Největší lež komunistů v ČSSR: Věděli, že na nás prší jed. Přesto jsme museli do ulic slavit 1. máj

26. dubna 1986, krátce po jedné hodině ranní, nastaly ve čtvrtém reaktoru černobylské jaderné elektrárny dvě exploze. Samotnému experimentu předcházel silný tlak na termíny a snaha o co nejefektivnější provoz. Celý řetězec událostí spustil nápad jednoho z inženýrů, který chtěl výkon elektrárny zvednout o necelá dvě procenta. Technici se rozhodli tuto úpravu vyzkoušet přímo v provozu, což s sebou neslo osudové rozhodnutí. Aby mohli test vůbec spustit, museli vědomě vyřadit z provozu několik hlavních bezpečnostních pojistek.

Štěpná reakce v palivu se podle fyzika Zdeňka Dienstbiera rozběhla nekontrolovatelně. Následovaly dva mohutné výbuchy, které způsobily totální destrukci čtvrtého bloku elektrárny. Přehřátá pára prorazila tisícitunové betonové víko reaktoru, palivové tyče začaly praskat a do atmosféry začal nekontrolovaně unikat radioaktivní materiál. Přímo na místě tehdy dávky ozáření zasáhly desítky pracovníků a hasičů, kteří se v troskách marně pokoušeli zkrotit požár.

Pracovníci a hasiči v prvních hodinách netušili, s jakým typem havárie se potýkají a jak vysoká je úroveň radiace. Fotograf Igor Kostin, jeden z prvních civilistů na místě, sledoval vojáky, jak se pohybují v blízkosti trosek bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Informace o skutečném nebezpečí se totiž nedostaly ani k těm, kteří pracovali přímo v epicentru. Ti přitom netušili, že přímo nad jejich hlavami, na střeše sousedního bloku, leží trosky vysoce radioaktivního paliva. Radiace zde dosahovala takových hodnot, že dávka záření byla již po několika sekundách pro člověka smrtelná. Vojáci přesto dostávali strohé rozkazy. Na signál museli vyběhnout, nabrat lopatu suti, hodit ji do kráteru a okamžitě zmizet. Odměnou za toto vystavení smrtelnému nebezpečí jim bylo sto rublů, medaile a panák vodky.

Nejvyšší sovětský vůdce Michail Gorbačov se o havárii dozvěděl s téměř celodenním zpožděním. Sovětské úřady o tragédii zpočátku mlčely a okolní svět nijak nevarovaly. Pravdu musely přiznat až pod tlakem ze zahraničí. Klíčový zlom nastal 28. dubna ráno ve švédské jaderné elektrárně Forsmark. Tamní detektory zachytily zvýšenou radiaci na botách jednoho z techniků, který právě přicházel na směnu. Švédové nejprve vyloučili poruchu u sebe doma a začali pátrat po zdroji v atmosféře. Pod tíhou jejich přímých dotazů a nezvratných důkazů pak Sovětský svaz konečně vydal stručné prohlášení, že se stala nehoda, ale situace je pod kontrolou.

První zpráva ze Sovětského svazu dorazila do ČTK už 29. dubna v noci, ale režim ji nechal přepsat do několika neurčitých vět. Oficiální zprávy z 30. dubna dál tvrdily, že se nic neděje, přestože přístroje na našem území už jasně ukazovaly zvýšenou radiaci. Toto zdržování přišlo v tu nejhorší možnou dobu, protože právě v těch chvílích vrcholil přechod radioaktivního mraku přes naše území a lidé nevědomky dýchali zamořený vzduch.

Vládní havarijní komise se poprvé sešla až 1. května, kdy už hlavní vlna spadu prakticky přešla. Informační vakuum způsobilo, že rodiny nedostaly ani základní pokyny, jak omezit pobyt venku nebo konzumaci pramenité vody. Kritické selhání se projevilo i u potravin. Zatímco v sousedním Rakousku farmáři ihned dostali příkaz krmit dobytek výhradně suchým senem, v Československu se mléko ze zasažených oblastí dál prodávalo bez omezení. Rodiče ho tak v dobré víře dávali dětem, přestože radioaktivní jód útočí právě na jejich citlivou štítnou žlázu.

Právě když přístroje 30. dubna naměřily nejvyšší koncentraci částic, situaci v terénu zhoršil silný déšť na severní Moravě. Ten radioaktivní spad spláchl z ovzduší přímo do půdy. Nejsilněji zasažený pás území se táhl přes Vysočinu až do jižních Čech. Kvůli oslavám pálení čarodějnic tehdy trávilo večer pod širým nebem mnohem více lidí než obvykle, aniž by tušili, jakému riziku se vystavují.

Následky se projevily vzápětí. Radioaktivita v dešťové vodě tehdy stoupla třicetkrát a neviditelný prach postupně pronikl do všeho, co lidé jedli a pili. Největším problémem se stalo mléko od krav, které spásaly kontaminovanou trávu, a později také lesní plody. V houbách naměřili odborníci extrémní hodnoty dosahující 3 500 becquerelů na kilogram. Že tyto látky v přírodě zůstávají desítky let, potvrdila i pozdější měření; ještě v roce 1999 byla radioaktivita českých hub stále rekordní.

Zatímco v Pripjati vojáci narychlo vyklízeli celé město a v sousedním Rakousku úřady okamžitě likvidovaly písek z dětských hřišť či hlídaly prodej mléka, v Československu musela zdravotní rizika ustoupit politickému zadání. Režim namísto preventivních opatření udržel masové oslavy Prvního máje v ulicích. Podle historika Jana Kalouse je právě tento kontrast nejmrazivější. Pod neviditelným radioaktivním mrakem se v našich městech povinně pochodovalo pod rudými vlajkami, zatímco sousedé už omezovaly i pobyt dětí venku. Pro Rakušany se tato zkušenost stala definitivním potvrzením, že jadernou energetiku nechtějí.

6. května, pouhých jedenáct dní po explozi, odstartoval v Kyjevě 39. ročník Závodu míru. Přestože město leží jen sto kilometrů od trosek reaktoru, sovětská propaganda trvala na tom, že sportovní svátek proběhne za každou cenu. Země ze západního bloku své týmy okamžitě stáhly, ale cyklisté z východu včetně československých reprezentantů na start nastoupit museli. Závodníci projížděli ulicemi, které každé ráno kropily vozy ve snaze spláchnout radioaktivní prach a jen o pár bloků dál se přitom na nádražích tísnily davy místních lidí v zoufalé snaze z Kyjeva odjet.

Hlavním tématem médií se stal boj proti ideologickému nepříteli. Podle historika Kalouse dokázal režim věcné zprávy o nebezpečí radiace v oficiálním tisku prezentovat jako dezinformační kampaň Západu.

Lidé v československém pohraničí, kteří mohli chytit rakouskou nebo německou televizi, sledovali zprávy bez cenzury. Ostatní se tajně spoléhali na Rádio Svobodná Evropa, kde o skutečném rozsahu katastrofy mluvil známý exilový redaktor Karel Moudrý. Ve svých vstupech rozebíral věci, které se do státního vysílání nesměly dostat, například satelitní snímky jasně ukazující zničený reaktor. Redaktor tehdy poukazoval na kontrast mezi hrozícím nebezpečím a snahou úřadů v okolí Černobylu i v satelitních státech zachovat zdání normálního života.

Na vládní mlčení zareagovala Charta 77 svým dokumentem číslo 15. V tomto textu otevřeně popsala propast v tom, jak o havárii informovaly okolní státy a jak Československo. Zatímco za hranicemi dostávaly děti jodové tablety a lékaři varovali těhotné ženy, tuzemské úřady s potvrzením faktů otálely. Až devět dní po výbuchu připustila ČTK v krátké zprávě, že se v ovzduší přece jen naměřilo víc radioaktivity. Zpráva byla však jen stručná a lidem nedávala žádné konkrétní rady, jak se mají chránit.

Nejtěžší břemeno po havárii neslo zhruba 200 000 likvidátorů, kteří přímo v zamořené zóně čistili okolí a podíleli se na stavbě takzvaného sarkofágu. Cílem této obří ocelobetonové stavby bylo nad zničeným reaktorem vytvořit neprodyšný poklop a zastavit tak mračna radioaktivního prachu, která do té doby volně unikala do ovzduší. Přes extrémní podmínky se stavbu podařilo dokončit za rekordních sedm měsíců. Přestože sarkofág svou roli splnil, byla realizace projektu vykoupena vážnými dopady na zdraví zasahujících pracovníků.

Jedním z nich byl i Sergej Akulinin. Jako operátor turbín sloužil v osudnou noc na prvním bloku v sousední budově. Samotný výbuch sice přímo neviděl, ale později vzpomínal, že v první chvíli nikdo na místě nechápal skutečný rozsah katastrofy. Žil v Pripjati, odkud byl 27. dubna evakuován společně s dalšími padesáti tisíci obyvateli. Tehdy nikdo z nich netušil, že své domovy vidí naposledy. Akulinin sice havárii přežil, ale kvůli následkům ozáření odešel předčasně do invalidního důchodu. Dožil se šedesáti let, což bylo štěstí, které mnozí z jeho kolegů sloužících u čtvrtého bloku neměli.

Dostat se k přesnému počtu obětí je i po desítkách let skoro nemožné. Zatímco u 134 lidí lékaři potvrdili akutní nemoc z ozáření, u nepřímých obětí narážíme na obrovské rozpory. Mezinárodní agentura pro atomovou energii mluví o tisících mrtvých na rakovinu, jenže organizace Greenpeace odhaduje statisíce. Právě tyhle rozpory ukazují, jak těžké je dopátrat se pravdy o tragédii, kterou se režim od samého začátku snažil zlehčovat.

Havárie převrátila životy sedmi milionům lidí. Pro mnohé neznamenala jen zničené zdraví, ale i roky strachu, úzkostí a nočních můr, které se vracely i po desítkách let. Podle ukrajinských lékařů se navíc v nejhůře zasažených oblastech ještě dlouho poté rodilo jen velmi málo dětí, které by byly úplně zdravé.

Černobyl pro lidi v Československu znamenal bod zlomu. Lidé režimu neodpustili, že pro něj byla ideologie důležitější než bezpečí jejich rodin. Tato trhlina v důvěře se v dalších letech už nikdy nezacelila. Právě narůstající odpor k tomu, jak stát s občany zachází, se pak stal jedním z hlavních motorů převratu na konci osmdesátých let.

Zdroje: plus.rozhlas.cz, plus.rozhlas.cz, rozhlas.cz, moderni-dejiny.cz, zoom.iprima.cz, novinky.cz, ct24.ceskatelevize.cz