Sarajevský atentát 1997: Korupční skandál, který otřásl českou politikou. Jeho dopady cítíme i dnes

Parlamentní volby v roce 1996 sice přinesly vítězství pravici vedené Václavem Klausem, ale k sestavení většinové vlády jí chyběly hlasy. Vznikl tak neobvyklý kabinet – menšinová vláda ODS a jejích partnerů, křesťanských demokratů a Občanské demokratické aliance, který se musel spoléhat na tichou podporu opoziční České strany sociálně demokratické, kterou vedl rázný řečník Miloš Zeman. Tato podpora nebyla zadarmo; Zeman usedl do čela Poslanecké sněmovny. Vláda byla od počátku křehká a brzy narazila na vážné problémy. Ekonomika, která po rychlé transformaci uháněla vpřed, zpomalila a na přelomu let 1996 a 1997 se ocitla v recesi. Vláda musela sáhnout k nepopulárním škrtům, což vyvolalo spory uvnitř koalice i s centrální bankou. Důvěra veřejnosti začala povážlivě klesat.

Jednou z klíčových postav nastupující krize byl Ivan Pilip. Politicky aktivní od Sametové revoluce, rychle stoupal v politických řadách, stanul v čele Křesťanskodemokratické strany a zastával ministerské posty, včetně důležitého křesla ministra financí. Jeho cesta ho zavedla do vedení ODS právě v momentě, kdy se nad stranou začala stahovat mračna.

Ale skutečná bouře se teprve blížila a její kořeny sahaly hluboko – až k financování samotné ODS. Vše začalo nenápadně, ve výroční zprávě strany za rok 1995, kde se objevila jména dvou velkých sponzorů z exotických zemí – Radžív Sinha z Mauricia a Lájos Bács z Maďarska, kteří měli poslat straně dohromady 7,5 milionu korun. Záhy se však začalo šuškat, že tito štědří dárci ve skutečnosti neexistují. Podezření se v listopadu 1997 potvrdilo; ukázalo se, že za fiktivními jmény stál podnikatel Milan Šrejber, jehož firma se podílela na privatizaci Třineckých železáren. Byl to skandál, který měl potenciál otřást základy polistopadové ekonomické transformace i důvěrou v politické strany. Předseda ODS Václav Klaus se však tvářil, že se nic vážného neděje. Skandál bagatelizoval, odmítl nést politickou odpovědnost a netransparentní dary nechal bez důkladného prošetření. K nervozitě se navíc přidaly neověřené, ale o to znepokojivější zprávy o údajném tajném kontu ODS ve Švýcarsku, kde se měly nacházet miliony, možná desítky či stovky milionů korun, s největší pravděpodobností pocházející z úplatků v souvislosti s privatizací. Policie později naznačila, že jen v roce 1996 musela ODS ze zahraničí získat nejméně 90 milionů korun.

Navzdory vážnosti situace se ODS navenek prezentovala, jako by se nic nedělo. Ale uvnitř strany i v koalici to vřelo. První viditelnou trhlinu v Klausově pozici signalizoval v září 1997 odchod jednoho ze zakladatelů ODS, místopředsedy a ministra zahraničí Josefa Zieleniece, z jeho funkcí. Brzy poté, v reakci na skandály, opustili vládu i křesťanští demokraté. Země se rychle propadala do hluboké politické krize.

Pak přišel den, který se navždy zapsal do politické historie. Pátek 28. listopad 1997. Atmosféra byla napjatá. Deník Mladá fronta Dnes přinesl další šokující zprávu o údajném tajném švýcarském kontu ODS. Shodou okolností byl v tu dobu předseda vlády Václav Klaus na pracovní cestě daleko od Prahy – v bosenském Sarajevu.

Zatímco Klaus jednal na Balkáně, v Praze se dělo něco nečekaného. Dva vlivní muži z jeho vlastní strany, bývalý ministr vnitra Jan Ruml a ministr financí Ivan Pilip, vystoupili před televizní kamery. Jejich slova byla jako výstřel: veřejně vyzvali svého předsedu Václava Klause k rezignaci. Tento dramatický moment, odehrávající se v čase, kdy byl premiér v Sarajevu, získal okamžitě výstižnou, i když trochu nadsazenou přezdívku – „sarajevský atentát“, evokující historickou událost z roku 1914, která odstartovala světovou válku a naznačující, jak moc by tento vnitrostranický úder mohl otřást českou politikou. Jak později poznamenal komentátor Petr Hartman, Pilip s Rumlem byli v tu chvíli velmi viditelní a populární, ale proti „velmi tvrdému a cynickému politikovi, Václavu Klausovi“ jim chyběly zkušenosti. Sám Ivan Pilip v rozhovoru z roku 2017 přiznal, že s odstupem času by do akce „určitě šel znovu,“ protože důvody pro odstranění Klause viděl jako „zásadní,“ ale připustil, že „akát by to lépe připravil, protože tehdy to byla spíš spontánní akce,“ a litoval, „že se to nepodařilo.“

Klaus se vrátil do Prahy hned druhý den. Události, jež média nazvala sarajevským atentátem, sám označil tímto termínem. Na emotivním jednání vedení ODS odmítl odstoupit z čela strany, prohlásil, že o financování nic neví a odmítl politickou odpovědnost. Své odpůrce obvinil, že se snaží z kolektivní odpovědnosti ODS učinit individuální a chtějí získat jeho post. Drama se přeneslo i do ulic, kde Klausovi příznivci vedení jeho manželkou Livií podpořili předsedu a vypískali jeho kritiky. Po půlnoci Václav Klaus oznámil, že podává demisi na funkci předsedy vlády, ale z čela ODS odstoupit odmítl. Jeho věta zněla: „Nebojte se, nic nekončí, jedeme dál.“

O den později uspořádal primátor Prahy a Klausův spojenec Jan Koukal mítink na Václavském náměstí, kde Klausovi zazněla další veřejná podpora. Livia Klausová přečetla dopis syna: „Nemohli strávit, že seš schopnější než oni. Tvé svědomí je na rozdíl od jejich čisté.“

Vystoupením Rumla a Pilipa dostala ODS šanci přiznat chyby, ale rozhodnutí Klause a jeho věrných bránit se poznamenalo celou scénu. Výsledkem podzimu 1997 byl rozpad vlády i hluboký rozkol v ODS. Vzniklo tvrdé jádro věrné Klausovi a liberálněji orientovaná část, která nesouhlasila s bagatelizací skandálu a postupně se soustředila kolem Rumla a Pilipa.

Vnitropolitická krize dosáhla vrcholu na mimořádném kongresu ODS v prosinci 1997 v Poděbradech. V souboji o předsednický post vyzval Jan Ruml Václava Klause, ale Klaus svou pozici s drtivou převahou obhájil (227:73 hlasů). Jeho moc ve straně posílili nově zvolení místopředsedové. Rozkol však pokračoval. Když prezident Havel jmenoval novou vládu Josefa Tošovského, někteří členové protiklausovského křídla ODS, včetně Pilipa a Rumla, přijali v ní posty navzdory postoji vedení strany. Václav Klaus jim dal ultimátum: buď odejdou z vlády, nebo ze strany. Zvolili odchod z ODS a v lednu 1998 založili novou stranu, Unii svobody, čímž došlo k definitivnímu rozštěpení české pravice. Bylo to paradoxní i proto, že Václav Klaus podle svých pozdějších slov viděl Ivana Pilipa jako svého „přirozeného nástupce“ v čele ODS.

Po rozkolu se ODS semkla kolem Václava Klause. Předčasné volby v červnu 1998 provázela ostrá a napjatá kampaň, střet dvou hlavních rivalů – Zemanovy ČSSD a Klausovy ODS. ODS varovala před levicí hesly jako „Mobilisace!“ či „Doleva nebo s Klausem.“ ČSSD kontrovala tvrzením o „spálené zemi“ a slibovala „akci Čisté ruce“ proti korupci. Navzdory nízkým preferencím po sarajevském atentátu dosáhla ODS překvapivého druhého místa. Těsný výsledek znamenal patovou situaci. Kvůli silné nevraživosti a postojům stran – Unie svobody odmítala ČSSD, ČSSD nemohla s komunisty a Klaus nenabídl přijatelné podmínky bývalým partnerům – nebylo možné sestavit většinovou vládu.

V této bezvýchodné situaci sáhli Miloš Zeman a Václav Klaus k řešení, které šokovalo mnohé. Dva úhlavní političtí rivalové podepsali nevídanou dohodu – Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, brzy známou jako opoziční smlouva. Jejím cílem bylo zajistit stabilitu menšinové vlády ČSSD s tichou podporou ODS. ODS se v ní zavázala nevyvolávat hlasování o nedůvěře vládě. Důležité funkce ve státě a parlamentu si obě strany rozdělily; Miloš Zeman se stal premiérem a Václav Klaus předsedou Poslanecké sněmovny. Z nepřátel se stali spojenci. Kritici smlouvu ostře kritizovali a označovali ji za skrytou koalici, argumentujíce, že ODS fakticky přestala plnit roli opozice a obě strany si rozdělily vliv ve státních institucích. Zeman i Klaus však dohodu hájili jako nezbytnou pro stabilitu země v těžké politické situaci.

Období opoziční smlouvy provázely kontroverze a skandály spojované s netransparentností a zneužíváním moci - od nejasností u veřejných zakázek po pokusy diskreditovat nepohodlné osoby. Krize v České televizi (2000-2001) vyvolala masové demonstrace. Veřejný nesouhlas vyvrcholil peticí „Děkujeme, odejděte“ s 200 tisíci podpisy, kterou politici ignorovali.

Smlouva skončila s odchodem Zemanovy vlády v roce 2002. Zeman předal ČSSD Špidlovi, který dohodu nepodporoval. Špidlova ČSSD volby vyhrála a smlouva nebyla obnovena. Klaus již nekandidoval na předsedu ODS, zůstal čestným předsedou a později se stal prezidentským kandidátem.

Pragmatická spolupráce dříve znepřátelených stran negativně ovlivnila důvěru v politický systém a snížila volební účast ze 74 % (1998) na 58 % (2002). Sarajevský atentát a následná smlouva zůstávají klíčovým bodem české politiky, jejíž důsledky - zejména rozštěpení pravice - jsou patrné dodnes.

Zdroje: www.respekt.cz, www.e15.cz, www.irozhlas.cz, cs.wikipedia.org