Článek
Ti, kteří tvrdí, že „za minulého režimu bylo líp“, se zaklínají tím, že „oni si to přece dobře pamatují“. A že je prý nemůže „poučovat“ o tom, co přece „na vlastní kůži zažili“, někdo, kdo v té době ještě nebyl na světě nebo byl tak maximálně malé dítě.
No, za prvé kdybychom se řídili jejich „logikou“, tak asi můžeme rovnou zrušit historii jako vědní obor. Nebo druhou možností by bylo, že by všechny historické ústavy musely jako zaměstance najímat výhradně nekromanty a spiritisty, protože práce historika by spočívala v dotazování se duchů dávno mrtvých Egypťanů, Římanů, Keltů, lovců mamutů, upálených oběí inkvizice nebo třeba padlých z první světové.
Pravdou je, že někteří nadšenci pro pavědy všeho druhu, o které mezi fanoušky minulého režimu není právě nouze, by možná považovali za jediný správný přístup používat k historickým výzkumům tabulku OUI-JA. O lidech tohoto druhu ale nespíš nemá smysl se dál bavit.
Další pak tvrdí, že nic jako vzpomínkový optimismus neexistuje a dokonce že samotný ten pojem „vzpomínový optimismus“ je naprostá pitomost. I je musím zklamat, tento pojem je odbornou veřejností naprosto běžně používaný. A pokud se jim nelíbí, tak mu mohou říkat třeba nějak jinak, ale vůbec nic tím nezmění na faktu, že lidská paměť zkrátka není dokonalá.
Naše mozky byly po statisíce let vývoje našeho druhu (a po miliony let vývoje našich předků) určené hlavně k tomu, abychom co nejlépe a nesnáze přežili.
Nic více a nic méně.
A právě tato evoluční minulost stojí nejen za vzpomínkovým optimismem, ale i za mnoha dalšími nedostatky našeho myšlení, které nám mohou více či méně komplikovat život. Jedním z takových příkladů je tzv. „pareidolie“, tedy tendence vidět v mnoha neurčitých tvarech nějaké smysluplné obrazy, nejčastěji lidi nebo zvířata - asi to známe všichni, uschlý strom, který nám zdálky připomíná lidskou postavu nebo dokonce někoho nám známého, obličej viděný v mokrých skvrnách na zdi apod.
Velmi podobnou chybou našich mozků je i tendence za všemi událostmi vidět nějakého záměrného aktéra a tzv. „nevěřit na náhodu“. Po tisíce let bylo prostě daleko výhodnější v každém zašustění křoví předpokládat predátora než „asi vítr, Máchale“, protože ten, kdo třeba i stokrát zbytečně utekl na strom před neexistujícím šavlozubým tygrem, přežil, zatímco skeptik, který se šel osobně přesvědčit, jestli tam ten smilodon opravdu je, moc dlouhý život neměl.
Je naprosto v pořádku, pokud některé tyto nedostatky našich mozků používáme k zábavě - přece je docela fajn lehnout si na záda a dívat se klidně na mraky, v nichž rozpoznáváme pohádkové hrady a mýtická či exotická zvířata, případně si zajet do nějakého skalního města či krápníkové jeskyně, kde nám anorganické útvary připomínají tu čarodějnici, tu vílu, tu krále, jindy zase draka, jednorožce, velblouda nebo dinosaura.
Problémem pochopitelně je, když odmítáme připustit, že nás náš mozek oklamal a začneme věřit v to, že hora připomínající hrad nebo pyramidu opravdu v minulosti byla někým postavena, případně že hra světel a stínů na povrchu Marsu či Měsíce, která nám připadá jako lidská lebka či nějaké zvíře, je nezvratným důkazem existence života na tomto nebeském tělese, nebo dokonce že tato iluze je jasnou evidencí humanoidních mimozemšťanů.
A stejně tak je třeba si uvědomit, že i naše vlastní paměť s námi nehraje úplně férovou hru, nudné a nepříjemné zážitky nám z mysli poměrně hodně vytěsňuje a minulost nám tudíž zpravidla „lakuje na růžovo“.
Existuje několik teorií, proč si s námi náš mozek takto zahrává. Podle jedné se jedná o obranný mechanismus, kdy se nás mozek snaží chránit před negativními emocemi a vzpomínkami, které by mohly narušovat naši psychickou pohodu. Další teorií je, že zkrátka nejsme schopni vnímat ustavičně úplně vše, tedy že naše pozorost a tudíž i paměť nutně musí být selektivní, zaznamenávající jen ty nejvýraznější podněty a ignorující ty méně zajímavé, a tedy že vzpomínkový optimismus je plodem právě této selekce. Dalším vysvětlením je jakási obecná lidská tendence k pozitivnímu hodnocení sebe sama a svých zkušeností, což se potom projevuje i v našich vzpomínkách, které aby mohly nás samotné vykreslit jako hrdiny, za tímto účelem zkreslují celé události.
Podle mého osobního názoru zde budou hrát roli asi všechny uvedené faktory a možná i nějaké další. V každém případě je další známou věcí, že za normálních okolností má každý člověk tendence k tomu, aby se jeho nejhezčí a nejbarvitější vzpomínky vztahovaly k jeho dětství a mládí. Jistým logickým vysvětlením může být skutečnost, že mladý člověk má smysly daleko bystřejší, takže barvy, tvary, zvuky, vůně a chutě vnímá v mládí jako daleko výraznější. Další věcí potom je, že máme rádi zejména vše nejnovější - a když jsme děti nebo náctiletí, téměř všechno je pro nás nové a ještě nikdy předtím nezažité, zatímco o třicet let později nás může doopravdy překvapit jenom máloco.
Proto tak moc vzpomínáme na svůj první polibek, první sex, první skleničku alkoholu… nebo třeba na okamžik, kdy jsme poprvé uviděli moře. Na šestou cestu na tu stejnou pláž do Chorvatska už tolik vzpomínat nebudeme.
A kolik let bylo v srpnu 1968 většině lidí, kteří tvrdí, že „za minulého režimu bylo líp“? Jednoduchá matematika nám říká, že každý, kdo byl v době srpnové invaze alespoň plnoletý, dnes musí být ve věku 75 let a více. Vzhledem k tomu, že na sociálních sítích osmdesátiletých a devadesátiletých už nejspíš mnoho nediskutuje, naprostá většina fanoušků minulého režimu se tudíž musí rekrutovat z mladší věkové kategorie.
Tedy z lidí, kteří v době okupace vojsk Varšavské smlouvy byli puberťáky, dětmi nebo dokonce v roce 1968 ani nebyli na světě.
A co za „problémy“ v 70. a 80. letech 20. století asi tak řešilo dítě, puberťák nebo čerstvě plnoletý? Dítě ze všeho nejvíce zajímaly hry s jeho kamarády a kamarádkami, pro puberťáka byly středobodem jeho života první (často nešťastné a neopětované) lásky, případně touhy proniknout do „světa dospělých“ - tedy snahy dostat se z dozoru rodičů a odjet někam s partou nebo aspoň večer „vypadnout“ na taneční zábavu, mejdan, diskotéku, do kina na „mládeži nepřístupný“ film apod., či si někde potají dát svou první skleničku alkoholu či první šluk cigarety. A ten, kdo byl čerstvě plnoletý, se zase téměř „opájel“ tím, že ten alkohol, noční bary, „nemravné“ filmy a víkendy s partou pod stanem či na něčí chatě už má „zcela legální“.
Ano, asi každý, kdo prožil dětství nebo dospívání v době minulého režimu a nebyl úplně mentálně retardovaný, samozřejmě musel vědět nebo aspoň cítit, že „něco není v pořádku“, protože něco jiného se říká doma a něco jiného ve škole, něco si dovolí říct pouze před kamarády, případně že o něčem mu jeho rodiče od mala vtloukají do hlavy, že to za žádou cenu nesmí říkat veřejně.
Naprostá většina dospívajících a čerstvě dospělých ovšem režim kolem sebe „řešila“ vlastně pouze v tom případě, že jim nějak zásadně zasahoval do života - např. nemožností studovat. Případně pokud se na jejich životě nějak negativně podepisoval „alespoň“ různými drobnými šikanami jako tažením proti dlouhým vlasům u kluků a líčení u holek, zakazováním koncertů oblíbených kapel, když je učitelé trestali za nošení určitého oblečení či je naháněli na všelijaké nudné a současně „dobrovolně povinné“ schůze, manifestace a jiné akce.
Přesto většina z nich tuto šikanu zpravidla vytěsnila z paměti a dnes vzpomínají spíš na tu srandu, co s kamarády zažili, případně dokonce jako na vrcholně zábavné a de facto i pozitivní či dokonce téměř hrdinské historky vzpomínají na všechny své úspěšné snahy tuto šikanu překonat. Všechny ty prvomájové průvody, ze kterých se tajně uteklo, všechny ty vyprávěné politické vtipy, za které nepřišel žádný kázeňský postih, všechny ty momenty, kdy se podařilo proklouznout do třídy namalovaná, všechny ty horko těžko sehnané „originál džíny“ a podloudně získané nahrávky západních kapel… to všechno najednou vypadá jako ohromné dobrodružství, které za to stálo, a vlastně je člověk málem vděčný Husákovi, že jenom díky normalizaci měl tak pestrý život, ve kterém nebylo místo pro nudu.
Je to asi něco podobného, jako když člověk poslouchá svého dědečka vyprávět o vojně. Nezasvěcený pozorovatel by mohl snadno nabýt dojmu, jak se jednalo o nepřetržitý sled veselých příhod prokládaných báječnými dobrodružstvími. Mimochodem, román Černí baroni někteří bývalí pétépáci Švandrlíkovi zazlívali právě kvůli tomu, že v jeho pojetí vojenská služba u PTP vypadalo jako něco tak skvělého, že by to snad chtěl zažít úplně každý.
Takže pokud dnes chce někdo vykládat, že minulý režim byl super, měl by si uvědomit, že si s ním pouze ošklivě zahrála jeho vlastní paměť.
Ta doba nebyla super proto, že v našem „lihově demagogickém státě podvedeném komickou stranou“ vládli normalizační kádři vedení „gaunerálním nájemníkem a rezidentem“ Gustávem Husákem, ale proto, že on či ona byl(a) tehdy mladý/á. Prožíval(a) své dětské radosti, první ochutnání cukrové vaty, první svezení se na řetízkovém kolotoči nebo na lochnesce a později i první lásky a polibky, čundry, diskotéky a mejdany, nebolela ho/ji záda ani nemusel(a) brát prášky na cholesterol, cukr a vysoký tlak.
Kdyby existoval nějaký stroj času, kterým by bylo možné fanoušky normalizace do těch 70. a 80. let minulého století skutečně přenést, zatraceně rychle by se chtěli vrátit zpět.
Ostatně o mnohém svědčí i skutečnost, že do zemí podobných našemu normalizačnímu režimu, jako je např. Bělorusko, Kuba nebo Venezuela, se rozhodně zájemci o emigraci nehrnou.
Zdroje:
Paměť (rubrika Vaše zdraví České průmyslové zdravotní pojišťovny)
