„Domov pro seniory? Kdybych chcípla, tak to nedopustím.“ Munzarová roky pečovala o umírající rodiče

Vila v pražských Modřanech byla pro Barboru Munzarovou víc než jen dům. Byl to domov, který pro rodinu postavil její otec Luděk Munzar, místo plné vzpomínek na šťastné dětství a lásku dvou hereckých legend. Když tatínek usínal po nedělní rozhlasové pohádce na kanapi, rád zasněně říkal: „Ty budeš lékařka, ty se o mě postaráš, až budu starej.“ Lékařkou se nakonec nestala, ale o tatínka se opravdu postarala. A nejen o něj, ale i o matku Janu Hlaváčovou.

Když Luděk Munzar začal rapidně chřadnout, vyžadoval neustálou péči. „Tatínek měl rakovinu prostaty léčenou hormony, které způsobily infarkt a do toho měl odoperovanou ledvinu s nadledvinkou. Takže měl jen jednu ledvinu, která jela jen na 30 procent.“ Péče vyžadovala neustálou pozornost, pětihodinové infuze a pravidelné jízdy k lékařům. „Když se tátovi přitížilo, tak jsem do toho vlítla ze dne na den a pět let jsem je měla oba v péči. Vařit, nakupovat, vozit po doktorech, pětihodinové kapačky, pak už to jde do takových těch paliativních úkonů, které nechci popisovat, ať jim zachovám důstojnost.“

Pro Barboru bylo od začátku jasné, že rodiče zůstanou doma. Žili společně pod jednou střechou a pro ni neexistovala jiná varianta než postarat se o ně v prostředí, které znali a milovali. O umístění rodičů do domova pro seniory nechtěla ani slyšet. „Já bych to nedopustila nikdy. Kdybych chcípla, tak to nedopustím,“ řekla se slzami v očích. „Táta ten dům pro nás postavil vlastníma rukama, aby my jsme měli kde pokračovat. To je moje doma. Tady na zahradě jsme měli svatbu,“ popsala silné pouto k vile, která se později stala místem, kde oba rodiče důstojně odešli.

Fyzická náročnost péče byla obrovská. Barbora musela zajišťovat veškerou intimní péči, hygienu, podávat léky, sledovat stav rodičů. Totálně vyčerpaná balancovala mezi péčí o rodiče a zbytkem profesního života. „Někdy byli až agresivní a zlí. Změnila se jim osobnost.“ Podle Doc. MUDr. Ivy Holmerové Ph.D., ředitelky a primářky Gerontologického centra v Praze 8, jsou takové změny běžnou součástí vážného onemocnění. „Radím klientům nebrat si to osobně. Nemocný člověk se stává někým jiným.“

Barbora také otevřeně mluvila o výčitkách svědomí vůči dceři Aničce, která během lockdownu zažívala velmi těžké období s psychosomatickými problémy. Barbora je přesvědčená, že pandemická omezení zasáhla mladou generaci obzvlášť tvrdě. Pro ni jako matku bylo největším vítězstvím, když dcera po třech čtvrtích roku dokázala vstát z postele a začít znovu normálně fungovat.

Přelomový okamžik přišel, když si uvědomila, že potřebuje pomoc. „Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že musím požádat o pomoc, protože člověk by vyhořel, kdyby to měl zvládat ještě s plným nasazením v práci.“ Přiznání vlastní zranitelnosti bylo pro Barboru mimořádně náročné. Změna jejího přesvědčení, že všechno zvládne sama, byla bolestivá a dlouhá cesta.

Kořeny tohoto perfekcionismu sahají do dětství. „V tom jsem vyrůstala já, aniž by to na mě bylo kladeno. To jsem si já sama na sebe vytvořila. Že se nemůžu nikde chovat špatně, nikde udělat nějaký průšvih, protože prostě nemůžu udělat ostudu těm dvěma velikánům, kteří jsou pro mě životními vzory.“ I když rodiče netlačili, tatínek měl vysoké nároky na kvalitu. Barbora vzpomíná, jak už v první a druhé třídě byla první, kdo měl popsaný domácí sešit s úkoly třikrát. „Tatínek přišel po představení a řekl: To je strašný škrabopis, tohle já nepodepíšu! A paní učitelka mi pak říkala: Proč to máš třikrát? Říkám: Tatínek by mi to nepodepsal,“ vypráví s úsměvem. Tento perfekcionismus ji provází celý život.

Když konečně překonala vnitřní odpor a dokázala požádat o pomoc, čekala ji další překážka. Hledání vhodné pečovatelky trvalo dlouhé měsíce. „Půl roku jsem zoufale sháněla, přes všechny sociální služby. Nakonec jsem telefonovala kamarádkám, jestli by někdo nevěděl o nějaké paní nebo pomocnici nebo zdravotnici. Vždy přicházela odpověď: Počkejte, až někdo zemře, pak se vám ozveme,“ popsala absurdní situaci, se kterou se potýkají tisíce rodin v České republice.

Neméně náročné bylo přesvědčit samotné rodiče, že cizí pomoc potřebují. „Nejtěžší je to vykomunikovat, protože starouškové to nechtějí ještě připustit. Ale spíš si dají říct od cizí pečovatelky než od vlastního dítěte a jsou tam i intimní záležitosti, které nechce rodič, aby dělalo jeho dítě,“ vysvětluje praktický důvod, proč je profesionální pomoc nezbytná.

V té době se životně důležitou oporou stal její manžel Martin Trnavský, se kterým se poznala při natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě a v roce 2018 se vzali. Bez jeho podpory, stejně jako bez pomoci sestry Terezy a pečovatelek v čele s Janou Pazourovou, Marie Hronové a týmu z organizace Cesty domů, by náročné období nezvládla. Barbora dnes otevřeně mluví o tom, že sama pomoc potřebovala a že si musela přiznat, že péči o oba rodiče zvládnout nemůže.

Vyčerpání dosahovalo takových rozměrů, že začalo ohrožovat i její vlastní zdraví. „Když je člověk do té situace hozený, tak plave o život. Byla jsem nucena nastavit nějakou infrastrukturu, dojít si sama k tomu, že není možné dát všechno stranou a upřednostnit jenom péči o rodiče, že je potřeba zůstat v kontaktu sama se sebou.“ Vyčerpání se postupně začalo projevovat i fyzicky. „Ale když člověk dva roky skoro vůbec nespí, protože pořád hledá, jak by co mohl udělat ještě líp, co ještě vymyslet, tak ho to vážně dožene a semele. A to mě dovedlo k nějakému vnitřnímu sebepoznání, že člověk musí žít dál, že musí část času věnovat i sobě.“

Po skončení péče o rodiče se u ní v roce 2022 začaly ozývat potíže se zády a následně musela absolvovat různé terapie, akupunkturu, kineziologii i magnetické rezonance. Vysvětluje, že tělo vydrželo v napětí celou dobu péče o rodiče, ale jakmile vše skončilo, zhroutilo se podobně jako po premiéře, kdy se člověk dlouho drží a pak náhle onemocní.

I uprostřed té nejtěžší doby se v jejich domě občas ozval suchý, odzbrojující humor Jany Hlaváčové. Barbora Munzarová vzpomíná na okamžik, kdy matka seděla u televize a náhodou viděla vlastní dramatický výkon ve filmu Zavražděný Boleslav. Zatímco na obrazovce plakala nad mrtvolou, v reálném čase luštila křížovku a suše poznamenala: „Ježíš, já jsem byla dramatická umělkyně, přepni to!“

Bizarní situace nastala i v den pohřbu jejího otce, který se konal v Národním divadle. V televizní reportáži zazněl přeřek, když redaktorka hovořila o „přeletu rakve nad Národním divadlem“.

„Přiletěla rakev nad Národním divadlem. A myslím, že ta slečna redaktorka už tam nepracuje. Ne ne, ta za to nemůže. To bylo v tátově režii. To byl přesný jeho humor,“ vzpomíná Barbora na mediální přešlap. Podobně absurdní byl i telefonát, kdy odhlašovala tatínka ze systému. Po sérii nesmyslných otázek operátorky „Takže to byla smrt násilná?“ „Takže to vyšetřovala policie?“ „Takže to byla sebevražda? “ přišla ta nejlepší: „Takže to byla smrt od přirození? A já jsem se už začala smát, říkám: ‚A já trvám v rámci nahrávaného hovoru, že tam uvedete, že to byla smrt od přirození a ne smrt přirozená.‘“ I v nejtěžších chvílích dokázala najít úsměv.

S otcem Luďkem Munzarem prožívala proces umírání velmi intenzivně. „S tatínkem to odcházení pro mě bylo poprvé. Měla jsem k němu velmi blízko, byli jsme duše napojené, takže to pro mě bylo těžké,“ vzpomíná. Podařilo se jí zajistit, aby mohl odejít důstojně v domácím prostředí. „Paliativní doktorka řekla, že tomu necháme volný průběh, už vynecháme kapačky, necháme jen to, ať nic nebolí. Může to trvat dny, týdny, hodiny někdy i rok. Ta duše se sama rozhodne. Na to jsem slyšela. Táta byl takovým věcem taky otevřený, byl hluboce věřící, tak tam přišlo v posledních hodinách takové smíření,“ popisuje poslední týden otcova života. „Nebylo to lehké období, ale vlastně to bylo krásné. I ten poslední týden tátova života, kdy už nastoupila paliativní péče Cesty domů, kteří jsou naprosto úžasní.“

Tatínek se ještě před smrtí usmířil s Františkem Novotným, se kterým dříve spolupracoval v rozhlasovém pořadu Dobré ráno, ale jejich vztah se časem narušil. „Ale stihli se usmířit. A tatínek odcházel čistej,“ uvedla. Luděk Munzar zemřel v lednu 2019 ve věku 85 let.

O pět let později prožívala podobnou situaci u matky. Jana Hlaváčová netrpěla Parkinsonovou chorobou, jak se často psalo. „Maminka neměla Parkinsona. Jí došly baterky. Přečerpala herecký organismus. Říkali jsme jí: ‚Nemůžeš mít sedm zájezdů v týdnu, do toho točit Kouzelnou školku a ještě učit.‘ Stalo se to během jedněch prázdnin, kdy se učila jeden monolog na Vinohrady a každý den, co se naučila, tam druhý den nebylo. Tehdy řekla: Tak a já nemůžu,“ vzpomíná na začátek problémů maminky. Jana Hlaváčová zemřela v lednu 2024, ve věku 85 let.

Po smrti rodičů začala Barbora spolu s manželem Martinem Trnavským s rekonstrukcí rodinné vily. Při pracích našli dojemný odkaz z minulosti. Za skříní byla ve zdi zazděná deska, v níž byl nejspíš kusem drátu vyrytý nápis do tehdy ještě měkkého materiálu: „Janě a dětem Terezce a Barunce z roku 1979.“ Tatínkova láska k rodině vtisknutá přímo do zdí domu, který pro ně postavil.

I když to bylo náročné období plné bolesti, vyčerpání a emočních zkoušek, Barbora na něj vzpomíná s vděčností. „Jsem hrozně ráda, že jim můžu vrátit to, co oni dali nám. Tatínka jsme si nechali doma až do konce,“ říká. „Každé ráno se probudím a v rámci nějakého svého ranního cvičení nebo zastavení se kolem sebe rozhlédnu a říkám si, že jsem vděčná za život, který žiju. Jsem šťastná,“ dodává ve chvíli, kdy se bavila o vile, kterou její manžel Martin Trnavský zrekonstruoval a zvelebil.

Zkušenost s dlouholetou péčí o rodiče ji změnila a vedla ji k tomu, že začala pomáhat ostatním v podobné situaci. Společně s Janou Pazourovou a masérkou Lenkou Bajerovou, která tatínka masírovala a cvičila s ním do poslední chvíle, spustila relaxačně-meditační víkendy s názvem Zastav se na chvíli. Na těchto víkendech se setkává především se ženami ve své generaci, které se potýkají s podobným tématem péče o blízké. Jak sama říká, děje se tam spousta věcí, které ani nedoufala.

Srovnává pocit smysluplnosti z této práce s naplněním z herectví. Zatímco na jevišti v Divadle v Karlíně mívá před sebou vyprodaný sál a hraje po boku Lucie Bílé nebo Jiřího Korna, na seminářích má před sebou čtrnáct karimatek, kde je to podle ní doopravdy. Motto celého projektu výstižně shrnuje její zkušenost: „Nejdřív se o sebe dobře postarej. Jako když vám v letadle říkají, že masku máte nasadit nejdřív sobě, a až pak dítěti.“

Teprve když se postaráte o sebe, můžete skutečně pomoci druhým. „Nebojte se vnímat své kapacity a poprosit o pomoc. Myslet i na sebe,“ je hlavní vzkaz, který předává účastníkům kurzů. Na vlastní kůži poznala, jak je důležité včas požádat o pomoc a nezničit si vlastní zdraví.

Barbora Munzarová se vrátila k práci naplno. Hraje v Divadle Lucie Bílé a věnuje se individuální práci se studenty. Dlouhodobá péče o rodiče ji naučila být laskavější k sobě, přijímat pomoc od druhých a stanovovat si hranice. „Už jsem se naučila i plánovat: teď ne, teď mám volno. I tady jsem vám zavolala, hele, necítím se to, bych dřív neudělala,“ přiznává změnu v přístupu k sobě samé.

Zdroje: ceskatelevize.cz, idnes.cz, seznamzpravy.cz