Článek
Diskuse o Bílé hoře vážně není předmětem tohoto článku - ale kdo o tom vůbec nic neví, ať se podívá aspoň na ten dětský seriál Dějiny udatného českého národa (doporučuji zejména díly 61, 62, 66, 67, 68 a 70). Ve stručnosti se dá říci, že naprostou většinu problémů pro náš národ nezpůsobila samotná ta prohraná bitva (přesněji řečeno šarvátka, která netrvala ani dvě hodiny), ale spíše to, co jí předcházelo a poté i veškeré následující negativní konsekvence třicetileté války.
Tedy ještě stručněji - nebýt naprosté hlouposti českých stavů (tedy tehdejšího českého politického národa), které se pustily do rebelie, na kterou neměly schopnosti ani prostředky, mohli jsme si všechny tyto „průšvihy“ ušetřit. Velká válka mezi katolíky a protestanty by v Evropě samozřejmě vypukla tak jako tak, ale mohla se Českému království převážně či úplně vyhnout. Mohlo se to „mydlit“ někde jinde a Češi se na to mohli pouze dívat (pravda, bez popcornu, ten tehdy ještě známý nebyl) nebo dokonce na válce vydělávat.
Jenže to ne, naši stavové vlastní hloupostí zapříčinili rapidní pokles životní úrovně celému národu na dlouhá léta. A v tom únoru 1948 to bylo velmi podobné - opět to český politický národ svou neschopností a hloupostí „pohnojil“ nejen sám sobě, ale i generacím svých dětí, vnuků a pravnuků. Kdyby se Češi (a samozřejmě taky Slováci, protože jsme tehdy byli jeden stát) v letech 1945-48 nechovali jako pitomci, mohli jsme dnes mít stejnou nebo dokonce vyšší životní úroveň jako Rakousko nebo Finsko.
Ano, Stalin chtěl český uran - ale ten by dostal tak jako tak, na základě smlouvy podepsané v roce 1943. Dá se kritizovat Beneš, že to byla pěkná pitomost, podepisovat smlouvu se Stalinem dávno před koncem války - a ještě ke všemu na 20 let. Však oni ho Britové varovali, ať to nedělá. Na straně druhé lze Beneše lidsky chápat, že když jej (a s ním i celý československý stát, na jehož vzniku měl obrovskou zásluhu) v Mnichově tak odporně podkopli Britové a především Francouzi, které (jedny i druhé) zbožňoval podobně jako Karel Čapek, začal hledat spojence jinde.
Vzhledem k obrozeneckému antiněmeckému nacionalismu, ve kterém byl Beneš vychován a který pochopitelně ještě mnohonásobně umocnila právě proběhnuvší válka, vlastně už ani neměl moc možností, kde spojence hledat. Do úvahy v podstatě padaly pouze USA, nebo SSSR. A vzhledem k tomu, že Sovětský svaz byl náš bezprostřední soused, zatímco Spojené státy byly až za mořem, stále přetrvávala jistá nedůvěra ke „zrádnému Západu“ a k tomu většinu území Československa od okupantů osvobodila Rudá armáda, volba byla dost jasná. Naivně se totiž domníval, že Stalin není stejná zrůda jako Hitler.
Na straně druhé nutno poznamenat, že nejen Roosevelt, ale i údajný „jestřáb“ Truman byli taky pěkně naivní, když tomu mizerovi Stalinovi šli na ruku víc, než by bylo zdrávo. Na přelomu dubna a května se Truman mohl klidně vykašlat na nějakou pitomou demarkační linii a dát Ikovi Eisenhowerovi tajný rozkaz, aby na území Československa osvobodil, co jen se dá. Vzhledem k tomu, že všichni němečtí vojáci o překot pospíchali do západního zajetí (no, sakra dobře věděli proč, ze zajatých u Stalingradu se domů vrátil zhruba každý sedmnáctý), tak by případné boje v Čechách fakt příliš tvrdé nebyly.
Nebo aspoň buď Truman sám nebo s jeho tichým souhlasem Ike jako vrchní velitel měli Pattona nechat, aby si v Čechách dělal, co chtěl - a tvářit se pak před Stalinem, že to spáchal bez vědomí kohokoliv z nich, za což by Pattona i nějak „potrestali“ (samozřejmě stylem toho nažraného vlka a celé kozy). Vzhledem k tomu, že byl Patton dost všeobecně proslulý jako „naprosto neřízená střela“, mohl by tuto bajku Stalin i zbaštit.
A i kdyby nezbaštil, tak co jako? Pokud by se američtí hoši už někdy 6. května ráno proháněli v džípech „pod koněm“, případně ten samý večer zapadli chlastat pivo k Flekům a k Pinkasům, tak by mohl Stalina třeba vzteky „trefit šlak“ (což by fakt nebyla žádná škoda), ale dělat by s tím už nic nemohl. Zkrátka „stalo se, odestát se nemůže, takže nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem“.
Ale i se spojeneckou smlouvou se Stalinem na 20 let a současně bez Pattona a jeho amerických boys na Václaváku ještě nebylo všechno ztraceno. K únorovému puči vůbec nemuselo dojít - v roce 1948 už byli komunisté dost neoblíbení, takže by květnové volby nejspíš nevyhráli. A kdyby ještě v rámci předvolební kampaně na ně ostatní strany vytahovaly všechnu možnou špínu a „házely na ně“ i své vlastní chyby a průšvihy, mohli komančové docela fest pohořet.
Demokratičtí politici se buď vůbec neměli nechat vyprovokovat - těch pár týdnů do voleb všechny provokace Gottwalda a dalších bolševických zrůd měli nějak překousnout, nebo se mohli přinejmenším naučit počítat, kolik je polovina z 27. Ovšem spoléhat na Beneše obecně nebyl dobrý nápad - za prvé nebyl v o nic lepším zdravotním stavu než Hácha v březnu 1939, možná spíš horším, a kromě toho - jak po Mnichovu 1938 ještě někdo mohl spoléhat na Benešovu odvahu?
Kdyby vydrželi do květnových voleb, policejní velitele, které stvůra Nosek odvolal, mohli být vráceni zpět na svá místa, protože po volbách by komáři resort vnitra určitě neměli. V Čechách by se o vítězství nejspíš podělili národní socialisti se sociálními demokraty - kteří se už zbavili té mrchy kolaborantské Fierlingera ve svém čele, a na Slovensku by nejspíš zopakovala triumf Demokratická strana.
Ano, i kdyby květnové volby 1948 komunisté „projeli na plné čáře“, nejspíš bychom byli donuceni k nějaké „finlandizaci“ na český způsob. Holt by na zamini Vlado Clementis dohlížel na to, abychom se příliš nekamarádili se Západem a zejména s USA. Marshallova plánu bychom se asi účastnit nemohli a vůbec by byla v zahraniční politice naše suverenita poněkud omezená. Třeba na účast v Evropských společenstvích (až by vznikla), natož pak v NATO, bychom museli zapomenout, něco takového samozřejmě do 90. let ani omylem. Tak maximálně by nám Sověti povolili podílet se na účasti v Radě Evropy.
Ale to by se pořád dalo více než v pohodě přežít. Stejně, jako to přežili ti Finové (nebo Rakušané). Ale zůstalo by soukromé vlastnictví, konvertibilní měna, alespoň omezená politická pluralita a „loupež za bílého dne“, nazvaná „měnová reforma“, by se taky nekonala. Vzhledem k tomu, jak málo - ve srovnání s mnoha jinými zeměmi Evropy - byly po válce náš průmysl i celková infrastruktura poškozené, Němci by, ve srovnání s námi, byli minimálně následujících 10 let hotoví chudáci. A s téměř 100% jistotou by nás potkala i ta velká poválečná hospodářská konjunktura.
„Klíčový průmysl“ a banky se sice znárodnily už v roce 1945, ale to by zas až takový problém nebyl. Za prvé se hodně znárodňovalo i v západních plně suverénních státech (např. ve Francii), aniž by tyto kvůli tomu upadly do komunistické diktatury, a za druhé podle původního plánu měli majitelé za znárodněný majetek dostat adekvátní náhradu. Třetí věcí pak je, že kdyby u nás nevládli komunisté, klidně se za nějakých 10, 15 nebo 20 let (a nebo taky hned poté, co by chcípl Stalin) mohly původně znárodněné firmy zase privatizovat - a je vysoce pravděpodobné, že by je od státu odkoupili jejich původní majitelé či aspoň jejich potomci.
A to úplně nejdůležitější - po celých 40 let by zůstaly otevřené hranice. Čechoslováci by mohli studovat na nejlepších světových univerzitách, případně by naše univerzity a výzkumné ústavy mohly bez problémů spolupracovat s libovolnými svými protějšky, včetně těch nejšpičkovějších. Mohli zde co chvíli několik semestrů přednášet světoví nobelisté - a českoslovenští vědci mohli být součástí mezinárodních týmů, z jejichž výzkumů ty nobelovky koukaly. Z československých patentů a vynálezů (např. kontaktní čočky nebo tryskový stav), které by se samozřejmě vyráběly u nás, by výrazně profitovali nejen samotní ti vynálezci, ale na daních i celý stát.
Pochopitelně také umění by se rozvíjelo ještě víc než v 60. letech. Být Československo součástí svobodného světa, asi by pár herců a režisérů mělo svou hvězdu na holywoodském Chodníku slávy. Taky těch Oskarů by určitě bylo víc a dost možná by nobelovku za literaturu nedostal jenom Seifert.
Nemluvě o tom „drobném detailu“, že možná dnes většina lidí o co méně by byla závistivá, o to by byla zdvořilejší.
Zkrátka, kdyby naše politické elity nebyly směsice neschopných amatérů a naprostých pitomců, mohli jsme jako stát mít ve světě větší věhlas než Švédsko nebo Španělsko a co do blahobytu jsme se mohli mít od války až dodnes líp než v Rakousku.
Takže, pokud někdo nadává, o kolik se máme hůř než v Německu, a přitom volí „rudou Káču“, měl by si tak leda dát pár facek.
Na podobná témata:
Mimo všeobecně známých faktů použity i tyto YouTube dokumenty:
Vítězný únor 1948 (dokument kanálu Historie B&Š)
Únor 1948: Brutální neústavní puč, anebo zbabělý útěk demokratů? (dokument kanálu badatele.net)
Od světové války k té studené (francouzský dokument)
Churchill a Stalin (dokument Channel 4)
Churchill a Roosevelt (dokument Channel 4)
Tváří v tvář absolutnímu zlu: Karel Kutlvašr (dokument kanálu Jirka vysvětluje věci)
