Článek
Františka Plamínková toužila po učitelském povolání už od dětství. Vyučovala nejprve v Táboře, potom v Soběslavi a později v Praze. V mládí byla zasnoubená se studentem medicíny Vilémem Feyerem, jenže sňatek by pro ni znamenal konec práce ve škole. Vztahoval se na ni zemský zákon č. 14 z 21. ledna 1870, v jehož paragrafu 58 stálo: „za dobrovolné vzdání se služby považuje se také, když se vyšší učitelka aneb učitelka provdá“. Ze svatby proto sešlo, přátelství s Vilémem ale vydrželo. K vlastnímu jménu si připojila iniciálu jeho příjmení a později ji lidé znali jako Františku F. Plamínkovou. Zákaz, kvůli kterému se nevdala, platil v Čechách bezmála padesát let. Padl až v létě 1919, v prvním roce Československé republiky.
Proč se učitelky nesměly vdávat
V době, kdy zákon vznikl, ženy ve školách teprve začínaly působit. Ženy směly učit jen v nižších ročnících smíšených škol, jako industriální učitelky pak vedly dívky k ručním pracím. Učitelské povolání ale patřilo mezi vzácné možnosti obživy žen. Podle dobových statistik se v roce 1880 v Předlitavsku samo živilo plných 40 procent žen, většinou jako dělnice, nádenice nebo služky. Další žily z renty či z podpory. K intelektuální či kvalifikovanější práci se v témže roce dostalo jen 178 z každých 10 000 samostatně výdělečně činných žen. Na učitelky a vychovatelky připadalo z těchto 178 žen pouhých 33.
Škola u sv. Vojtěcha na Novém Městě, 1907
Historik Lukáš Šlehofer, který celibátu učitelek věnoval studii v časopise Národního archivu Paginae historiae, uvádí tři důvody, kterými zastánci zákona obhajovali zákaz sňatků učitelek. Vdaná žena podle nich ubírala práci mužům, navíc se jako matka vlastních dětí nemohla naplno věnovat dětem ve třídě. Svobodná učitelka měla žákům dávat příklad bezúhonným životem. Úřady od učitelek požadovaly službu „bez všelikého překážejícího zaměstnání vedlejšího“. Za takové vedlejší zaměstnání považovaly i manželství.
Spisovatelka Marie Červinková-Riegrová psala v roce 1886 v Časopise učitelek o tom, že škola má děti nejen vyučovat, ale i vychovávat. Právě při výchově podle ní měla své místo žena. O dvanáct let později napsal Mikuláš Benda v textu Duše dívčí výchovy pro časopis Posel z Budče, že „příroda jemnější ženu silnějšímu muži tak podřídila, že žena na ochranu muže odkázána jest“.
Zpřísnění zákazu ve Slezsku a na Moravě
Na Moravě potřebovala učitelka od roku 1870 ke sňatku svolení okresní školní rady. Ve Slezsku zpřísnil podmínky zemský zákon z 6. listopadu 1901. Podle jeho paragrafu 21 se učitelka sňatkem dobrovolně vzdávala služby, stejně jako v Čechách.
V roce 1903 se budoucí učitelky v Čechách připravovaly na své povolání v devíti ženských učitelských ústavech. Dva z nich byly veřejné, jeden český, druhý německý, a oba sídlily v Praze. Zbývajících sedm bylo soukromých.
V témže roce vstoupila do sporu o celibát svým dopisem v Časopise učitelek nejmenovaná žena. Zaznamenala v něm dvě věty, které slyšela od jiných žen. První pronesla její kolegyně, kterou pisatelka popsala jako vzornou učitelku klidné povahy: „A mohly jsme býti mnohé šťastny!“ Druhou dostala jako radu od ženy, o jejímž ryzím charakteru se v dopise zmínila: „Vdejte se, každé inteligentní ženy škoda, která nezaloží rodinu!“ První z obou vět se o více než sto let později stala názvem Šlehoferovy studie.
Na Moravě byl 26. prosince 1904 schválen zákon č. 3, který od následujícího roku uložil celibát industriálním učitelkám. Na slovenské učitelky se žádné z těchto omezení nevztahovalo.
Některé učitelky daly přednost manželství, i když tím přišly o své místo. Jak píše Šlehofer, rozhodly se „jít za svým srdcem, vdát se a odejít tak ze služby“.
Petice a zpráva z Vídně
Spolek českých učitelek se v září 1907 obrátil na český zemský sněm s peticí za zrušení celibátu. Poslanci jí nevyhověli. Počet učitelek mezitím rostl. V roce 1910 už ženy tvořily třetinu všech učitelských sil. Proti zákazu veřejně vystupovala i Františka Plamínková. Opakovala, že právě vzdělané ženy by měly zakládat rodiny a mít děti.
Dne 12. prosince 1911 přinesly brněnské Lidové noviny zprávu, že dolnorakouský zemský sněm zrušil celibát učitelek ve Vídni i ve zbytku Dolních Rakous. O den později ji otiskla pražská Národní politika. Učitelky na Moravě a ve Slezsku sepsaly další petice. Jejich žádosti dopadly stejně jako předchozí petice českých učitelek. Ani tentokrát se zrušení zákazu nedočkaly.
Františka Plamínková 1921
Den, kdy celibát padl
Návrh zákona předložili až po vzniku Československa poslanci Alois Konečný, František Houser, Josef Smrtka a Františka Zeminová. Revoluční Národní shromáždění jej projednávalo 24. července 1919. Jako zpravodaj vystoupil řídící učitel a místopředseda sněmovny Konečný. Poslancům řekl: „Celibátem učitelek béře se těmto možnost plného rozvití ženské individuality.“
Stát podle něj přicházel o zkušené učitelky s potřebnou kvalifikací. Připomněl i peníze vynaložené na jejich vzdělání: „značná část kapitálu, investovaná do jejich vzdělání přichází tak na zmar“. Předčasné odchody učitelek podle Konečného zatěžovaly penzijní fond. „Statistika ukazuje, že učitelky odcházejí průměrně mnohem dříve a často do pense a vystupují z příčin zdravotních z povolání v mnohem větším počtu než-li učitelé.“ Jako příklady zemí, kde učily i vdané ženy, uvedl Anglii, Švýcarsko, Švédsko, Francii, Belgii, Bulharsko a Rusko. „Zajímavo jest, že na Slovensku učitelky celibát neváže.“ Mluvil i o důvěře žen v učitelku, která má vlastní rodinu a domácnost. Uvedl, že ženy „důvěřují však plně učitelce provdané“.
Výbor pamatoval i na učitelky, které kvůli sňatku odešly ze školy bez penze či odbytného. Navrhl proto, aby jim zemské školní rady odbytné vyměřily dodatečně. Po námitce ministerstva financí se ale tato možnost omezila na případy hodné zvláštního zřetele. Při prvním čtení poslanci zákon jednomyslně schválili povstáním ze sedadel.
Zákon č. 455/1919 umožnil učitelkám veřejných obecných a občanských škol vdát se po dokončení počáteční služby. Bez jakéhokoli omezení se všechny učitelky mohly vdávat až od roku 1928.
Zákon o zrušení celibátu zůstal v právním řádu přes sto let
V červenci 2022 zařadilo ministerstvo vnitra zákon z roku 1919, který učitelkám dovolil vdávat se, mezi více než 6 700 zákonů, vyhlášek a vládních nařízení navržených ke zrušení. Úřad je označil za předpisy, které už nebyly funkční ani používané. Na seznam se dostal i zákon o ustanovení výpomocných sluhů z roku 1919, nařízení vlády z roku 1993 o ukončení omezení placení v hotovosti, zákon o důsledcích neoprávněného pobytu pracovníků v cizině z roku 1969, zákon o mimořádné dávce z nadměrných přírůstků na majetku z roku 1947 nebo zákon o jednostranném zvyšování nájemného z bytu z roku 2006. Při přípravě návrhu úředníci procházeli předpisy vydané od vzniku první republiky až do konce roku 2018. Návrh měl následně zamířit do meziresortního připomínkového řízení.
K návrhu se vyjádřil ministr vnitra Vít Rakušan: „Není možné, abychom ve 21. století měli právní řád zaplevelený tisíci nesmyslnými a nefunkčními zákony. Orientace v platné legislativě musí být pro občany i úřady jasná a jednoduchá.“
