Článek
Co je důvodem dalších a dalších příspěvků na socialistická témata? Snad jedině uměle vyvolané debaty k otázkám, které by už dávno měly spát.
Dnešní zamyšlení se týká článku Škola za socialismu? Na děti čekaly režimní lži i šikana, který dost hrubým a laickým způsobem poukazuje na specifika socialistického školství.
Je zapotřebí uvést věci na pravou míru. Na základě takovýchto textů by totiž mladší ročníky mohly začít zpochybňovat úroveň vzdělanosti generace dnešních padesátníků a těch starších.
Když už tedy chceme srovnávat školství, podívejme se na něj objektivně.
Snad nikoho nepřekvapí fakt, že i za socialismu se děcka učila díla Shakespeara, geometrii, němčinu i Přemyslovce. Jedině novodobé dějiny byly tendenčně přepsány a taky většina dětí chodila do Pionýra. Koho ale ještě dneska zajímá, co byl Pionýr?
Jenom tedy pro pořádek. Pionýr byla volnočasová organizace v tehdejším režimu, která měla připravovat děti stát se správným socialistickým občanem. Jenomže to tak docela nefungovalo. V podstatě šlo o zájmové kroužky všeho druhu. Pouze k různým příležitostem a výročím si děti musely obléct uniformy a červené šátky. A všichni z toho měli legraci.
Učitelé byli tehdy stejně jako dnes buď dobří nebo horší. Střední a vysoké školy se také dělily na průměrné a elitní a kupříkladu na velmi dobrá gymnázia nebo univerzity bylo těžké se dostat. Ano, protekce a korupce bujela i za socialismu a soukromé školství neexistovalo.
Pravdou zůstává, že děti z politicky problematických rodin měly přístup do vyšších škol ztížen či úplně znemožněn. To ale nemělo až tolik co do činění se školstvím jako takovým, jako spíš s totalitním režimem, který určoval správnost bytí a smýšlení.
Že by byl někdo trestán za nevhodné oblečení, účes nebo „nepohodlné“ projevy? Jistě. Stejně jako dnes existují školní řády, pravidla existovala i tenkrát. Jenom trochu jiná.
Špatné posudky ovšem mohli psát učitelé či ředitelé škol, stejně jako příslušníci pouličních či národních výborů a většinou se jednalo o záměr režimu upřít jedincům svobodu projevu.
Ano, děti měly povinnou brannou výchovu, v rámci které se učily nasazovat masky, jak se píše v původním článku. Že by to někomu zvlášť uškodilo, se asi říct nedá. Snad kromě proklamovaných nácviků obrany proti zlým imperialistům.
Nemohu se nezastavit u výňatku z jmenovaného článku, který se možná i stane památným:
„Intenzivně se dbalo na dodržování kázně, ale z dnešního pohledu se tyto požadavky vyháněly až do absurdna. Žáci a studenti museli například mít perfektně uklizené lavice. Školství tak bylo poměrně jasně nalinkované a nevyžadovalo zvláštní přemýšlení.“
Dalšího komentáře si výše uvedená citace ani nezaslouží. Že by požadavek na uklizené lavice byl tak absurdním? Mimochodem, zespodu nalepené žvýkačky byly školním folklórem i za socialismu. Poznámku o absenci myšlení raději úplně přeskočím.
A že existovala jedna učebnice a jedna metodická příručka? Mluvíme přece o době před internetem! Místo Googlu se chodilo studovat do knihoven a každá jenom trochu vzdělaná rodina disponovala domácími encyklopediemi všeho druhu.
Jak to bylo se šikanou? Jistěže existovala. Některé děti byly, jsou a budou zlomyslné za každého režimu. Ani to ovšem nemá co do činění se socialistickou či demokratickou školou. Rozsah a dopad dětské šikany je jen v dnešní době sociálních sítí a více vrstvené společnosti složitější. Šikana je výsledkem výchovy a prostředí, nikoli režimu.
Za možná největší perlu článku, který žádné závěry nenabízí, lze považovat shrnutí knihy Daniely Fisherové Mé Dětství: „V jejich domácnosti tehdy byla lednička, televize i auto, tedy výdobytky na tu dobu nevídané.“
Tento komentář svědčí o velmi povrchním povědomí autora o životě v socialismu, pokud se nevrací kamsi do padesátých let. Většina domácností měla ledničku, televizi a dokonce i to auto. Sice téměř všichni stejných značek, ale ani jedna z těchto hmotných věcí nebyla v rodinách žádnou velkou vzácností. Rodina bez ledničky snad od šedesátých let minulého století ani neexistovala.
A že bylo žádoucí kráčet s davem? Ano, tak si to režim přál. Zaplaťpánbůh mu ale všichni jeho občané přání nesplnili.
Jediným čitelným závěrem rozporovaného textu je ten, že socialistické školství vychovávalo nevýrazné a nevzdělané ovce obávající se jaderných útoků od imperialistického nepřítele. I kdyby to tak režim nakrásně zamýšlel, rozhodně se mu to nepovedlo.
Současní politici, soudci, věhlasní lékaři, významné osobnosti vědy a kultury a mnozí z nich uznávané světové kapacity, byli vzděláváni v socialistických školách. Jsou to také ti, kteří stále vyučují dnešní děti a studenty. A velmi pravděpodobně učili i autora článku „Škola za socialismu? Na děti čekaly režimní lži i šikana.“
Neustálým omíláním proradnosti socialistického režimu, životu před desítkami let, o kterém si stejně každý myslí své, se staré časy nevrátí, ani nezmění. Ani nemohou. Doba už totiž dávno pokročila a nejenom z pohledu demokracie.
Navíc to až příliš připomíná stejně tendenční ohýbání historie, které je vytýkáno právě socialismu.
Žijeme v docela jiném světě, než se žilo v minulém století. Pojďme se zabývat současnými tématy a nechme socialismus dějinám. Nebo alespoň kvalifikovaným historikům a odborníkům na společenské vědy.
