Článek
A to počínaje možností mít společné příjmení - bez nutnosti podávat kvůli tomu speciální (a zpoplatněné) žádosti na matrice a konče například vdovským/vdoveckým důchodem v případě úmrtí partnera.
Osobně vážně nerozumím tomu, proč by se dva dlouhodobé svazky osob, které se milují, měly jmenovat různě v závislosti na tom, co ty dvě osoby mají v kalhotách (či kalhotkách). Když někoho tak strašně moc irituje, že by o sobě dva muži nebo dvě ženy mluvily jako o manželích/manželkách (byť já to nechápu, co jim na tom vadí), tak ať je vymyšlen nějaký jiný termín, třeba „zákonný svazek“, „občanský sňatek“ nebo co já vím - a pak s ním i zákonem dané pojmy pro osoby, které v tomto svazku žijí, ovšem aby se tento teminus technicus vztahoval na všechny „manželské dvojice“ bez ohledu na to, jestli jsou to on a ona, on a on nebo ona a ona.
Jeden ze zásadních důvodů, proč jsem právě pro toto řešení, je ten, že bohužel stále existují na světě země, ve kterých je homosexualita trestným činem - a ještě více je zemí, ve kterých sice trestná není, ale homosexuálové jsou tam posmívání a všemožně šikanováni. Takže pokud do takové země pojede (třeba i pracovně, což lze těžko ovlivnit) jeden z homosexuálního páru, který má spolu uzavřen oficiální svazek, a bude to mít „v papírech“ napsané, vystavuje se automatickému riziku trestního postihu nebo „přinejmenším“ šikany ze strany libovolného úředníka nebo policajta, jemuž se jeho doklady dostanou do ruky. A co si budeme povídat, zejména v korupcí prolezlých zemích třetího světa vyvolávat přílišný „zájem“ úředníků a policistů je fakt něco, co (slovy Davea Listera) „je zdravý asi jako skok ze skály“. Zato pokud občanský svazek po hetero i homo páry u nás nazveme pro všechny stejným slovem - i kdyby to bylo třeba vepřoknedlozelo - do angličtiny se ten rodinný stav bude automaticky překládat jako „married“.
Mimochodem, jste vážně velmi naivní, pokud si myslíte, že bude-li v zákoně jiný pojem pro trvalý svazek stejnopohlavích dvojic a jiný pro dvojice různopohlavní, tak tím homosexuální páry i jejich příbuzné a přátele nějak „donutíte“, aby o dvou mužích nebo ženách nemluvili jako o manželích. Už v dnešní době, pokud homosexuál mluví o svém zákonném partneru, většinou používá pojmy jako „můj muž“ nebo „moje žena“ a stejně tak jejich okolí obvykle říká něco jako „to je manžel mého bratra“, „to je žena mojí sestřenice“, „to je manželka od Jany“ apod.
Někteří z hetero většiny homosexuálům přejí svatby a plnoprávná manželství se škodolibým úšklebkem „jen si hoši a děvčata užijete rozvodové tahačky či placení dluhů, které váš protějšek napáchal ještě před uzavřením svazku“. Finanční rizika a s nimi související problémy jsou totiž velmi častým důvodem, proč se hetero dvojice spolu brát nechtějí, a dokonce i když mají spolu děti, „žijí spolu bez papíru“. Což jak pro ně samotné, tak také pro ty děti nemusí být vždycky komfortní situace.
A je zde ještě jedna věc, možná daleko podstatnější než osobní blaho nějakých dvou či více lidí. Pro společnost totiž není zrovna výhodnou situace, kdy lidé - a to zejména ve stáří - zůstávají úplně „singl“. Stává se to poměrně velkou zátěží pro sociální služby, které se o hendikepovaného nebo dokonce úplně nemohoucího seniora pak musejí postarat (pro lakomce - ano, i z „vašich peněz“). Vlastní rodiny se této péči někdy věnovat nechtějí, někdy i kdyby nakrásně chtěly, tak nemůžou, protože žijí a pracují stovky nebo dokonce tisíce kilometrů daleko - a v některých případech onen potřebný senior žádného blízkého příbuzného nemá.
Jak rostou počty bezdětných i rodin s jedním dítětem - to první ovšem není žádnou extrémní „novotou“, naopak se spíše společnost vrací do stavu, ve kterém existovala stovky let - a současně se stále zvyšuje věk dožití, bude nadále jen narůstat počet starých lidí, kteří nebudou mít ani vlastní dítě ani neteře či synovce, kteří by byli schopní a ochotní se postarat. Proto je fajn, když dva či více starších lidí žije pospolu - ostatně naprostá většina bezdětných lidí v minulosti rozhodně nežila sama. Buď žili v domě nebo na statku některého ze svých „dětných“ sourozenců, jemuž se na oplátku starali o děti a vnoučata, nebo se jednalo o řeholníky, kteří žili v klášteře, kde se o ně v případě nemohoucnosti postarali jejich řádoví spolubratři a spolusestry.
V dnešní době ovšem drtivá většina bezdětných nežije ani v klášteře, ani ve společné domácnosti se svým sourozencem, synovcem či neteří. Bylo by tedy jenom logické, kdyby přinejmenším část starých lidí chtěla sdílet společnou domácnost s nějakým svým dlouholetým kamarádem či kamarádkou - nebo dokonce i s několika takovými přáteli, protože při dvou a více lidech je daleko vyšší pravděpodobnost, že alespoň jeden se o toho méně šťastnějšího bude moci postarat.
Proto si myslím, že by i naše zákony měly nějakou formou podpořit tvoření podobných dvojic, trojic či vícertic. Mám tedy na mysli, že by mohl v zákoně existovat nějaký „nižší stupeň sňatku“ (třeba nazvaný „zákonné partnerství“), jehož uzavření by dávalo např. automatické právo na dědictví v první skupině (proč by měly všechno podědit děti žijící v Austrálii a ne kamarádka, která mě poslední rok před smrtí obětavě ošetřovala?), na přechod nájmu bytu nebo třeba na informace o zdravotním stavu, ale nezakládal by automaticky majetkové společenství a vyživovací povinnost.
Samozřejmě není vyloučeno, že by uzavření tohoto „nižšího stupně“ využívaly i mladé páry, které spolu zatím „žijí na hromádce“. I kdyby se tak stalo, podle mého názoru by to nebylo nic proti ničemu.
Pokud k tomuto článku budou v diskusi zajímavé komentáře, určitě na ně zareaguji v navazujícím článku.
