu, generování elektrické energie, kterou mohou potenciálně využít i okolní státy, nebo zadržování usazenin, díky čemuž se zvyšuje životnost přehrad níže na toku Nilu, z pohledu Egypta se však jedná o hrozbu.
Celý stát je totiž na vodě z Nilu životně závislý a panují zde silné obavy ze schopnosti Addis Abeby ovlivňovat jeho tok. Egypt již není v pozici, kdy by mohl samotné stavbě či napouštění přehrady zamezit. Snaží se však oslabit etiopský režim jinými způsoby. Jedním z nich je snaha posílit regionální soupeře Etiopie a omezit přístup Etiopie k moři. Díky tomu by Káhira mohla získat páky, které může v případné eskalaci sporu využít.
Pozice Eritreje je v regionu značně proměnlivá. Asmara cílí především na maximální nezávislost státu na externích vlivech. Vede také značně militarizovanou a agresivní zahraniční politiku. Eritrejský diktátor Isaias Afwerki má historické spory s Tigrajskou lidově-osvobozeneckou frontou (TPLF). Společně sice dokázali svrhnout režim Derg, což zajistilo Eritreji nezávislost, vzájemné soupeření však dovedlo oba státy k devastující válce z let 1998-2000. Ta byla formálně ukončena až po odstavení TPLF od moci a nástupu Abiyho do premiérského úřadu.
Oba režimy se následně dočasně sblížily do míry, kdy eritrejská vojska přímo asistovala etiopským ozbrojeným složkám v občanské válce proti tigrajským milicím. Toho Asmara využila k vyřizování si účtů se svým bývalým spojencem, což bylo spojeno i s mnoha případy válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Přesto však po porážce TPLF došlo k obnovení rozporů mezi etiopskou vládou a Isaiasem. TPLF nebyla zničena, což si eritrejský vůdce přál, a Abiy začal velmi agresivně usilovat o přístup k moři, což mohlo teoreticky znamenat i zabrání části eritrejského území. Eritrea tak znovu změnila přístup ke svému sousedovi a zapojuje se do protietiopských aktivit.
S přístupem k moři je pak spojen i spor se Somálskem. Etiopie sice na jednu stranu z velké části garantuje fyzické přežití vlády v Mogadišu, na druhé však úzce spolupracuje s mezinárodně neuznaným Somalilandem, což je mezinárodně uznané vládě trnem v oku. Na začátku letošního roku došlo mezi Addis Abebou a Hargeysou k podepsání memoranda ohledně možné výstavby vojenské základny na somalilandském pobřeží a zapojení se do modernizace přístavu Berbera údajně výměnou za mezinárodní uznání Somalilandu. K tomu sice zatím nedošlo, ale vztahy mezi Etiopií a Somálskem jsou od té doby na bodu mrazu.
Mogadišu usiluje o stažení etiopských jednotek ze svého území. K tomu však nemá jak kapacity, tak ani neexistuje alternativa, která by velmi slabé vládě zajistila fyzické bezpečí a schopnost kontrolovat, alespoň část území. Některé regionální vlády a klanové struktury navíc snaze o vyhoštění etiopských sil brání, což dále situaci komplikuje. Jako alternativa se sice nabízí Egypt, avšak už jen z důvodu vzdálenosti od Somálska a pouze instrumentálním zájmu na zapojení do vnitrosomálského dění s ním nelze počítat jako s dlouhodobým řešením. Etiopie má naopak na bezpečnosti v Somálsku přímý zájem a je nepravděpodobné, že by k úplnému stažení jejích vojsk došlo.
V Rohu Afriky se nám tak vytváří velmi instrumentální protietiopská osa Káhira-Asmara-Mogadišu, v níž má však každý stát jinou motivaci, proč s Etiopií soupeřit, a tak není jisté, jestli bude mít nutně dlouhého trvání. Zatímco GERD nezmizí, Egypt a Etiopie mohou dosáhnout určité dohody o sdílení vody z Nilu. Eritrejská zahraniční politika taktéž může projít další proměnou, která změní její přístup ke svému většímu sousedovi. V neposlední řadě je somálská vláda velmi slabá. Jednoduše tak mohou převážit regionální preference a realita boje s al-Šabábem nad snahou udržet pohromadě od roku 1991 nefunkční federaci se Somalilandem. Přesto však spojení těchto tří aktérů dále zvyšuje napětí, v již tak velmi nestabilním regionu a je potřeba ho brát vážně už jen proto, že může vést k dalšímu rozsáhlému ozbrojenému střetu.
