Patřila mezi nejkrásnější herečky: Evu Jakoubkovou zničil alkohol i manžel. Odešla příliš brzy

Narodila se 8. února 1952 v ostravském Zábřehu. Herectví ji přitahovalo už od dětství, kdy pod vánočním stromečkem našla vyřezávané loutkové divadlo. Tehdy se v ní zrodila vášeň, která určila směr jejího života. Film Princezna se zlatou hvězdou ji pak okouzlil natolik, že se i přes odpor rodičů rozhodla studovat na brněnské konzervatoři.

Po dvou letech studia v Brně přestoupila na pražskou DAMU, kterou úspěšně dokončila v roce 1973. Její výjimečný talent nezůstal bez povšimnutí. První angažmá získala v Divadle Vítězného února v Hradci Králové, odkud její kroky vedly do prestižního pražského Činoherního klubu, jehož členkou byla dlouhých patnáct let. Zde měla příležitost hrát po boku takových osobností, jakými byli Josef Abrhám, Josef Somr, Petr Čepek nebo Jiří Zahajský.

Před kamerou debutovala ve svých dvaceti letech v televizní inscenaci Don Juan (1972). Následně si zahrála v řadě filmů i televizních seriálů, které jí přinesly popularitu a uznání. Diváci si ji pamatují především jako Ivanku v Inženýrské odyseji či jako Terezku v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. Objevila se také v dramatu Schůzka se stíny, zahrála si v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště nebo ve filmu Václava Vorlíčka Já nejsem já (1985). Z dalších filmů to byly Hodina splněných přání, Tisícročná včela, Helimadoe či Milostivé léto.

Eva Jakoubková excelovala zejména v rolích křehkých a citlivých dívek, později se však dokázala propracovat i k charakterním rolím zralých žen. Její herecký projev se vyznačoval přirozenou krásou, inteligencí a schopností pracovat s mimikou, tělem i hlasem.

Režisér Václav Vorlíček na ni vzpomínal s obdivem: „Byla to okouzlující žena s pronikavě zelenýma očima. Čišelo z ní velké charisma. Pokud by neměla problémy s alkoholem, mohla to dotáhnout hodně daleko.“

V soukromí to Eva Jakoubková neměla jednoduché. Její vztahy s muži byly komplikované a často dost bouřlivé. Přitahovali ji starší muži, u nichž hledala pocit bezpečí, který jí chyběl kvůli problematickému vztahu s otcem.

Její první velkou láskou byl režisér Evžen Sokolovský, který si ji vyhlédl již během studia na DAMU. Věkový rozdíl mezi nimi činil sedmadvacet let. Mezi její další známosti patřil o dvaadvacet let starší herec Ilja Racek, herec Ivan Luťanský a dokonce i charismatický Miloš Kopecký.

Osudovou láskou se pro ni stal zpěvák a skladatel Petr Novák, autor hitů jako Náhrobní kámen či Hvězdičko blýskavá. Po dvouleté známosti se v roce 1984 vzali a navenek působili jako dokonalý pár. Realita jejich soužití však byla složitější a jak se později ukázalo, právě toto manželství se stalo jednou z příčin jejího postupného pádu.

„Neustále se rozcházeli a zase dávali dohromady. Nedokázali žít spolu, ani bez sebe,“ prozradili jejich přátelé.

Co je však spojovalo a zároveň je na konec i zničilo, byla společná závislost. Mnozí blízcí přátelé vyčítali právě Novákovi, že k láhvi přivedl i svou krásnou ženu, ačkoliv někteří tvrdili, že s pitím začala, ještě než se spolu seznámili.

Zlom v životě Evy Jakoubkové nastal v roce 1992, kdy musela opustit milovaný Činoherní klub. Divadlo pro ni znamenalo všechno - identitu, smysl života. Bez něj jako by ztratila část sebe. Uzavřela se do sebe a její potíže se prohlubovaly. Místo jeviště se jejím druhým domovem stala hospoda na Starém Městě, kam chodívala s Petrem.

Režisér Václav Vorlíček potvrdil, co se mezi divadelníky tehdy šeptalo: Eva měla po kapsách lahve s pitím, v kabelce nosila prášky a obojí mísila dohromady. Přesto, když s ní pracoval na filmu Já nejsem já, byla profesionální a spolehlivá.

S Novákem tvořili nerozlučnou dvojici. Dva talentovaní umělci, ale i dva lidé svázaní s alkoholem. Jejich vzájemná závislost je spojovala, ničila, ale také držela pohromadě. Novák, který pil „první ligu“, jak řekl jejich přítel, hudebník Jan Antonín Pacák, nebyl partnerem, který by Evě pomohl. Naopak. Jejich démoni se navzájem přiživovali, posilovali, prohlubovali.

V roce 1997 Petr Novák zemřel na selhání organismu, ve věku pouhých 51 let. Eva ztratila muže, který ji sice táhl ke dnu, ale zároveň jí rozuměl. Pro herečku, která už neměla divadlo, byl jeho odchod další ranou. Textař Pavel Vrba, který Evu dobře znal, viděl, jak se po Novákově smrti znovu potápí: „Ona tím herectvím žila. Najednou nevěděla, čeho se má chopit. Tak zase začala pít,“ vzpomínal.

Krátce před svou smrtí, snad ze strachu, přišel zlomový okamžik. Eva si usmyslela, že má rakovinu. Přišla za přáteli s pláčem a rozhodnutím. Pavel Vrba to později popsal: „Jednou k nám přišla a plakala: Mám něco s vnitřnostmi. Nevím, zda je to rakovina, ale končím s jakýmkoli alkoholem. Byla statečná, protože do ruky už brala jen skleničku se sodovkou.“

Její odhodlání však ztroskotalo. Obavy z nemoci pominuly a Eva se vrátila ke starým zvykům.

V červnu 2005 bušili přátelé na dveře pražského bytu Evy Jakoubkové. Když jim nikdo neotevřel, pojali zlé tušení a dveře vyrazili násilím. V pokoji se jim naskytl děsivý pohled. Herečka ležela bez známek života mezi postelí a oknem, její tělo se již začínalo rozkládat. Oficiální příčina úmrtí zněla: vyčerpání organismu z důvodu alkoholové závislosti. Někteří přátelé a známí však měli pochybnosti o pravé příčině jejího skonu.

Po smrti svého muže žila Eva velmi osaměle a začala se stýkat s lidmi, kteří ji jen využívali. V hospodách, kam chodívala, se na ni začali lepit pochybní jedinci, kteří z ní tahali peníze. Přitom si na nedostatek financí stěžovat nemohla, jen z autorských práv po zesnulém manželovi jí chodil téměř milion korun ročně.

Jan Antonín Pacák, její kamarád a známý hudebník a výtvarník, po její smrti prohlásil: „Ona byla dobrá duše. Lepily se na ni divné existence, kterým půjčovala peníze. A někdy i dost velké částky. Nosila při sobě takovou brašničku, v níž měla podepsané směnky od dlužníků. Ta taštička se ale po její smrti nikde nenašla.“

V jejím bytě chyběly nejen peníze, ale i ony směnky, které s sebou neustále nosila. Podezření padlo dokonce na jejího milence, který s Jakoubkovou krátce žil, ale po její smrti záhadně zmizel jako pára nad hrncem.

Pacák také dodal: „Říkal jsem Evě, že v rodině může pít jenom jeden, aby ten druhý toho prvního mohl zachránit. Jenže Petr pil první ligu a Eva ho posléze bohužel chtěla zřejmě trumfnout. Je jí obrovská škoda. Byl to velký talent a velká dáma!“

Od té červnové noci roku 2005 uplynulo už dvacet let. Ve vzpomínkách přátel a kolegů však Eva stále žije. Mnozí ji dodnes vidí před sebou s jejíma hlubokýma očima a vidí duši plnou talentu. Byla ztělesněním křehkosti a zároveň vnitřní síly, kterou vkládala do každé své role. Její kolegové ji popisují jako nesmírně citlivou a inteligentní osobnost, která dokázala dát svým postavám uvěřitelnost a hloubku. Stanislav Zindulka o ní mluvil jako o mimořádně talentované herečce. Ostatní divadelníci vzpomínají na její schopnost naprosto přesně vystihnout charakter postavy. Na jevišti Činoherního klubu i na filmovém plátně dokázala Eva Jakoubková přesvědčivě vstoupit do kůže svých hrdinek, ať už šlo o naivky nebo později o složitější, charakterní úlohy.

Přátelé na ni vzpomínají jako na dobrou duši, jejíž štědrost často hraničila s naivitou. Byla příliš důvěřivá, možná až zranitelně otevřená vůči lidem, kteří toho dokázali využít. Tak či onak, česká kultura v ní ztratila jednu z nejkrásnějších a nejvýraznějších hereček své generace, která s sebou odnesla i všechna tajemství svého předčasného odchodu.

Zdroje: denik.cz, cnn.iprima.cz, zeny.iprima.cz, dama.cz