Článek
Tím snem byla medicína. Lékařem chtěl být odjakživa, jenže doma mu studium nedovolili, a tak se místo do posluchárny dostal před kameru a na jeviště. Ještě v roce 1967 zkoušel v Činoherním klubu Gogolova Revizora, Chlestakova ale stihl zahrát jen čtyřikrát a pak z Prahy odjel.
Vladimír Pucholt a škola, na kterou nesměl
Narodil se 30. prosince 1942 v Praze v rodině advokáta. Jeho otec po únoru 1948 odmítl dělat právníka ve státě, kde přestalo platit právo. Poprvé hrál v roce 1952, když mu bylo devět let. Režiséři ho potom obsazovali opakovaně, takže už během školních let měl za sebou řadu rolí.
Po maturitě v roce 1959 chtěl studovat medicínu, kvůli kádrovému posudku ale nedostal doporučení na žádnou vysokou školu kromě DAMU. Jenže ani tam ho napoprvé nepřijali. Nastoupil proto do Tesly Karlín, kde se vyučil spojovacím mechanikem.
K dalším přijímacím zkouškám se připravoval s Ladislavem Peškem. Tentokrát uspěl a v roce 1961 nastoupil na DAMU. Ještě během studia dostal roli Fedi v Šatrovových Synkopách pro orchestr, které v roce 1962 uvedlo Divadlo československé armády. Školu dokončil v roce 1965.
Kluk s překvapenýma očima
Než DAMU dokončil, stihl natočit i filmy, z nichž ho diváci znají dodnes. S Milošem Formanem natočil v roce 1963 Černého Petra, o rok později hrál ve Starcích na chmelu Ladislava Rychmana a k Formanovi se vrátil v roce 1965 při natáčení Lásek jedné plavovlásky. Česká divadelní encyklopedie ho z té doby líčí jako štíhlého mladíka s chlapeckou tváří a mírně zastřeným hlasem, jehož jasně modré oči jako by se pořád trochu divily.
Vedle Formanových neherců obstál i díky tomu, že stejně jako oni uměl improvizovat. Nejčastěji dostával role samorostlých a trochu naivních kluků. Podle encyklopedie do nich vnášel vlastní povahovou čistotu, která diváky oslovovala.
V roce 1967 ještě s Jiřím Krejčíkem dotočil Svatbu jako řemen, v níž hraje mladého horlivého příslušníka VB. Krejčík s ním počítal také do filmové verze Pensionu pro svobodné pány. Roli Halibuda, kterou Pucholt znal z jeviště Činoherního klubu, však nakonec ve filmu z roku 1967 převzal Jiří Hrzán.
Ve třiadvaceti hrál starého doktora Burkeho
Do Činoherního klubu ve Smečkách přišel hned při jeho založení v roce 1965. Krejčík ho obsadil jako Halibuda do O’Caseyho Pensionu pro svobodné pány, kde vedle Josefa Abrháma a Jiřiny Jiráskové hrál chlapíka, jenž se zaplete do bláznivé historie a nemá ponětí, co se kolem něj děje. Jan Kačer mu pak v Camusových Spravedlivých svěřil roli revolucionáře Alexeje Vojnova, který odmítne spáchat atentát na velkovévodu, když zjistí, že by při něm zemřely i děti.
Snad nejvíc se o něm mluvilo v roce 1966, kdy se stal prvním doktorem Burkem v dějinách Smočkovy hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Bylo mu třiadvacet, ale na jevišti hrál zmateného starého muže. K proměně mu stačil knírek, husté obočí a kulaté brýle. Burke má strach, že ho vyhodí z podnájmu, a postupně se stává pro své okolí nebezpečným. Zpočátku se jeho Burke držel zpátky, postupně se však rozohnil natolik, že na jevišti metal i kotrmelce. S přibývajícími domnělými mrtvolami přecházel od velkolepých řečí k sebelítosti a nakonec k zoufalství.
Revizora s ním Kačer nazkoušel v roce 1967. Pucholt hrál Chlestakova jako jelimánka, na němž bylo hned znát, že si na velkého pána jen hraje. Sám přitom dlouho nechápal, co se kolem něj děje. Když mu to dojde, začne situace využívat, takže na konci představení stojí na jevišti člověk, který právě ochutnal moc nad druhými.
Důvody svého odchodu vysvětlil ještě v Praze před kamerou. K záznamu se po letech vrátil režisér Viktor Polesný a zařadil ho do střihového triptychu Naděje, Zrada, Bezčasí, který Česká televize vysílala 15., 19. a 22. května 2008 v cyklu Osudové osmičky. Polesný pro triptych natočil i hodiny rozhovorů s pamětníky. Nakonec je všechny vyřadil a celý pořad sestavil z dobových záznamů.
„Kdybych tady zůstal, tak bych musel stále ve větší míře přistupovat na kompromisy v zásadních věcech, a to nechci,“ řekl tehdy Pucholt. „Zdraží se maso, potraviny, zakáže se film, kniha, obžalují spisovatele, nepřipustí k tomu veřejnost a všechno už nám přijde zcela normální, to je přece katastrofa.“
Nezapomněl ani na své diváky. „Mám vzkaz k těm, kteří měli rádi moji práci, aby se proboha nenechali otrávit, protože jediným bohatstvím, které člověk má, je jeho duše. A tu si nesmí nechat zkazit. To je jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsem odešel.“
Dětský lékař v Torontu
V Anglii mu pomohli režisér Lindsay Anderson a spisovatel David Cornwell, známý pod jménem John le Carré. Díky nim se v roce 1968 dostal na lékařskou fakultu v Sheffieldu. Když se ho na ta léta v roce 1999 ptal Tomáš Baldýnský z Reflexu, Pucholt odpověděl: „V Anglii jsem našel spoustu hodných lidí, kteří byli mimořádně významní pro to, že jsem přežil.“ O le Carrém mluvil jako o „ohromně slušném a vzdělaném člověku“.
Během studia si ještě jednou zahrál ve filmu, když v roce 1970 natočil v Německu s Peterem Lilienthalem Malatestu. Dostal za něj dokonce Německou filmovou cenu za vedlejší roli. Promoval v roce 1974 a o šest let později měl specializaci z dětského lékařství.
Začátkem osmdesátých let se s manželkou Rosemary, dcerou a synem odstěhoval do Kanady. V letech 1981 a 1982 pracoval na novorozeneckém oddělení torontské Hospital for Sick Children. Po uznání specializace z dětského lékařství si v roce 1984 otevřel vlastní praxi, které se věnoval i v dalších letech.
Poutník, který se domů vrátil jen na chvíli
Česká televize o něm v letech 1995 až 1997 natočila tři dokumenty, Tři životy Vladimíra Pucholta, Úsměvy Vladimíra Pucholta a Hovory s Vladimírem Pucholtem. Další filmovou roli přijal až ve snímku Vojtěcha Jasného. V jeho Návratu ztraceného ráje, který měl premiéru v roce 1999, hrál Poutníka, jenž se po dlouhých letech vrací domů a prochází místa svého mládí. Pucholt svou postavu popisoval jako člověka, který se v bývalé vlasti zdrží příliš krátce, než aby ji mohl soudit. Sám má dost práce s tím, aby vstřebal setkání s lidmi a místy, které dlouhá léta neviděl. Na natáčení si mohl vzít několik měsíců volna, protože producenti měli peníze a o jeho pacienty se mezitím starali kolegové.
Při čtení scénáře ho zaujalo, že právě jeho Poutníka žádá jiná postava o odpuštění. Do děje se vrací Očenáš Vlastimila Brodského, který ve Všech dobrých rodácích začal páchat sprosťárny. Po letech teď prosí o odpuštění Poutníka i vdovu po Františkovi, jednom z rodáků. Pucholt byl přesvědčený, že odpustit lze jen tomu, kdo o to sám požádá. Proto ho potěšilo, že se viník ve filmu ke své vině přizná. „Bylo to natočeno, ale pokud vím, je to vystřiženo. Moc mne to mrzí,“ řekl Reflexu.
Hned první otázka redaktora mířila na jeho návrat k hraní. S tím označením ale Pucholt nesouhlasil. „Není to návrat k hraní. Jsem lékařem a nepřestávám jím být.“ Na závěr rozhovoru to ještě zopakoval: „Nemám v úmyslu vrátit se ke hraní. Tohle jsem udělal proto, že mne Vojtův příběh chytil za srdce. Chtěl jsem tím něco vysvětlit.“
O dalším natáčení tehdy uvažoval jen s Jiřím Krejčíkem. Považoval ho za člověka nepohodlného každému režimu. O to větší radost měl z toho, že Krejčík krátce předtím dostal Bílého lva. „Chtěli jsme a chceme spolu udělat Čapkovy Apokryfy. Hlavní problém ale je, že já si nemohu dovolit odejít z lékařské praxe na delší dobu.“ Jestli jejich přátelství trvá? „Trvá a bude trvat.“
Vladimír Pucholt a ceny po letech
Od té doby se na jeviště postavil už jen dvakrát, v obou případech při scénickém čtení. V roce 2011 četl v Galerii Kodl Landovského Hodinového hoteliéra, když Jan Kačer, jeho někdejší režisér ze Spravedlivých i Revizora, slavil pětasedmdesátiny. V roce 2018 si pak v Malostranské besedě znovu přečetl doktora Burkeho, dvaapadesát let po premiéře.
Na předávání cen do berounského kulturního domu Plzeňka přiletěl z Toronta. Konalo se 25. ledna 2020, krátce po jeho sedmasedmdesátých narozeninách. Český filmový a televizní svaz FITES tam za doprovodu swingu Original Vintage Orchestra Petra Kroutila předával Trilobity. Hlavní cenu si za Staříky odnesli Jiří Schmitzer s Ladislavem Mrkvičkou, Pucholt dostal Cenu Vladislava Vančury za celoživotní přínos, protože podle poroty „přispěl ke kultivovanosti české audiovizuální tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu“.
V projevu děkoval těm, kterým byl „mařen jejich tvůrčí čas“, a nejvíc Jiřímu Krejčíkovi. Připomněl přitom, co mu Krejčík kdysi řekl při setkání na ulici: „Při jednom setkání s panem Krejčíkem na ulici jsem mu vykládal o svých plánech a on mi řekl jednu krásnou větu: Cesty k úspěchu a do zadní části těla jsou různé.“
Jeho role z let 1963 až 1967 zůstávají pro české divadlo i film inspirací a zdrojem poznání, napsala v roce 2023 Česká divadelní encyklopedie. Ministerstvo kultury mu 19. října téhož roku udělilo cenu za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Ocenilo jeho osobitý způsob herecké práce ve filmu s přihlédnutím k divadelním rolím i jeho morální občanský postoj.
Zdroje: encyklopedie.idu.cz, reflex.cz, denik.cz, aktualne.cz, ceskatelevize.cz
