Odyssea: Velkolepá podívaná, která vás vizuálně pohltí i psychicky rozdrtí

Adaptace Homérovy epické básně z dílny režisérského velikána vplula do celosvětové distribuce už minulý týden. Její příchod zpočátku doprovázely rozpolcené dojmy i negativní kampaň. Tuto vlnu skepse však postupně hasí nadšené reakce běžných diváků, kteří se rozhodli utvořit si vlastní názor přímo nejbližším v sále.

Nolan totiž ani potřinácté nezklamal a doručil spektakulární podívanou, která si nekompromisně žádá to největší plátno. Jeho novinka je přesto v mnohém silně osobním počinem, který by se automaticky neměl pokaždé srovnávat s originálem. Záměrně si z notoricky známého příběhu pečlivě vybírá ty motivy, jež nezestárly ani po bezmála třech tisících letech a dnes rezonují silněji než kdy dříve.

Historické snímky to v současném Hollywoodu nemají snadné. O takzvaných „sandálových eposech“ (mezi něž patří Trója, Gladiátor či Ben Hur) to platí dvojnásob. Svoji zlatou éru si odbyly v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy se chrlily v masové produkci podobně jako dnešní komiksové adaptace.

Nic z toho však neplatí, pokud se jmenujete Christopher Nolan. Charizmatický režisér, který oslaví šestapadesáté narozeniny, má v Hollywoodu natolik výsostné postavení, že si může zvolit jakoukoliv látku a vyjednat si absolutní tvůrčí svobodu a finance doplňovat jako bezedný kelímek v KFC. Peníze i tvůrčí úsilí díky tomu směřují přesně tam, kam mají. O to drahocennější to je v momentě, kdy se pustí do adaptace jednoho z nejzásadnějších výpravných příběhů lidské historie.

Po rekonstrukci záchranné operace v Dunkerku, časově spletitém sci-fi Tenet a atomovém dramatu Oppenheimer přichází antická Odyssea. Opět změna žánru, přesto má s předchozími režisérovými snímky mnoho společného – v dobrém i ve zlém.

Příběh Iliady a Odysseje zná alespoň zběžně každý, kdo prošel školními lavicemi nebo propadnul řeckým bájím. V moderní kinematografii je pak nejslavnějším zpracováním Petersenova Trója z roku 2004. Zde však přichází první zchlazení pro diváky čekající neustálé bitvy: Odyssea je oproti Tróji daleko komornějším dílem, kde také dojde na bitvy, nýbrž v menším měřítku, než by kdo čekal. Odehrává se až léta po dobytí slavného města mykénským králem Agamemnónem.

Nolan vědomě zvolil odlišnou formu vyprávění, aby se vyhnul srovnávání s dosavadními adaptacemi. Epičnost v jeho pojetí nespočívá v tisícihlavých davových scénách ani v neustálém střídání lokací každých pět minut. Přesto tyto prvky ve filmu nechybějí – fungují však organicky a neslouží pouze jako samoúčelné pozlátko.

Volba předlohy není náhodná. Homérův epos se vypráví v několika časových rovinách. V časových skocích je Nolan jako doma. Pouští se do nich od první minuty, vynechává zdlouhavý úvod a vrhá nás přímo do středu dění expozice, kde se za pochodu seznamujeme s důležitými postavami a jejich skrytými úmysly.

Hvězdné obsazení je napěchované k prasknutí. Místy však až přespříliš – herci jako Robert Pattinson, Charlize Theron, Zendayači Anne Hathaway nedostávají na plátně tolik prostoru, kolik by si zasloužili. Zamrzí to zejména u Pattinsona v roli lstivého Antinoa, ústředního záporáka a spiklence proti ithackému království. Přestože si vychutnává každou vteřinu před kamerou a potvrzuje příslušnost k hollywoodské špičce, jeho postava mohla být prokreslenější.

Penelopé (v podání nestárnoucí Anne Hathaway) funguje jako hlavní katalyzátor Odysseova návratu (jinak mohl spokojeně dožít v náručí nymfy Kalypsó), její úloha je však zredukována na dvacetileté čekání na manžela a vysvobození z domácího vězení. Syn Télemachos (herecky obratnější Tom Holland) pak na dlouhou dobu mizí z děje, aby se navrátil až v katarzním finále. Překvapí alespoň Eumaeus (John Leguizamo) nebo Odysseův věrný pobočník Eurylochus (Himesh Patel), jenž mají překvapivě více prostoru.

Příběh je zpracován epizodicky, přesně jak si to původní látka žádá. Nelineárně skáčeme z lokace do lokace, potkáváme nové tváře a loučíme se se starými. Mít to v rukou Netflix, vznikla by z toho šestidílná minisérie, což netvrdím, že by ji zde nutně ublížilo.

Režisér si obhajuje také diskutované obsazení Lupity Nyong’o či Elliota Page autorskou licencí. Řecká mytologie nabízí nespočet výkladů: pro někoho je tvář, kvůli které vyplulo tisíc lodí, blondýnkou s modrýma očima, pro jiného charizmatickou ženou s tmavou pletí, jež na Řeky působí jako exotická bohyně. A tak se jí stane! Page coby válečník Sinón se svým vzrůstem možná vyniká normálu, jeho překvapivě vděčná role však spočívá v něčem zcela odlišném.

Nejvýraznější výkon přesto podává Matt Damon v roli Odyssea, kterého Nolan dekonstruuje až na dřeň, jako se mu to v počátcích kariéry podařilo s Brucem Waynem. V první polovině ho sice sledujeme skrze idealizované vyprávění, které v jeho poněkud slabém synovi, který teprve čeká na svůj hrdinský moment, vyvolává tlak se otci vyrovnat.

Když se však s mýtickým králem setkáme osobně, zjišťujeme, že jeho charakter není zdaleka tak zářivý jako jeho bronzové brnění. Jeho putování je sobeckou, bohy zatracenou cestou, za niž všichni okolo platí tu nejvyšší cenu, čehož si je skrytě vědom, musí ji však zaplatit, aby vysvobodil své nejbližší.

Bohem seslané nástrahy ztvárňuje Nolan realisticky za pomoci praktických efektů. Scény s Kyklopem či Kirké hraničí s ryzím (body) hororem a odhalují roztříštěnou povahu geniálního, leč nemilosrdného válečníka, jenž Trójskému králi kdysi věnoval brutálně lstivý dar.

Mimořádnou pozornost si zaslouží audiovizuální zpracování pod vedením dlouholetého spolupracovníka, švýcarského kameramana van Hoytema. Odyssea nabízí stoprocentní stopáž nasnímanou na IMAX kamery, a to včetně dialogových scén. V historii kinematografie jde o milník srovnatelný s nástupem CGI v Jurském parku nebo 3D technologie v Avataru.

Nolanovo nekompromisní trvání na analogovém formátu znamená, že plnohodnotný zážitek nabídne pouze 41 kin na světě (včetně pražské Flóry). Pro ostatní sály sice vznikla oříznutá verze, avšak právě IMAX dodává scenériím starověkých ostrovů neopakovatelnou monumentálnost, kterou posléze už nikdy jindy nezhlédnete v zamýšlené podobě.

Drobnou výtku lze směřovat k chladné barevné paletě. Využití modro-oranžových tónů známých z Dunkerku ubírá řeckým ostrovům na exotičnosti a evokuje spíše sychravé Severní moře kolem Islandu (kde se rovněž natáčelo) a dá vzpomenou třeba vikingským příběhům.

K odtažitému a niternému pojetí eposu to však přesto ladí. Žádná veselá podívaná to totiž není. Odysseus se navrací jako tragická, duševně rozervaná postava poznamenaná posttraumatickou stresovou poruchou z dobytí Tróje. Odtažitý přístup vyvažuje emočně tíživé finále na Ithace a úderná hudba Ludwiga Göranssona, která obecně nestrhne, své momenty si však najde.

Odyssea je po všech stránkách skvostným dílem, které letos těžko najde soupeře (možná až ta třetí Duna). Svým poselstvím o krutosti a nesmyslnosti války je i po třech tisících letech aktuálnější než kdy dříve. Pokud máte v kině navštívit jediný snímek roku, je to právě tento – zbytečným online hejtům navzdory.

Zdroje: csfd.cz, imdb.com, moviezone.cz, kinobox.cz