„Bojím se strejdů.“ Zpovědi dívek z diagnostických ústavů v Česku o tom, jak přicházejí o důstojnost

„Jsem tady něco přes měsíc. Doma jsem to neměla lehké. Nechtěla jsem tam být. Mám problémy se strejdama a bojím se, že by mi něco udělali,“ vypráví šestnáctiletá Míša pro Pragulic. Sádra na ruce, devátá třída, přihláška na pedagogickou školu. Před sebou nejistou budoucnost v dětském domově, protože domů se vrátit nemůže. Míša je jedna z tisíců dívek, které každoročně projdou diagnostickými ústavy v Česku.

Diagnostický ústav, nebo také pasťák, jak se mu říká na ulici, je vstupní branou celého systému ústavní výchovy. Děti zde během osmi týdnů projdou komplexním vyšetřením a rozhodne se o jejich dalším osudu. Buď se vrátí domů, nebo pokračují dál do dětských domovů či výchovných ústavů, kde už pobývají dlouhodobě. Původně mělo jít o místo druhé šance. Realita ale bývá složitější a krutější.

Do diagnostických ústavů se dostávají děti nejčastěji ve věku od sedmi do patnácti let, kterým soud nařídil ústavní výchovu, nebo které sem přicházejí na žádost rodičů. Jsou to děti z rozbitých rodin, děti týrané, zanedbávané, děti s poruchami chování. Většina pochází ze sociálně slabých rodin, kde se pravidelně vyskytuje alkoholismus, trestná činnost rodičů, domácí násilí nebo extrémní chudoba.

Sedmnáctiletá Cecílie píše ve své úvaze: „Jsem dítě v ústavu. Můj život byl dříve lepší, měla jsem někoho, kdo mě má rád, podporu, dětský domov mi všechno vzal.“ Dívka byla od rodiny oddělena společně se třemi sourozenci, protože matka nebyla schopna se o ně postarat.

Že brutální zacházení v rodinách není jen současným jevem, dokládá zkušenost ženy, která prošla systémem už za normalizace. Ivana, která dnes pracuje jako vrátná v Pražském kulturním centru, vzpomíná na své dětství plné násilí. „Otčím mě mlátil hrozně, mám od něj nadosmrti křivou sanici, mám od něj vykoplý žebro, které vypadá skoro jak třetí prso,“ říká v rozhovoru pro Pragulic. Na ulici strávila přes pětatřicet let a v diagnostickém ústavu skončila poprvé v třinácti. Bylo to v osmdesátých letech, kdy ji odvezli do Kostomlatů pod Milešovkou, do jednoho z nejtvrdších zařízení té doby.

Jenže to, co mělo být pomocí, se často stává dalším traumatem. „Pasťáky v krizi. Výchovným ústavům v Česku chybí peníze, lidé i změna zákonů,“ upozorňuje titulek rozhlasového pořadu iRozhlas, který se věnoval současnému stavu celého systému ústavní výchovy. Podle zákona by na každou skupinu šesti až osmi dětí měli připadat minimálně dva speciální pedagogové během dne a jeden v noci. V praxi je často pouze jeden člověk na celou skupinu, a to jak v diagnostických ústavech, tak ve výchovných zařízeních.

Rudolf Jakubec, ředitel výchovného ústavu v Boleticích nad Labem, který se specializuje na děti s extrémními poruchami chování, dlouhodobě upozorňuje na kritickou situaci. „Je to ústav, kam posíláme děti s těmi nejzávažnějšími problémy a s tím nejrizikovějším chováním, ale má na to stejné prostředky jako všichni ostatní,“ uvedl pro iRozhlas. Do jeho zařízení přicházejí dětští vrazi, děti obviněné ze znásilnění.

Personální nouze vede k tomu, že se z ústavů stávají odkladiště. Zaměstnanci nemají čas na individuální přístup, na terapii, na skutečnou práci s dětmi. „Všechno je to provázané,“ konstatoval odborník v rozhlasovém pořadu. Výchovné ústavy i diagnostická zařízení suplují dětské psychiatrie, detenci, adiktologická zařízení, přitom nemají ani adiktology, ani psychiatry. Ze zákona je ani zaměstnat nemohou.

Nedostatek personálu a jasných pravidel vytváří prostor pro excesy. Ve Višňovém u Znojma se 22. září 2022 odehrály události, které odhalily temnou stránku systému. Seznam Zprávy získaly svědectví o tom, jak pedagogové měli využívat starší svěřence k „výchově“ mladších dětí prostřednictvím fyzického násilí.

„Pan učitel nám řekl, že je potřeba vystrašit kluky z nějakého domova, kteří dělají bordel. Že je nemáme moc bít, ale použít přiměřené násilí,“ vypověděl pro Seznam Zprávy jeden z učňů ze třídy zedníků. Toho dne přivezli do ústavu skupinku dětí mezi osmi a třinácti lety ze Střediska výchovné péče. Mělo jít o exkurzi, která měla mladším dětem ukázat, jak mohou dopadnout, když se nepolepší.

Co se skutečně stalo, bylo drsnější. „Toho největšího, který zlobí nejvíc, jsme měli vzít a profackovat. A za to strašení jsme měli slíbenou krabku cigár,“ vypovídal jeden z účastníků. Svědectví tří učňů se shoduje – mladší děti dostávaly facky a kopance, plakaly strachem a zoufale se snažily utéct ze třídy. Jeden z učňů, který má pověst bitkaře, vzpomínal: „Byl tam takový menší, silnější, tlustý. Toho jsem chytil, on mi začal brečet. Jsem mu říkal: ‚Neřvi.‘ Chytil jsem ho takhle zezadu,“ ukazoval, jak chlapci za zády zkroutil ruce.

Ředitel Vladislav Popelka obhajoval celou akci jako preventivní program. Starší učni měli mladším dětem ze střediska výchovné péče ukázat, kam mohou dospět, pokud se nepolepší – do tvrdšího výchovného ústavu mezi starší problémové svěřence. Fyzické násilí bylo podle něj součástí tohoto „ponaučení“. „To je prevence. Aby si uvědomily, pokud mají fungující rodiny, jaké štěstí mají,“ uvedl pro Seznam Zprávy. Jinými slovy: děti měly pochopit, že pokud budou dál zlobit, skončí v ještě horším prostředí. Některé z napadených dětí však potřebovaly psychologickou pomoc. Česká školní inspekce po hloubkové kontrole v dubnu 2023 potvrdila, že k násilí skutečně došlo, a podala na ředitele trestní oznámení. V květnu téhož roku byl Vladislav Popelka odvolán z funkce.

Každodenní realita v diagnostických ústavech je přísně regulovaná. V pražském Diagnostickém ústavu Hodkovičky, kde probíhal výzkum kvality života dívek, funguje bodový systém, který je běžnou praxí v řadě podobných zařízení. Dívky dostávají body za vše – za chování, za plnění úkolů, za dodržování pravidel. „Za všechno dostáváme body. V pátek po škole se sečtou a podle počtu si můžeme zažádat o samostatnou vycházku o víkendu. Když ale mezitím uděláme nějaký velký průšvih, máme minus a vycházka se ruší,“ vysvětlují děvčata z oddělení A, kde začíná každá nová příchozí.

Život v ústavu má tři fáze. Oddělení A je zaměřené na minulost a diagnostiku, oddělení B na přítomnost a stabilizaci, oddělení C pak na budoucnost a přípravu na odchod. V každém z nich platí přísná pravidla. Holky si nesmějí žehlit vlasy, malovat se, poslouchat rádio na pokojích. Civilní oblečení dostávají jen omezeně. „Ty tady dostáváme. Aby mezi námi nebyly rozdíly,“ říká patnáctiletý Tomáš z plzeňského diagnostického ústavu pro Pragulic.

Pro Blanku, která v ústavu skončila kvůli záškoláctví, je nejhorší být odloučená od matky. „Jsem tady za nechození do školy a za útěky z domova. Místo do školy jsem chodila ven s partou, hádala jsem se s mámou,“ přiznává čtrnáctiletá dívka. V úvahách o kvalitě života pak píše: „Špatný v tom, že jsem tady v Hodkovičkách a ne doma. Chtěla bych být doma a udělám pro to všechno na světě. Rodinu mám ráda a nikdy se jich nevzdám.“

Osmitýdenní pobyt v diagnostickém ústavu má rozhodnout o budoucnosti dítěte. Výzkum ukazuje, že změna často nepřichází. Sedm z patnácti sledovaných respondentek na začátku pobytu uvedlo, že jejich život není kvalitní. Na konci byla situace jen mírně lepší.

„Jsem hodná, občas výbušná, náladová, kamarádská. Můj život nebyl vůbec kvalitní, dělala jsem hloupé věci, které ubližovaly mně a mé rodině,“ vypráví Anna, která do ústavu přišla kvůli drogám. Dodává: „Myslím, že začínám konečně žít kvalitní život. Pobyt tady mi hodně pomohl si dost věcí uvědomit.“

Problém je v tom, že i když se dítěti v ústavu podaří projít změnou, vrací se zpět do stejného prostředí, které se nijak neposunulo. „Dochází tam k totální retraumatizaci a dítě často hned spadne do toho stejného patologického chování, ve kterém bylo předtím,“ varuje výzkumná zpráva publikovaná na iRozhlasu.

Jediný nástroj pro řešení kritické rodinné situace je v Česku odebrání dítěte. Sanace rodiny, tedy práce s rodiči, prakticky neexistuje. Přitom rodinné problémy často pramení z bytové krize, chudoby nebo náhlé krizové situace typu úmrtí jednoho z rodičů. „Systém jim ale nijak nepomáhá, aby si mohli tuhle svoji situaci vyřešit a zase fungovat jako rodina,“ konstatuje zpráva.

Základním problémem je podle odborníků zastaralá legislativa. Zákon č. 109/2002 Sb., který upravuje ústavní a ochrannou výchovu, má zásadní nedostatky. „Zákon je psaný plošně, a zároveň i děti vnímá velmi plošně. Nespecifikuje jednotlivé případy a nedává žádné prostředky pro to, aby se zaměstnanci mohli dětem věnovat individuálně,“ kritizuje současný stav rozhlasový pořad iRozhlas.

Zvláště problematické je míchání dětí s ústavní výchovou a dětí s ochrannou výchovou, tedy těch, které spáchaly trestnou činnost. „Děti jsou ve stejné budově. Měly by být v různých skupinách, ale dochází na případy, kdy má výchovný ústav třeba jenom jedno dítě s ochrannou výchovou, takže se musí začlenit do skupiny dětí s ústavní výchovou.“ Obě skupiny tak končí nejen ve stejných zařízeních, ale dokonce i v týchž skupinách.

Memorandum o spolupráci ministerstev školství, spravedlnosti, práce a sociálních věcí, vnitra i pro místní rozvoj bylo podepsáno v listopadu 2024. V únoru 2025 byl schválen zákon, který však řešil jen rodinné skupiny v dětských domovech. Systémové problémy diagnostických a výchovných ústavů – personální nouze, plošnost zákona nebo míchání dětí s různými typy výchovy – zůstávají nevyřešené.

Pro některé děti je pobyt v diagnostickém ústavu začátkem dlouhé cesty systémem ústavní výchovy, ze které už není úniku. Daniela byla v dětských domovech od sedmi let, prošla několika zařízeními a pěstounskou péčí. „Můj život není kvalitní, nemám kolem sebe lidi, které bych ráda. Celý život vyrůstám v ústavech, nikdy se mě nikdo nesnažil pochopit,“ píše v úvaze o svém životě. Její největší přání? „Mít osmnáct let, abych nemusela mít za zadkem otravný lidi.“

I Ivana, jejíž příběh začal v osmdesátých letech, prošla podobnou cestou. Po prvním pobytu v diagnostickém ústavu následovalo sedm kriminálů, útěky, život na ulici a dlouhá léta alkoholismu. Na otázku, co lituje, odpovídá překvapivě: „Já lituju jenom jedný věci: Že tenhleten rozum, co mám teď, když nechlastám, jsem neměla předtím… Jenomže mě ta jízda tehdy tak bavila, ty vole!“ uvedla v rozhovoru pro Pragulic. Co ji na tom bavilo? „Ta svoboda. Já nemusela v devětaosmdesátým cinkat klíčema, abych ji měla. Já jsem ji žila. A měla jsem ji i potom, i přes všechny ty kriminály. Jenom to byla svoboda, která tě ničí a zabíjí.“

Diagnostické ústavy v Česku čelí systémové krizi, která nemá jednoduché řešení. Personální nouze, podfinancování, zastaralá legislativa a absence práce s rodinami vytváří začarovaný kruh, ze kterého se děti dostávají jen velmi obtížně. „Tohle není systém, který je možné udržet,“ varoval odborník v rozhlasovém pořadu. Přitom jde o tisíce dětských osudů, které často začínají jako nevinné oběti rodinných tragédií a končí jako ztracené generace.

Zdroje:

pragulic.cz

sancedetem.cz

dspace.cuni.cz

seznamzpravy.cz

irozhlas.cz