Článek
Prosinec 1970, Děčín. Jana Ulrychová porodila zdravou holčičku. Sestřička jí dítě ukázala, ale brzy ho odnesla s tím, že potřebuje inkubátor. Druhý den po porodu zahlédla Jana svou dcerku znovu, náhodně, když procházela kolem novorozeneckého oddělení. Jedna sestra jí ji ukázala. Holčička vypadala zdravá.
Třetí den přišla za Janou lékařka s kamennou tváří. „Vaše dcera v noci zemřela,“ oznámila bez okolků. Podala Janě formulář. „Podepište to. Nemocnice zařídí pohřeb, o nic se nestarejte.“ Jana, zdrcená zprávou, podepsala. Neměla sílu na odpor – byl prosinec 1970.
Na Vánoce poslali všechny maminky, které už porodily, domů. Janu také. Bolest postupně ustupovala. Po letech porodila zdravého syna a život šel dál. Nikdy se nedozvěděla, proč její dcera zemřela. Nikdy neviděla její tělíčko.
Trvalo 46 let, než se něco změnilo. V roce 2016 Jana vyprávěla svůj příběh bývalé zdravotní sestře. Zmínila, že pohřeb zařídila nemocnice.
„To není možné,“ reagovala bývalá sestra okamžitě. „Nemocnice nikdy nepohřbívaly děti. O pohřeb se vždy starala jen rodina.“
Tahle věta Janu zasáhla jako blesk. Co když to, co jí vždycky říkali, nebyla pravda?
Otázky kolem papírů a prázdného hrobu
Jana se odhodlala pátrat. Vypravila se na matriku, kde získala rodný a úmrtní list své dcery. S údivem četla data: Narození: 27. 12. 1970. Úmrtí: 29. 12. 1970.
„Jenže já jsem rodila 17. 12.,“ tvrdila Jana. „Vím to naprosto jistě, protože na Vánoce nás všechny, co jsme už odrodily, poslali domů, aby v nemocnici neměli tolik práce.“
Aby si ověřila své vzpomínky, začala hledat ženu z Děčína, o které věděla, že rodila ve stejný den. Novináři ji vypátrali v České Kamenici.
„Ano, rodila jsem 17. 12. I když si na tu paní nepamatuju,“ potvrdila paní Doležalová, aniž by o Janině případu cokoliv věděla.
Další překvapení čekalo na Janu na hřbitově Folknáře v Děčíně. V záznamech objevila hrob vedený pod jménem své dcery. Hrob, o kterém nikdy nevěděla. Hrob, který nikdy nenavštívila. Hrob, za který nikdy neplatila. Podle dokumentů byl předplacený na deset let.
S povolením úřadů nechala Jana hrob exhumovat. To, co následovalo, ještě prohloubilo její pochybnosti – v rakvi nebyly žádné dětské ostatky. Nic. Dokonce ani nikdo nikdy v tom hrobě nekopal, jak později zjistil investigativní novinář Josef Klíma.
Telefonáty odhalující tajemství zmizelých dětí
V roce 2021 odvysílala televize Seznam reportáž o Janě Ulrychové. Redakce byla zavalena telefonáty. Lidé začali volat s podobnými zkušenostmi.
Pavla Váňová porodila v lednu 1971 v pražské porodnici u Apolináře syna. I jí po několika dnech oznámili, že dítě zemřelo. Nemocnice prý zařídí vše potřebné. Tělo jí odmítli ukázat, přestože na tom trvala. Dítě údajně zpopelnili při „společné kremaci“.
Paní Šenkyříková z Prahy vzpomínala na své rodiče, kteří po léta opakovali: „Tvoje sestra, která údajně zemřela v roce 1980 na Bulovce, žije určitě v Německu.“ Ani jejím rodičům tělo nikdy neukázali. Řekli jim, že ostatky uložili s jinými zemřelými.
Julius Mlčoch, bývalý ředitel pražského Pohřebního ústavu, taková tvrzení zpochybňoval: „Co jsem se bavil s kolegy, kteří v té době pracovali, nemají povědomí, že by něco takového tady probíhalo.“
Hrobník z Děčína, který za svůj život otevřel přes tisíc hrobů, uvedl, že nikdy neviděl dvě těla v jedné rakvi. „Společné pohřby“ podle něj neexistovaly.
Svědectví žen z celé republiky
Po odvysílání reportáže Josefa Klímy se začaly ozývat desítky rodin – a stále přibývají další. Klíma odhalil vzorec, podle kterého k těmto případům docházelo především v 70. a 80. letech. Minimálně ve dvou případech záhadně zemřelo jedno dítě z dvojčat.
„Jsem z dvojčat. Narodily jsme se v 7. měsíci, 24.12.1973 v Motole,“ svěřila se na sociálních sítích žena jménem Jana. „Mámě řekli, že mé dvojče musí transportovat vrtulníkem do Hradce, prý je v Motole málo inkubátorů. 26. 12. 1973 bylo mámě řečeno, že dvojče zemřelo. Úmrtní list máme. Co se týče pohřbu… prý zařídí nemocnice, spálí to. Já a máma si myslíme, že sestra žije.“
Jiný muž, Václav, popsal podobnou zkušenost: „Manželka porodila 5. 8. 1973 v Chomutově dvojčata a samozřejmě prý jedno zemřelo… Nedostali jsme úmrtní list ani rodný list… Prostě nic… Tak nevím, kam se poděl můj druhorozený syn a co se s ním stalo. Již za komunistů jsem pátral a nikam mě nepustili… Letos mu bude padesát let… a možná ani neví, čí je…“
Že se nejednalo o výmysly, potvrdil v pořadu Josefa Klímy i bývalý porodník: „Já myslím, že si asi nic nepopletla, tam se děly hrozný sviňárny, ve smyslu zašantročení dětí.“
Archivní pátrání po ukradených dětech
Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) začal podobné případy studovat již dříve. Otakar Liška, dokumentarista úřadu, uvedl: „Většina z těchto dětí se o tom, kdo ve skutečnosti jsou, nedozvěděla dodnes.“
V roce 2025 jsou to již starší lidé, šedesátníci či sedmdesátníci. Žijí své životy s rodiči, které považují za biologické. Někteří možná tuší, že něco není v pořádku. Jiní o své minulosti nemají nejmenší tušení.
Vyšetřovatelé z ÚDV strávili dlouhé měsíce studiem archivních spisů. Procházeli karty politických vězeňkyň, zjišťovali, které z nich porodily a co se stalo s jejich dětmi.
Záznamy potvrdily, že nejméně třicet žen odsouzených z politických důvodů přišlo o své děti ve vězení. Systematicky k tomu docházelo v letech 1948 až 1962. Poté se praxe porodů ve věznicích změnila.
Otázkou zůstává, zda případy jako Jana Ulrychová – ženy, které nebyly politickými vězeňkyněmi – byly součástí stejného systému nebo šlo o jiný typ zločinu.
„Po vzoru SSSR se upřednostňovala kolektivní výchova. Byly případy, kdy se děti vězeňkyň nedávaly ani prarodičům, ale rovnou do domovů,“ vysvětlil Pavel Bret, náměstek ředitele úřadu vyšetřování. „V padesátých letech byly vůbec velmi vysoké počty dětských domovů a stejně tak vysoké počty chovanců. Současně byl velký tlak na ženy, jejichž manželé byli ve vězení, aby se s nimi rozvedly.“
Paralely ukradených dětí v zahraničí
Podobné případy zaznamenali i v bývalé Německé demokratické republice. Německá televize SAT 1 natáčela příběh z Lipska, kde mladým rodičům oznámili, že jejich novorozeně zemřelo. Tělo jim nikdy neukázali. Po letech vyšlo najevo, že dítě žilo – vychovávali ho lidé věrní režimu.
Východoněmecké úřady takto odebraly až deset tisíc dětí. Mnohé politickým vězňům, jiné svobodným matkám, které státní bezpečnost označila za „nevhodné“.
V Německu dokonce vznikla zájmová skupina s názvem „Ukradené děti v NDR“, na kterou se obrátilo již více než 1500 zoufalých rodičů a jejich počet stále roste. Organizace bojuje za právo rodičů dozvědět se pravdu o osudu svých dětí.
Za tyto praktiky odpovídala i Margot Honeckerová, manželka vůdce NDR Ericha Honeckera, která 26 let vedla ministerstvo školství. V Chile, kam emigrovala, zemřela, aniž by kdy projevila lítost.
Kauzy kradených dětí však nebyl omezen jen na socialistický blok. V Belgii vyplouvá na povrch skandál, kdy katolická církev údajně až do 80. let 20. století tajně matkám odebírala děti a prodávala je do nových rodin. Podle belgického deníku HLN může být takto postižených až 30 tisíc žen.
Otazníky zůstávají
Mohl podobně organizovaný systém fungovat i v Československu? Historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů se domnívá: „Podle mého názoru je velmi nepravděpodobné, že by státní úřady organizovaly něco jako prodej novorozených dětí. Určitě jsem nikde na známky něčeho podobně systematického nenarazil. Nevylučuji ale individuální kriminální činy.“
Klíma je přesvědčen, že v Československu, zvláště v 70. a 80. letech, existoval organizovaný systém kšeftování s novorozenci. Na základě výpovědí svědků začal tušit, že některé děti mizely za hranice - hlavně do Německa, kde je bohaté rodiny kupovaly za tučné částky
Pro Janu Ulrychovou a stovky dalších matek už dávno nejde o identifikaci viníků. Chtějí jen vědět pravdu. Jejich děti – pokud žijí – jsou dnes dospělí lidé s vlastními rodinami. Touha potkat je, třeba jen jednou, pomáhá matkám překonat dlouholetou bolest.
Půl století uplynulo od těchto událostí. Svědci umírají. Dokumenty se ztrácejí. Čas odnáší vzpomínky i důkazy. Ale otázky zůstávají. Stejně jako podezření, že děti, které oficiálně zemřely v porodnicích, možná stále žijí – jen s jinými jmény a jinými životy, netuší nic o svém skutečném původu a možná ani o tom, že jejich biologičtí rodiče po nich stále pátrají.
