Článek
Chci být zase hubený a krásný, jako za mlada. Chci si na Staré Živohošti beze strachu sundat tričko, a vyvalit se bez špetky hanby na molo plné opalujících se plnoštíhlých bohem obdařených brunetek, abych pak mohl doma říci manželce, že žádná z nich nebyla pohlednější a svůdnější, než je ona. Že to se přece ví, to se rozumí. Chci žít beze strachu a s čistým svědomím, že jsem proti potencionálním „špíček“ neodpouštějícím pohledům a uštěpačným poznámkám udělal na všech vyčuhujících frontách maximum. Chci zase nosit těsná bílá tílka.
Zfotrovatěl jsem. Zpupkovatěl jsem. Snažil jsem se s tím něco udělat, ale všechny osvědčené metody selhaly. Při chůzi kulhám. Při běhu padám. Na kolo nemám. Ve vodě kloudně plavat neumím, obvykle spíše klesám i s pupkem ke dnu. A ke všemu trpím hořčík-rezistentními křečemi a dráždivým tračníkem nutícím mě místo dřepů, dřepět na záchodě.
Pokud své hubnutí nechci nechat pouze nuzné parodii na sportovní výkon, a to ve formě občasné chůze a úmorného stání místo sezení na místě, nezbývá pro shození nadbytečných kil navíc nic jiného než sáhnout po nějaké rozumné dietě. Slavné ketodietě. Normální dieta se už nedrží, teď je v módě pouze ta keto.
Pro držení ketodiety jsem ale až příliš závislý na orgiích spojených s cukrem. Medovník, krtkův dort, rakvička, Kremrole, cukrová vata, mléčná studentská čokoláda, kyselé rybičky, ukrajinská zmrzlina nebo snad palačinka posypaná vrchovatou vrstvou sladkého sněhobílého moučkového smilstva. Cukr v pytlíčku. Cukr v kostce. Cukr v lajně. To vše a mnohem více nabízí cukr. Na tom všem může vzniknout závislost. Na tom všem u mě také závislost vznikla. Copak se toho jde vzdát?
Navíc, ketodieta není takový zázrak, jak by každý čekal. Je sice spojená s nízkým obsahem cukrů v potravě a v krvi, ale vyznačuje se také vyšším příjmem tuků, a to především těch špatných, nasycených. Často tak vede ke zvýšení LDL (zlého) cholesterolu a zvýšení rizika vzniku srdečního onemocnění. Pak tu máme nedostatek mikroživin, problémy s játry (vysoký obsah tuků), selhávající ledviny (nadměrné množství bílkovin v potravě zatěžujících ledviny), zácpu (nedostatek vlákniny) a nedej bože nejasné myšlení nebo změnu nálady kvůli nedostatku cukru. Fuj, ruce od toho! Mozek funguje jednoduše nejlépe, když má cukrů dostatek. Když já mám cukru dostatek. Nedovolím, aby se ze mě stala chodící zmatená a podrážděná troska.
Jsem v koncích. Obyčejná dieta, po příchodu slavné ketodiety z výše zmíněných důvodů, postrádá naprosto význam a proto zbývá poslední možnost - držení extrémní hladovky.
Předem chci upozornit, že tohle doma rozhodně nezkoušejte. Držení hladovky s sebou nese zdravotní rizika a jde o nebezpečné chování, jehož se dopouštějí jen ti nejbláznivější nebo naopak nejodvážnější jedinci. Nebo jedinci připravující se ke kolonoskopii.
Angus Barbieri, skot držící světový rekord v délce trvání hladovky, kterou držel v roce 1965 až do roku 1966, během 382 dní půstu dokázal zhubnout neuvěřitelných 125 kg. Pod pečlivým dohledem lékařů z nemocnice Maryfield Hospital přežíval jen na čaji, kávě, vodě a vitamínech a dokázal tak něco, co bych chtěl dokázat také. Barbieri zhubnul ze sloniskových 207 kg na úctyhodných 82 kg. Mohl si tak, po chirurgickém odřezání několika metrů plandající hroší kůže, opět navléci těsné tílko. Mně ale stačí pouze desetina hmotnosti a času Anguse a budu zas kluk jak buk. Zaokrouhlíme to dolů na 30 dnů a bude to tak akorát.
Hladovka se drží zásadně na lačno
A zásadně bez jídla. Začínám jí držet minulý čtvrtek večer. Manželka servíruje svíčkovou se šesti knedlíky.
„Ty to jíst nebudeš?!“
Apatické zírání na voňavý talíř. Do trička si utřu zbloudilou slinu tekoucí po bradě. Nemůžu, držím hladovku. Honí se mi hlavou nebezpečné myšlenky.
„Tobě to nechutná?“
Ale ovšemže chutná, co blázníš. Já jen…
„Tak jsem se s tím vyvářela zbytečně?!“
Vzdávám to. Zapisuji si do deníčku úspěšné držení hladovky po dobu pěti minut a také důstojné, pohotové uspokojení manželky ohledně jejího vaření. Zakusuji se do prvního knedlíku. Svíčková je to opravdu prvotřídní.
Další pokus proběhne v neděli po bouřlivé oslavě narozenin. Kocovina je v hladovkovém směru neskutečný pomocník. Je mi tak špatně, že na snídani nemám ani pomyšlení. Téměř až do oběda ležím v posteli bez jídla jako chcíplotina.
„Udělala jsem ti česnečku miláčku. Sýr, šunčička od kosti, na sádle do zlatova opražené krutónky, tak jak to máš rád,“ podává mi manželka blahodárný životabudič, „a koukej už vypadnout z tý postele nebo mě to stádo ušlape!“
Zatím poslední, nejúspěšnější pokus. Předevčírem jsme se s manželkou ráno pohádali. Nevím už, o co pořádně šlo, prý ale budu odteďka jíst už jen tvrdý suchar a nic jiného. Žádná svíčková, žádné buřty na pivě, žádné domácí koblihy. Fajn! Dobře. Nevědomky jde mému štěstí naproti. Ničemnice. Na just budu držet protestní hladovku! Večer usnu s dětmi držíc se za bolestivé škrundající prázdné bříško. Ráno se pokusím nasytit dětskou pastou, ale nechutná mi. K obědu si nadrtím kusy ledu a k tomu žužlám čajové pytlíky. Večer už prosím na kolenou manželku, ať mi odpustí, že už budu hodný a že už zlobit nikdy nebudu, a ať si Angus Barbieri třeba trhne, ale že jsem protestní hladovku držel naposled. Všechno směřuje k tomu, že dáme opět šanci tomu prokletému běhu.
