Článek
Bylo pozdní odpoledne, když zastavila u výlohy Tuzexu v Perlové ulici. Muž ve středních letech, který ji oslovil, vypadal solidně. Na sobě oblek, vlasy měl upravené, voněl po kolínské. „Tři sta,“ řekla. Zavrtěl hlavou. „Tři sta? To je hrozně moc. Mám jenom stopadesát.“ Zaváhala. Celé odpoledne strávila čekáním a tohle byl první klient. Nemohla si dovolit odmítnout. „Dvě stě,“ vyjednávala. Přikývl.
Byly 80. léta a Perlová ulice, lidově Perlovka, byla jejím světem. Strategická poloha nedaleko Václavského náměstí a Na Příkopech přitahovala zahraniční turisty s valuty. Prostitutky tu měly svá teritoria, každá věděla, kde je její místo. Ulice měla svou hierarchii. Na začátku stály holky, které nastupovaly rovnou do aut klientů. O kus dál následovala zóna, kde se mísily ženy i muži. Ještě dál se nabízely privátní služby a na konci ulice byly výlohy, kde se prostitutky prezentovaly za sklem.
První krok, ze kterého není návratu
O prostituci věděla jen z doslechu. Kamarád, který se v tom pohyboval, jí slíbil rychlé peníze. Nebylo jí ještě ani dvacet let. Poprosila ho, aby ji zavedl k prvnímu klientovi. „Zeptala jsem se ho, jak to funguje. Když jsme přišli na pokoj, začal se svlékat. Bylo mi to trapné, protože se zdál být solidní pán. Po všem mi odmítal zaplatit. Tehdy jsem pochopila, že musím být tvrdá a přemoct v sobě všechny zábrany.“
První noc ji naučila základní pravidlo: v tomhle světě neplatí slušnost ani soucit. Platí jen peníze a síla. „Jakmile holka poprvé jde za prachy, už v tom zůstává. Vždycky jde o ten první krok.“
Věděla, že prostituce na Starém Městě má dlouhou historii. Starší holky vyprávěly o první republice, kdy se nevěstince otevřeně nacházely v ulicích Benediktská, Rybná, Jakubská. Tehdy prostitutky stály otevřeně na ulici, měly své stálé klienty. Pak přišli komunisté a všechno se změnilo. V roce 1948 odvezli většinu holek do táborů, kde je měli převychovat. Většina se ale vrátila. Prostituce se jen přesunula do stínu, do ilegality.
Dvojí život mezi nemocnicí a Perlovkou
Žila schizofrenní existencí. Přes týden pracovala v pražské nemocnici. Nosila bílý plášť, jezdila na noční směny, vracela se domů vyčerpaná. Práce byla slušná, platilo se jí 1 800 korun měsíčně, což byla celkem solidní částka. „Měla jsem vyloženě práci. Dělala jsem v nemocnici. Musela jsem se omezit na to, že jsem chodila třeba jenom pátek a sobotu.“
O víkendech to byla jiná žena. Udělala si pečlivé líčení, oblékla si nejlepší šaty, co měla, navoněla se parfémem. Pak vyrazila na Perlovku. Za jeden víkend vydělala často víc než za celý měsíc v nemocnici, ale hotové peníze dostávala málokdy. Platilo se zbožím, hlavně luxusním oblečením z Tuzexu, elektronikou ze Západu, kvalitním jídlem, což byl v socialistickém Československu kapitál cennější než koruny.
Jednou se pokusila skončit. „Zkusila jsem na půl roku přestat. Jenže to už je hrozný zvyk. Když do toho jednou zapadnete a víte, že máte žít z 1 800 korun, přitom víte, že byste mohla vydělat mnohem víc, to vás strašně táhne zpátky.“
Zvykla si na peníze rychle. Příliš rychle. Peníze ji držely pevněji než by ji udržel kterýkoliv pasák.
Svět prostituce v Perlovce
Perlovka měla svá nepsaná pravidla. Každé ráno probíhalo v automatu Koruna na Václavském náměstí vyúčtování s pasáky. Viděla, jak holky, které si nevydělaly dost, dostávaly facky. A viděla i horší věci než facky.
Perlovka nebyla jediné místo, kde se prodával sex. Za rohem, na Národní třídě, se obchodovalo s drogami. Odtud vedla další šlapací zóna od Lazarské přes Karlovo náměstí až k Faustovu domu. Praha měla celou síť míst, kde se dalo sehnat, co člověk potřeboval, ať už to byly holky, drogy, nebo valuty.
V některých bytech v Perlové ulici se natáčelo porno. Znala rodiny, kde v obýváku běžela televize a ve vedlejším pokoji se točilo. Celá rodina pomáhala s natáčením, v lednici nebylo žádné jídlo, zato drog tam bylo několik druhů.
Prostituce byla úzce propojená s veksláky a černým trhem. Holky dostávaly valuty, které pak směňovaly přes zprostředkovatele za tuzexové bony. Ti brali svůj podíl za ochranu a kontakty. Existovala celá síť privátů, tedy bytů pronajímaných neoficiálně pro sexuální služby.
Některé holky místo Perlovky vyhledávaly luxusní hotely jako Intercontinental, Jalta nebo Alcron. Říkalo se jim tuzexové dívky nebo dolarové slečny. „Z Alcronu jsme měli závodku,“ vtipkovali pasáci. Tyto prostitutky dostávaly víc peněz, ale nesly také větší riziko, protože vyšší klientela znamenala vyšší očekávání a někdy i nebezpečnější situace.
Slyšela příběhy, které ji varovaly, kam až může prostituce zavést. Jedna z nich se týkala studentky Renáty, pohledné dívky se znalostí jazyků. Nevydělávala peníze pro sebe ani pro pasáka. Pracovala pro StB. Měla za úkol svádět cizí diplomaty v luxusních hotelích, kde recepční byl spolupracovník tajné policie. Po intimní schůzce následovaly kompromitující fotografie. Diplomat pak měl na vybranou buď spolupráce s StB, nebo skandál a konec kariéry.
„Už tehdy existoval sex eskort. Hlavně pro cizince. V partě byl číšník, recepční, taxikář, prostitutka a policajt, který to kryl. A ti dokázali z chlapa vytáhnout valuty,“ vyprávěl jí kdysi starý známý, bývalý estébák. Tehdy jen přikývla, ale časem poznala, že to bylo pravdivé vyprávění.
Policie měla kartotéku na všechny prostitutky. V albech byly evidenční fotografie rozdělené podle věku. Když cizinec ohlásil krádež nebo podezření, že ho někdo omámil prášky a následně okradl, policie mu předložila alba s fotografiemi a on hledal pachatele. „Nejmladší prostitutku máme něco přes šestnáct let,“ řekl jí jednou policista při kontrole. Mluvil o tom jako o statistice. Pro ni to byly holky, které znala.
Když solidní pán přestane být solidní
Jedna zkušenost ji pronásledovala roky. „Byl to starší pán a zdál se mi hrozně solidní. Bavil se se mnou večer docela dobře. A když jsme přišli na pokoj do hotelu, začal mě mlátit a škrábat. Když se mi to nelíbilo, řekl, že mi zaplatil, takže to musím vydržet.“
Násilí patřilo k řemeslu. „Někteří chlapi se chovají slušně, i když se napijí, pořád se snaží chovat kultivovaně. Ale někteří začínají být surovější, agresivní.“ Postupně si vypěstovala instinkt. Poznala, kdy je čas utéct, jak se bránit, jak přežít.
Znala holky, které skončily v nemocnici. Znala i ty, které neskončily vůbec nikde, protože je nenašli. Na místech tragédií nebyla žádná památka, jen krev, kterou smyl déšť, a nikdo si ničeho nevšiml.
„Neexistovalo odmítnout nějakou sexuální praktiku. Buď jsi se vším souhlasil a dostal peníze, nebo odešel s prázdnou a ještě s rozbitou hubou,“ vyprávěl jí Karim, prostitut, který pracoval ve stejných ulicích. V Perlovce se provozovaly i extrémní praktiky jako lámání žeber na přání, věci, o kterých se jí nechtělo ani přemýšlet.
Fiktivní manželství jako úniková cesta
Po roce v Perlovce vymyslela, jak se vyhnout práci v nemocnici. Vdané ženy nemusely být oficiálně zaměstnané, mohly být v domácnosti. Našla muže, který potřeboval legitimní manželství z vlastních důvodů. „Nejen že skončila pracovní povinnost, ale já jsem se vdala, takže jsem byla krytá, i když s manželem nežiju. Manžel věděl o všem. Řekla jsem mu na rovinu: potřebuju se vdát, abych nemusela chodit do práce. Souhlasil s tím, zatím to všechno klape.“
Bylo to pragmatické řešení. On získal, co potřeboval, ona krytí před zákonem o příživnictví. Prostituce se tak stala její jedinou prací. Plný úvazek v nejstarším řemesle světa.
Prostituce v 80. letech a riziko AIDS
Osmdesátá léta přinesla novou hrozbu. AIDS. Ze Západu přicházely zprávy o mrtvých, o pandemii, před kterou není úniku. „Ty starý holky vždycky používají gumy. Ale někteří Němci tvrdí, že v Německu je AIDS. Musíme se s nimi hádat, aby si gumu vzali.“
V praxi to bylo složitější. Trávila s klienty hodiny při pití a bavení, aby je přesvědčila k zaplacení vyšší částky. Když klient odmítl používat ochranu a ona odmítla jeho, znamenalo to promarněný večer. „Když si nevezme gumu a ty s ním nejdeš, tím pádem proděláš celý večer, protože celý večer se s ním bavíš.“
Každé ráno se probudila se stejnou myšlenkou, jestli tentokrát neměla smůlu. Jestli ji ten poslední, co odmítal ochranu, nenakazil. Bála se nemoci víc než facek. Ránu viděla hned. Ale nemoc? Ta mohla být v těle už měsíce a ona by o tom nevěděla.
Sny o lásce, které zmizely
„Jako mladá jsem vždycky hrozně ráda četla o nějaké velké lásce. A právě proto mě vadí, že jsem musela takhle ztvrdnout a že už možná, i kdyby se někdo našel, kdo by mě mohl mít rád, mu nebudu věřit.“
Dívčí sny o lásce nechala v Perlovce. Mužům a jejich slibům nevěřila. Nevěřila už nikomu. Budoucnost viděla černě. „Myslím si, že prostitutek tady bude daleko víc. Je hodně holek, které chodí kvůli těm penězům.“ Když myslela na to, že by její vlastní dcera jednou šla stejnou cestou, chtěla už jen jedno: „Aby měla alespoň nějakou úroveň, aby nebyla hloupá.“
Dceru nikdy neměla. Nevěděla, jestli je to štěstí, nebo prokletí. Fiktivní manžel zmizel brzy po sňatku a ona už se nikdy nevdala doopravdy. Zůstala sama.
Perlovka už není, co bývala. Prostituce se přesunula jinam, na Karlovo náměstí nebo k Novoměstské radnici. Na rohu Perlovky a Uhelného trhu visí malá plaketa Padlým ženám. Málo lidí ji však zaregistruje. Ještě méně jich ví, jaké příběhy se odehrávaly v temných zákoutích, kde se kříží ulice Perlová a Rytířská.
Dnes žije jinde, pod jiným jménem. Občas vzpomíná na Perlovku. Na večery u Tuzexu, vyjednávání s klienty, strach z facek, peníze. Ale nejvíc na lásku, ve kterou tam přestala věřit.
