Článek
V reakci na tuto iniciativu se okamžitě vyrojilo mnoho názorů na téma, že je to úplný úpadek společnosti, že ty „fanatické feministky“ už neví, co by si ještě vymyslely, a že lidstvo vymře, protože se muži budou bát ženy nejen oslovit, ale i se na ně podívat - samozřejmě nechybí ani strašení, že „stejně jako dnes chlap může být trestně stíhaný za to, že ženě podržel dveře, zítra bude zavřený do vězení jen proto, že se na ni podíval“.
Osobně nevím o jednom jediném případu, kdy by byl někdo vyšetřovaný policií nebo dokonce odsouzený za to, že ženě podržel dveře nebo řekl své kolegyni, že jí to sluší. Ono to ani moc nedává smysl - těžko někoho zavřou do vězení za kompliment v zemi, kde dokonce i znásilnění malých dětí končí často pouhou podmínkou.
Historky o mužích trestaných za přidržené dveře jsou pouze městská legenda, ale nikdy a nikde se ve skutečnosti nestaly. Prostě kdekdo tvrdí, že „kamarád jeho kamaráda“ se s něčím podobným setkal (nebo o tom aspoň slyšel), ovšem toto tvrzení je podobně „věrohodné“ jako historky o kamarádovi kamaráda, který vezl ducha dávno mrtvé stopařky, nebo o sestřenici kolegyně, která na poslední chvíli ujela sériovému vrahovi, co si u ní v autě zapomněl aktovku s rukavicemi a škrtící strunou (viz knižní série Černá sanitka či televizní adaptace některých příběhů).
Ano, občas se možná najde nějaká baba hodně protivná a „rádoby emancipovaná“, která někomu za podržené dveře vynadá, ale pár blbých keců se snad dá přežít, pánové, nebo ne? Ještě navíc když zároveň jedním dechem tvrdíte, že „ty ženský z trochy trapnejch řečiček zbytečně dělají kovbojku“.
I já sama jsem dlouho příliš nechápala, proč by se proti oplzlým pohledům, hvízdání a pokřikování mělo nějak významněji bojovat na úrovni celé společnosti. Nějak jsem vytěsnila z paměti, jak to bylo nepříjemné mně samotné, když mi bylo zhruba 13-14 let. Tehdy jsem se totiž těch chlápků (pro mě to byli „dědci“) mlsně mi čumících na prsa či peprně komentujících můj zevnějšek dokonce občas bála. A věřte, že i třináctiletá holka má jistý instinkt, kterým dokáže velmi dobře rozeznat, jestli se na ni někdo dívá normálně, nebo na ni zírá takovým způsobem, že je jí to krajně nepříjemné nebo to v ní dokonce vyvolává strach.
Takže pokud vážně jenom „čumíte do blba“, vypadá to úplně jinak, než pokud někoho „mlsně okukujete“. A taky úplně jinak vypadá, pokud ten „mlsný pohled“ na nějakou ženu vrhnete jenom velmi krátce, nebo pokud na ni tímto způsobem zíráte dlouhé minuty. 99 % žen se kvůli krátkému „mlsnému pohledu“ nijak „čertit“ nebude, dosti často jej dokonce vůbec nezaznamená. Ti nejzkušenější „donšajni“ totiž dokážou zhodnotit půvaby dam v okruhu několika desítek metrů, aniž by si toho dotyčné dámy sebeméně všimly.
Naopak jen „staříček sviňáček“ a jeho mladší „verze“ očumují tak, že jim div netečou sliny, což je vážně nepřehlédnutelné. Podobný „ostentativní čumil“ pak v ženách vyvolává v lepším případě posměch či zhnusení, v horším případě strach - ale v žádném případě té ženě nepřipadá jako atraktivní osoba, se kterou by se toužila poznat blíže. Takže jste vážně „vedle jak ta jedle“, pokud se domníváte, že nejlepší formou seznamování se je na dívky a ženy dlouhé minuty zírat. Pokud vás to zírání baví, zajeďte si na Trpaslicon a zúčastněte se soutěže v zírání - a přímo na tom conu se pak můžete i s někým seznámit, třeba uděláte na nějakou fešnou scifistku velký dojem právě tím, že jste soutěž v zírání vyhráli (nebo můžete zkusit triumfovat také v pojídání pálivých toustů či v jiných aktivitách - více k tomu zde).
Vzhledem k tomu, že jsem v pubertě poměrně rychle co do výšky vyrostla (aktuálně mám 175 cm) a kvůli tomu, že má nejlepší kamarádka ze třídy chodila do juda, začala jsem tam chodit s ní, podobných čumilů jsem se poměrně rychle bát přestala. Za prvé jsem byla přesvědčená (samozřejmě asi až přespříliš sebevědomě) o tom, že kdyby přišlo na věc, tak bych je „přeprala“, a za druhé jsem podlehla vášni pro hodně vysoké podpatky (vzala jsem za svou hlášku z jednoho filmu „od patnácti budu chodit namalovaná a na šteklích i do špajzu pro brambory“), která trvá dodnes - takže na dobře polovinu mužské populace se do slova a do písmene „dívám z vrchu“ a z té druhé poloviny je sotva 10 % výrazně vyšších než já.
Možná proto mi tak dlouho trvalo pochopit, čeho se jiné ženy vlastně tak bojí - a proč se bojí. Což je úplně stejná nechápavost, kterou trpí spousta mužů. Mnoho z nás si totiž pořádně neuvědomuje, v jakém světě většina žen žije. Ono se to lehce řekne, že pokud na ženu někdo „slintavě“ čumí, má na ni blbé poznámky nebo si dokonce proti její vůli „sáhne“, že ho má kousavou větou „odpálkovat“ nebo mu rovnou vrazit facku - „a bude vyřešeno“. Jenže je potřeba si uvědomit pár „detailů“, které ne každému dochází „na první dobrou“.
Za prvé: průměrná žena je skoro o 15 cm menší než průměrný muž - podle různých antopometrických průzkumů průměrná výška českých žen osciluje kolem 165 cm a průměrná výška českých mužů kolem 179 cm. Je logické, že výškovému rozdílu bude nejspíš odpovídat i rozdíl váhy a samozřejmě také celkové tělesné síly.
Takže si, vážení pánové, představte, že na vás oplzle zírá, má na vás vulgární poznámky, nebo vám dokonce sahá na zadek či stehno chlápek téměř o hlavu vyšší, adekvátně tomu i těžší a zřejmě také silnější. Jen se vžijte do následující situace: jedete večer v poloprázdném autobuse (tramvaji, metru), do kterého přistoupí partička kulturistů, z nichž i tomu nejmenšímu budete sahat jen kousek nad nos, a z této partičky začnou padat na vaši adresu poznámky, že máte pěkný zadek a co všechno mají právě náramnou chuť s vámi dělat (a nejedná se rozhodně o cvičení ve fitku, ale o slovo, které v polštině vyjadřuje hledání). Opravdu se v této společnosti budete cítit příjemně? Vážně se nebudete ani trochu bát? A pokud vám některý z těch kulturistů na ten zadek i sáhne, najdete odvahu mu kvůli tomu ostře vynadat, nebo dokonce vrazit facku?
Nebo se v této situaci raději „uděláte neviditelným“, popřípadě rychle vystoupíte na nejbližší stanici a budete se modlit, aby ta banda nevystoupila za vámi? Ono se to hezky radí, že pokud se k ženě někdo chová nevhodně, tak taková žena „nemá být měkkota“ a má se hlasitě ozvat, případně reagovat fackou. Jenže naprostá většina těch oplzlých čumilů, hvízdalů, povykovačů a ohmatávačů nejsou žádní chudáčci s propadlým rachitickým hrudníčkem, co „měří metr padesát i s botama“, ale obvykle muži o 10 a více cm vyšší a fyzicky silnější než obtěžovaná dívka/žena.
Za druhé (ačkoliv to neplatí stoprocentně) naprostá většině „primitivů“, co na veřejnosti na ženy oplzle čumí a pohvizdují, sprostě pokřikují, nebo je dokonce osahávají, nejsou rozhodně žádní „ajštajni“, takže se velmi pravděpodobně živí manuální prací (jako dělníci, zedníci, kopáči výkopů apod.). Je tedy vcelku logické, že chlápek, co denně pracuje rukama, bude fyzicky daleko silnější než nějaká studentka, servírka nebo úřednice - a to i kdyby taková byla vyšší než on. Samozřejmě, najdou se též výjimky potvrzující pravidlo - na první pohled křehká dívčina oblečená v „business kostýmku“ může být přebornicí v karate, nebo mít jako hobby historický šerm, kde je zvyklá se svižně ohánět metrovým dvouručákem, ale na takovou narazíte tak v jednom případě z tisíce (maximálně).
Další věcí pak je, že všichni ti primitivové obtěžující ženy jsou většinou zároveň dost zbabělci - a podle toho si také vybírají své oběti. Na hodně vysokou holku, nebo na paní s tělesnou konstitucí Heleny Růžičkové v dobách její největší slávy si obvykle moc „dovolovat“ nebudou. Možná jen pokud jich bude větší skupina a nebo když na takovou ženu narazí kdesi na dost odlehlém místě. Za bílého dne na ulici nebo i v té noční tramvaji si pro své zvrhlé choutky raději vyberou tu, která na první pohled vypadá jako slabá a bezbranná.
Samozřejmě, že „neandrtálce“ (zde se omlouvám všem neandrtálcům), kteří si myslí, že je naprosto v pořádku na ženy „slintat“, přisprostle pořvávat nebo je „pod záminkou tlačenice“ osahávat, žádná letáková kampaň nenapraví. Koho rodiče (případně také škola, zájmové kroužky a sportovní kluby) nedokázali vychovat nejpozději do jeho puberty, toho nejspíš nevychová vůbec nic - a nějaké letáčky v metru už vůbec ne.
Ty jsou ale primárně určeny úplně jiné sortě lidí, totiž právě těm, kteří jsou „slušně vychovaní“ a tedy tak nějak v hloubi duše vědí, že i to očumování, pohvizdování a pokřikování, natož pak osahávání, je nezdvořilé a „nedělá se to“. Jenže problémem je, že naprostá většina těchto údajně „slušných lidí“ se obtěžovaných nezastane. Většina těch „prý vychovaných“ v okamžiku, kdy někdo začne dělat něco, co by dělat neměl, raději předstírá, že nic nevidí.
A o to právě jde - jeden starý citát říká, že k vítězství zla stačí pouze to, aby dobří lidé nedělali nic. Letáčková kampaň v MHD se tudíž snaží dobré lidi (kterých předpokládám, že je zde pořád většina) přimět k tomu, aby přestali zlo ignorovat. Tedy aby pokud vidí, že je někdo (lhostejno, zda muž, žena, dítě nebo senior) někým obtěžován nebo dokonce agresivně napadán, „neseděli jako pecky“, ale něco udělali. Přičemž to „něco“ nemusí být nic až tak světoborného.
Jak je uváděno přímo v té letákové kamapani, někdy úplně stačí dost hlasitě se zeptat obtěžované osoby „je všechno v pořádku?“, „nepotřebujete pomoc?“ nebo cosi podobného. Ti odvážnější se pak mohou obtěžované či napadené osoby nějakým způsobem přímo zastat. Další možný návod, jak pomoci oběti obtěžování, poskytuje tento článek - řekla bych, že to není nic obtížného ani nebezpečného.
Jak už jsem psala, většina „obtěžovatelů“ jsou zbabělci, takže většinou stačí na ně „ostře houknout“, aby toho nechali, případně - pokud na ně „houkne“ někdo jiný či dokonce sám ten obtěžovaný/sama ta obtěžovaná, aby se k němu/k ní souhlasně přidali. Pokud dejme tomu bude mít partička výrostků „blbé poznámky“ na kohokoliv, není potřeba nic více, než aby se našel jeden „statečný“, který hodně nahlas drsným tónem řekne něco jako „hele, mládeži, okamžitě toho nechte!“, a poté další dva, tři nebo čtyři „o něco méně stateční“, kteří se přidají stylem „slyšeli jste toho pána?“, „přesně, koukejte rychle zklidnit hormon!“ apod.
A pokud máte dojem, že ten jeden či více lidí, kteří před vašima očima někoho obtěžují nebo dokonce napadají, by mohli být opravdu nebezpeční i vám samotným, stačí přece vzít mobil a zavolat městskou policii. Někdy (a to v mnoha případech) dokonce ani není třeba nic víc než jenom hodně nahlas předstírat, že tu policii voláte - a podnapilá agresivně se chovající partička na nejbližší zastávce raději sama rychle „vyfičí“.
Cílem uvedené letákové kampaně tedy není nic více a nic méně, než aby se lidé přestali řídit pořekadlem „nehas, co tě nepálí“, ale naopak aby pokud jsou svědkem nevhodného chování, dokázali proti němu dle svých sil, možností a schopností rychle zasáhnout.
Zvlášť k srdci by si tyto letáčky pak měli vzít všichni ti muži, kteří se považují za slušně vychované gentlemany a zároveň vědí, že svou postavou budí respekt či jsou hodně fyzicky zdatní - právě ti by měli být těmi „hrdiny“, co se ozvou jako první a „strhnou“ tak svým příkladem ostatní slušné lidi, aby se k nim přidali.
Musím pochválit „svou bublinu“, protože mezi larpaři i dalšími scifisty a fantazáky je podobné „hrdinské“ chování dosti časté. Ten nejvyšší a „nejnamakanější“ (obvykle je to aktivní šermíř, nebo někdo, kdo se věnuje asijským bojovým uměním) se jako první napadené(ho) či obtěžované(ho) zastane - a zbytek naší party se k němu rychle přidá. Nevhodně se chovající za těchto okolností zpravidla „raději rychle vyklidí pole“ - a pokud jej „bez boje“ nevyklidí, přibude ve fandomu jen další veselá historka na téma, jak kapsář dostal přes prsty bokkenem, jak se hajlující nácek pokusil dát „pecku na solar“ šermíři v kyrysu, jak byla parta drzých fracků „zmalovaná“ (doslova) paintballovými střelami atd.
Nebylo by rozhodně od věci, kdyby se podobně jako sci-fi a fantasy komunita chovali i další lidé - zejména samozřejmě takoví, kteří na to „mají figuru“, čímž myslím třeba aktivní sportovce. Skupinka, vracející se z tréninku, by vůči obtěžovatelům kohokoliv měla postupovat tak nějak podle vzoru „huš, haj*le; houf heršpických hokejistů ho hbitě hákuje holemi“ (Hoří horní heršpická hospoda „Hrbatý hrozen“).
Letáčky v MHD tedy po nikom nechtějí, aby se bál „byť jen jedním očkem pohlédnout“ na hezkou ženu, ale naopak aby se „nedíval jinam“ v okamžiku, kdy tuto ženu někdo obtěžuje.
Vy všichni, kteří o sobě tvrdíte, že jste „slušní lidé“, jimi nejste, pokud se odmítáte zastat obtěžovaných a napadaných.
A je dost smutné, že jsou vůbec potřeba nějaké letáčky v MHD, aby vám to došlo.
