Článek
Ale představy nejsou skutečnost, leč pouhá fantazie. Kdy asi tak ty „zlaté časy“ měly být? V dobách, kdy existovalo otroctví? Kdy se co pár let krajem prohnaly plenící armády nebo epidemie „černé smrti“ či hladomory? Kdy v každém druhém lese číhali loupežníci? Kdy ženy umíraly při porodech jak mouchy? Kdy mohl člověk skončit na šibenici za ukradený pecen chleba?
Ať se vám to líbí či nelíbí, žijete v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. A že i v této době a v takto bezpečné zemi lidé občas nečekaně umírají? Že ráno odejdou z domu a už se nikdy nevrátí? Vážení a milí, toto bylo zcela normální po většinu existence druhu, který sám sebe poněkud domýšlivě nazval homo sapiens sapiens.
Dokonce i v 19. století (což vážně není žádný „středověk“) se v těch nejvyspělejších zemích každé čtvrté nebo páté dítě nedožilo dospělosti. A kdo přežil dětství, zdaleka neměl vyhráno. Čekaly na něj neštovice, tuberkulóza, vzteklina, tetanus, cholera, tyfus, obrna nebo syfilis, které pokud jej přímo nezabily, tak přinejmenším zmrzačily nebo zohavily. Ještě moje teta měla následkem obrny jednu ruku nepohyblivou.
Bezpečnost práce neexistovala, prakticky každý den někdo umřel při těžké dřině v lesech, na stavbách, v dolech, na železnici… běžné bylo, že pacholka zabil splašený kůň nebo dělníka v továrně zachytil stroj, že se lodník či rybář už z moře nevrátil. Ještě ve 20. století ve velkém předčasně umíraly tzv. „kanárkové holky“ a další pracovníci v muničkách, „radiové dívky“ nebo třeba ti, kteří pracovali s olovnatým benzínem či azbestem.
Nevědět, jestli se dožiji večera, celá staletí nebylo ani v Evropě ničím výjimečným. Právě naopak, tato realita byla čímsi, nad čím se nikdo nepozastavoval. Říkalo se „memento mori“.
A v mnoha zemích světa je to zcela obyčejnou životní realitou dodnes. Máme to štěstí, že žijeme na velmi privilegovaném místě světa, které nesužují války, přírodní katastrofy, epidemie ani hladomory. Jenom se podívejte pouhých pár stovek kilometrů východním směrem - jakou tam mají lidé jistotu, že se večer vrátí domů?
Ano, mnohé z nás válka na Ukrajině zasáhla jako nepopsatelná hrůza právě proto, že se jedná o úplně stejné lidi jako my. Tedy o takové, kteří měli shodné či velmi podobné životní radosti i starosti - chodili do kin a divadel, na koncerty, festivaly, do restaurací, ke kadeřníkovi…
Pamatuji si, že před třemi lety obletěla internet fotografie ženské ruky se zářivě rudými nehty trčící zpod trosek domu, který zasáhla ruská raketa. Patřila slečně, která den předtím „šla na nehty“, protože si to dala jako dárek k narozeninám a večer toho dne, kdy zahynula, měla mít rande. Jenže na to rande už nikdy nešla. Ano, samozřejmě, je to nesmírná tragédie - stejně jako je tragédií smrt oněch dvou prodavaček.
Úplně stejnou tragédií byla předloni těsně před Vánoci střelba na pražské filosofické fakultě, která si vyžádalo mnoho mrtvých, tragédiemi jsou teroristické útoky, pády letadel, vykolejení vlaků nebo autonehody. I v době míru se podobně strašlivé věci občas stávají. S tím se musíme smířit.
Je tedy poněkud zvláštní, že nás daleko více znepokojují vrazi a teroristé než automobily. Přitom pravděpodobnost, že nás pobodá či zastřelí nějaký cvok, je neporovnatelně nižší, než že se zabijeme v autě. A pokud někdo kouří, má zase mnohonásobně vyšší šanci zemřít na rakovinu plic než v tom autě. Přesto se skoro nikdo nebojí sednout do auta a spousta lidí ani nemá strach si zapálit.
Je samozřejmě správné se co možná nejvíce snažit předčasným úmrtím zabránit, ovšem je prakticky nemožné je snížit na nulu. I kdyby všechny vlaky, auta, autobusy, lodě, lanovky i letadla řídily nějaké super vyspělé umělé inteligence, stejně by občas k neštěstí došlo. Protože i stroj může udělat chybu - případně proto, že stále existují přírodní síly, na které my, lidé, jsme jen „malý páky“.
Také absolutně zabránit všem sebevraždám i vraždám je prakticky nemožné. Snad leda pokud by existovala nějaká speciální policejní jednotka, která by uměla cestovat v čase zpět a tedy všechny vrahy a sebevrahy zatknout před tím, než svůj (zlo)čin spáchají. Je ovšem otázkou, jestli podobný svět by byl opravdu tou kýženou utopií, nebo naopak dosti hrůznou noční můrou.
A představy, že počítačové hry nějak „zvyšují agresivitu“, jsou taky dost mimo. Myslíte, že takový Caligula, Nero nebo Čingischán celé dny „pařili“ akční střílečky? Nebo že snad Olga Hepnarová byla fanynkou simulátorů závodů F1?
V dnešní době jsou naopak lidé daleko méně násilničtí než jejich předkové před stovkami a tisíci let. Nebo si snad myslíte, že pokud někdo od dítěte chodil na gladiátorské zápasy či na veřejné popravy, že to v něm „pěstovalo“ jemnost, ušlechtilost a citlivost? Asi ne, že?
Nejlepší prevencí před tím, aby se z člověka stal vraždící magor, je od dětství v něm rozvíjet zájmy a hobby - a to pokud možno takové, při kterých může zapadnout do nějaké „fajn party“. A pokud se do té party dostane i díky tomu, že „paří onlinovky“, taky to není na škodu. Nemluvě o tom, že pokud bude cokoliv hrát on-line, ať bude chtít nebo ne, naučí se dost dobře anglicky. Což se v životě vždycky hodí.
Takže, važení rodičové, babičky, dědečkové, strýčci a tetičky, přestaňte vzdychat po „starých zlatých časech“, které nikdy nebyly, a raději své dítě pošlete do Skautu, do Sokola nebo na con.
