Článek
Faktem ovšem je, že se nejedná o žádné důkazy objektivní, ale ryze subjektivní. Něco jsou vysloveně pouhé pocity - velmi podobné právě tomu v předchozím článku podrobně popisovanému vzpomínkovému optimismu, případně nějaké „retro nostalgii“ (která je velmi vtipně vysvětlena např. zde).
Existují ovšem lidé, kterým se skutečně v minulém režimu dařilo lépe než dnes, případně mají opravdu velmi dobré důvody pro to si myslet, že jim tehdy bylo (či bylo by bývalo bylo, kdyby tehdy žili) daleko lépe, než je jim dnes.
Kdo jsou tito lidé?
(Žebříček je sestaven od těch nejméně „toxických“ - ovšem i pokud se člověk najde „jenom“ v těch prvních dvou nebo třech kategoriích, opravdu to není něco, na co by měl být zrovna pyšný.)
1. Lidé, kteří si nevědí rady se svobodou
Existují mezi námi typy, které jsou opravdu nešťastné z toho, když se musejí rozhodovat. Jsou to sice dosti extrémní případy, ale vážně mezi námi běhají i jedinci, kterým velké životní nepohodlí, někdy dokonce i trauma, způsobuje pouhá skutečnost, že si musejí vybrat jeden z dvaceti druhů jogurtů a deseti druhů chleba.
Stejně tak existují - a vždy existovali - lidé, kteří jsou úplně nejspokojenější, když jim jejich život někdo přesně „nalajnuje“. Kdy mají vstávat, kdy mají chodit spát, co mají jíst, co si mají obléct, co mají číst, co a koho mají poslouchat…
Prostě takoví ti „kam je ráno člověk postaví, tam je večer najde“. Pokud nemají to štěstí, že se dají dohromady s dostatečně dominantním a „akčním“ partnerem či partnerkou, který/á jim ten jejich život začne organizovat od A do Z, necítí se šťastní.
Velmi často je tato neschopnost se rozhodovat ještě i provázaná s přehnanou obavou ze sebemenší nejistoty.
V minulosti lidé podobné povahy velmi často vstupovali do klášterů nebo do armády. Někteří z nich se zase i opakovaně vraceli do vězení jenom proto, že ve vězení se cítili lépe než na svobodě a tak v okamžiku, kdy jim jejich trest vypršel, spáchali nějakou drobnou krádež či výtržnost, jen aby se dostali zpátky.
Pro tyto povahy byl minulý režim naprosto ideálním společenským uspořádáním, protože silně připomínal když ne vězení, tak přinejlepším výběh v zoologické zahradě. A tito lidé tak připomínají zvířátka ze zoo, která někdo vypustil do volné přírody - zoufale hledají tu klec, do jejíhož bezpečí by se mohli zase vrátit.
Sice vůbec nechápou, proč to jiní lidé takto nemají, ale naštěstí obvykle aspoň netrpí touhou druhým ty klece násilím nutit, byť jisté výjimky samozřejmě existují.
Většina z nich ovšem v podstatě komplikuje či přímo ničí život jen sama sobě, a tak místo toho, aby ve volbách podporovali podivně nahnědlé partaje či Stalinovy pohrobky, spíše upadají do područí pochybných sekt nebo končí na psychiatrických klinikách.
Smutné - leč nevím, jak jim pomoci.
2. Lidé, kteří nechápou a už nechtějí chápat moderní svět
Tedy ti, které „všechny ty počítače a internety“ jen rozčilují a otravují, děsí je umělá inteligence, neumějí a nechtějí umět s chytrým telefonem, internetovým bankovnictvím, datovými schránkami apod., takže často mají pocit, že z toho „divného“ současného světa by zkrátka chtěli utéct někam, kde je to „ještě normální“.
To samozřejmě můžeme lidsky chápat, ovšem pro tyto lidi mám jednu velmi špatnou zprávu - ten „normální svět“ z doby, kdy vám bylo deset, už nejspíš neexistuje na této planetě nikde, kde byste opravdu chtěli žít. Ano, v nějaké africké vesnici nebo třeba v buddhistickém klášteře v Nepálu se ještě žije jako před 50 nebo 60 lety. Ovšem kdo z vás by se tam vážně chtěl odstěhovat?
Místa, kde „se čas zastavil“ někdy před 30, 40 či více lety nejspíš najdete i na Sibiři, ba dokonce se na podobná místa asi dá narazit i v rámci EU, třeba v nějaké rybářské vesnici za polárním kruhem nebo někde v balkánských horách. Skutečně byste dobrovolně vyměnili své současné středoevropské pohodlí za horskou salaš se suchým záchodem vzdálenou 20 km pěšky od nejbližší civilizace?
3. Lidé, které ještě více než technologický pokrok rozčilují společenské změny
Nechápou, vadí jim - nebo je dokonce děsí, že v ulicích našich měst běžně potkávají lidi jiných ras a národností, „divně oblečenou“ mládež, ženy s tetováním, muže s nalakovanými nehty, páry, které nemají a nechtějí mít děti, nebo dokonce (ó, Sodoma Gomora!) dvě osoby stejného pohlaví v láskyplném objetí doprovázené adoptovanými dětmi.
Pokud tyto věci jenom nechápou a myslí si - nebo i říkají - něco o tom, že svět jde do kytek, tak je to ještě cajk, protože podobné pocity má každá starší generace, co svět světem stojí. Už na jedné z nejstarších klínopisem psaných destiček ze starého Sumeru se můžeme dočíst vzdychání nad tím, jak ti mladí jsou absolutně nemožní a jak se svět řítí do zkázy.
V pohodě je i to, pokud jim tyto věci sice vadí, obtěžují je nebo v nich dokonce vyvolávají dosti nepříjemné pocity, ale přesto proti nim nechtějí nijak zásadně bojovat.
Daleko horší a nebezpečnější je, pokud svůj světonázor a životní styl považují nejen za ten nejsprávnější, ale i za jediný možný - a všichni, kdo to mají jinak, jsou v jejich očích blázni, devianti nebo snad přímo zločinci.
Takoví lidé pak volí určité strany nebo politiky především nebo dokonce pouze a jen kvůli tomu, aby nějakým způsobem to všechno, co se jim nelíbí a mají z toho strach, „prostě zakázali“ nebo přinejmenším výrazně omezili. A poté aby všemožně šikanovali, ostrakizovali, případně rovnou deportovali ze země či snad dokonce pozavírali do blázinců, vězení a pracovních lágrů všechny, kteří žijí či chtějí žít jinak, než se jim líbí.
4. Lidé, kterým nebylo „shůry dáno“
Tedy lidé výrazně podprůměrně šikovní a schopní, pro které je životním výkonem dokončit povinnou školní docházku se čtyřkami. Tito lidé - byť ne až tak úplně vlastní vinou - zkrátka nedokážou vykonávat sebeméně kvalifikované zaměstnání, tedy na ně zbývají jen ty nejhůře placené práce, jako uklízečky či pomocní dělníci v továrnách, zemědělství, v lese apod., a to ještě v případě, že nějakou práci vůbec najdou.
Vzhledem k tomu, jak velmi snadno jsou nahraditelní, obvykle bývají propouštěni mezi prvními, případně jsou propuštěni proto, že jejich zaměstnavatel raději na jejich pozici přijme brigádníka, který si tím pouze přivydělává a tedy jej může platit méně, nebo dokonce imigranta z Ukrajiny, Mongolska, Filipín nebo třeba Afriky, protože ten je ochotný tu stejnou práci dělat 12 i více hodin denně za mnohem méně peněz, než oni dostávali za 8 hodin.
Takovíto lidé - podobní Otíkovi z Vesničko má středisková - se v době minulého režimu opravdu měli daleko lépe než dnes, protože za prvé se o své pracovní místo vůbec nemuseli bát a za druhé vzhledem k naprosto pokrouceným hodnotám komunistů mnozí z nich dokonce měli mzdy vyšší než byl průměr. Pokud třeba byli ochotní jít pracovat do těžkého průmyslu nebo přímo na šachtu, okamžitě dostali podnikový byt a k tomu navíc i vydělávali dvoj, troj i vícenásobky tehdejší běžné mzdy „kancelářských krys“.
Navíc kvůli své výrazně podprůměrné inteligenci dosti často neumí pořádně hospodařit s penězi a své životní frustrace řeší alkoholem a cigaretami, takže ačkoliv mnozí z nich berou sociální dávky, které by finančně gramotnému stačily k relativně spokojenému životu, velmi často upadají do dluhů. Nakonec tedy mnozí z nich končí s mnoha exekucemi nebo dokonce opravdu pod tím příslovečným mostem.
I to je samozřejmě dosti smutné, ale nějak nevím, jak těmto lidem účinně pomoci.
Část z nich na volby úplně kašle, část je ochotná volit toho, kdo jim zaplatí (ano, i tyto případy se dějí), a další část zase ustavičně doufá, že se mezi politiky už konečně najde „spasitel“, který jim zajistí ten pohodový a bezproblémový život - i kdyby to mělo být za tu cenu, že všem těm chytřejším a schopnějším něco „znárodní“, tedy jinými slovy ukrade tak, jako po únoru 1948.
5. Lemplové
Na rozdíl od předchozí kategorie si tito lidé za svůj podprůměrný život sami mohou. „Shůry“ jim dáno bylo, často i poměrně hodně, jenže jsou „líní jako vandrák v červenci“. A tak ačkoliv mají schopnosti na to, aby mohli vykonávat mnohá vysoce kvalifikovaná (a tedy i dobře placená) zaměstnání nebo dokonce být úspěšnými soukromými řemeslníky, pracují na podřadných a mizerně placených pozicích.
A proč? Protože nic víc dělat zkrátka nechcou.
A tak než by se snažili svůj život nějak zlepšit, trochu „hejbnout kostrou“ pro to, aby se měli lépe, jen sedí na gauči s cigárem a pivem v ruce a nadávají, že se o ně „stát“, „vláda“, „prezident“, „poslanci“, „Evropská Unie“ či někdo jiný údajně „vůbec nestará“, případně stará málo.
I oni tak pouze čekají na „spasitele“, který pro ně ten pohodlný život „prostě zařídí“ - a jestli se bude jmenovat Babiš, Okamura, Konečná, Sterzik, Rajchl, Bobošíková, Majerová Zahradníková, Ševčík, Šichtařová nebo nějak jinak pro ně není až tak podstatné, volit budou toho, kdo jim slíbí úplně nejvíc.
A výměnou za tento pohodlný život jsou ochotni se vzdát i své osobní svobody. Přesně o těchto lidech mluvil starý vtip, kterak se Američan a Čech hádají, který má větší svobodu.
***
Američan povídal: „U nás je taková svoboda, že se klidně můžu postavit před Bílý dům a začít vykřikovat, že je Reagan vůl.“
Čech na to: „Fajn, a co se stane, když přijdeš do práce o čtvrt hodiny později?“
Američan: „No, to je průšvih, pokud nemám dostatečnou omluvu, tak dostanu důtku a přijdu o prémie.“
Čech: „A co kdybys přišel o hodinu později do práce?“
Američan: „Pokud bych pro to neměl závažnou omluvu, šéf mi to strhne ze mzdy a možná i z dovolené.“
Čech: „Hm, a co kdybys přišel o dvě nebo o tři hodiny později do práce, nebo třeba v poledne odešel na oběd a už se do práce nevrátil, případně co třeba kdybys některý den do práce bez omluvy nepřišel vůbec?“
Američan: „Zbláznil se? To bych samozřejmě na hodinu letěl.“
Čech: „No vidíš, a tohle všechno já můžu. Tak mi řekni, proč bych měl chodit vyřvávat na Hradčana, že je Husák vůl?“
***
Takže oni považují minulý režim za „lepší“ prostě proto, že tehdy se mohli (nebo by se mohli, kdyby v té době byli pracovně činní) flákat a přesto za to brát přinejmenším průměrnou mzdu (ideálně mzdu nadprůměrnou), tedy se mít dobře.
A kde by na tento jejich životní styl měla společnost (potažmo ti politici, co jim to slibují) brát finance, to je samozřejmě nezajímá. Nemají tak sebemenší problém s tím, aby se „bohatým bralo a chudým dávalo“, ba co hůř, mnozí z nich by asi neměli ani zásadní morální výhrady vůči tomu, aby ti pilnější a schopnější končili ve vězeních a pracovních táborech.
Tím největším problémem je, že z této kategorie lidí - na rozdíl od té předchozí - k volbám chodí drtivá většina.
6. Závistivci
Neboli lidé, jejichž veškerý život ovládá ta „Nesmrtelná teta“ (a nemám samozřejmě na mysli paní Bohdalovou, ale pohádkovou postavu, kterou hrála) a tudíž jsou doslova nemocní z toho, že se někdo jiný má lépe než oni sami.
Ačkoliv jsou třeba i nadprůměrně dobře placení nebo berou nadprůměrný důchod, přesto kolem sebe vidí spoustu lidí, kteří mají všechno oblečení značkové, větší televizi, každý rok nový mobil za dvacet tisíc, lepší byt či dům, novější a luxusnější auto, jezdí častěji na dovolenou nebo jezdí pravidelně do exotických destinací atd. A to je strašně „žere“.
Minulý režim jim připadá jako hotový „ráj na Zemi“ proto, že tehdy se naprostá většina lidí měla po materiální stránce tak nějak plus mínus stejně. Dokonce ani nebyly až tak výrazné majetkové rozdíly mezi těmi nejvyššími komunistickými papaláši a běžnými pracujícími. Co si tak vzpomínám na fotky vilky, ve které bydlel Milouš Jakeš, mnohý jihomoravský vinař měl onačejší „hrad“, o řeznících, zelinářích a taxikářích ani nemluvě.
Zkrátka, jak říkával Winston Churchill: „Kapitalismu je vlastní jeden zásadní nedostatek, nerovnoměrné rozdělení bohatství, zatímco komunismu je vlastní jeden klad, rovnoměrné rozdělení bídy.“
Tito lidé jsou závistí natolik zaslepení, že by se snad i raději měli sami materiálně hůře než teď, jen aby někdo jiný nemohl mít toho majetku pětkrát, desetkrát, dvacetkrát nebo i stokrát více než oni. Prostě přesně podle hesla „když mně chcípla koza, ať sousedovi chcípne taky“.
7. Lidé, kteří uměli prosperovat pouze za socialismu
Tedy všichni ti „podnikavci“, kteří vydělávali na zcela pokřiveném socialistickém „rádoby trhu“, ovšem jako podnikatelé na normálním civilizovaném trhu už tak úspěšní nebyli a nejsou.
„Za komančů“ mohli brát úplatky a protislužby za „podpultové zboží“, vydělávat na vexlování a pašování zboží „ze Západu“ a/nebo vyžadovat úplatky a protislužby za to, že „zařídili“ něco tehdy méně obvyklého, dnes zcela běžného - např. přijetí na střední či vysokou školu, přidělení bytu, vycestování do „kapitalistické ciziny“ apod.
Ne, že by v dnešní době neexistovaly úplatky a špinavé kšefty, jenže ty se týkají něčeho úplně jiného a jsou natolik výrazně na hraně zákona či dokonce nesmírně daleko za ní, že na to přece jen tihle drobní šejdíři nemají ani žaludek ani odvahu.
Pašovat džíny a pašovat drogy je fakt zatracený rozdíl, stejně jako jen málokdo je schopný z kšeftování s nedostatkovými náhradními díly přeskočit na kšeftování se zbraněmi. Ovšem za stěrače, zadní hovězí nebo něco podobného dneska nikdo nikomu žádný úplatek nedá. Jistě, proč by to taky dělal, že.
Představa, že by někdo někomu dával úplatek za to, aby mu „nechal někde bokem“ kilo vepřové panenky, dvě kila pomerančů nebo třeba barevnou televizi, to nejspíš bude lidem mladším 40 let připadat jako něco zcela neuvěřitelného a hlavně nepochopitelného. Stejně tak nebudou schopní porozumět tomu, proč by někdo někoho uplácel kvůli tomu, aby mu „sehnal“ byt, když si stačí otevřít stránky libovolné realitky. A proč by někdo někomu dával nějaké peníze „navíc“ za to, aby mohl odjet do Itálie, když se cestovní kanceláře každoročně předhánějí s nabídkami stovek poznávacích i pobytových zájezdů do celého světa.
Tito „drobní šíbři“ měli z minulého režimu „zlatý důl“, který jim možná částečně pokračoval ještě i v devadesátkách, ovšem pokud se nenaučili podnikat v normálním tržním prostředí a ještě své ne zrovna legálně nabyté milióny „rozfofrovali“ za rádoby luxusní cetky, místo aby je rozumně investovali, dneska jim z celé té někdejší slávy zůstaly už jenom ty „oči pro pláč“.
A tak nostalgicky vzpomínají na 80. a 90. léta minulého století, kdy byli „někdo“, zatímco dnes po nich ani ten příslovečný pes neštěkne.
Možná dokonce někteří z nich - či spíše z jejich potomků - tak nějak podvědomě doufají, že pokud by zase nastala ta divná ekonomika, kdy se věci normálně nekupují, ale výhradně pracně „shánějí“, zase by jim mohly nastat ty „staré zlaté časy“.
Proto ani někteří z nich nemají zásadních námitek proti tomu, aby to v této zemi znovu vzali do rukou nějací částečně neschopní a částečně všehoschopní soudruzi, kteří zavřou nebo aspoň poněkud „přivřou“ hranice pro pohyb osob i zboží.
8. Lidé, kteří minulému režimu ochotně sloužili - plus jejich rodiny
Tito lidé - stejně jako předchozí kategorie - pochopitelně velmi nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy byli „někdo“. Na rozdíl od těch bývalých pinglů, vexláků a zelinářů však nepláčou ani tak nad svým ztraceným bohatstvím a luxusem, jako nad svou ztracenou mocí.
Jsou to všichni ti bývalí domovní a uliční důvěrníci, straničtí funkcionáři, šéfové závodních organizací ROH, milicionáři, příslušníci pomocné stráže VB, lampasáci, komunističtí ředitelé, policajti a estébáci a mnozí další, kteří byli natolik neschopní, líní a hloupí, že svou práci nebo funkci měli jenom díky komunistické legitimaci nebo proto, že udávali své spoluobčany.
V novém režimu proto (po zásluze) přišli o práci a k tomu se též - na rozdíl od svých stejně morálně pokřivených, ovšem neporovnatelně chytřejších a schopnějších spolusoudruhů - nedokázali stát ani podnikateli, ani „top managery“ ani vlivnými politiky, byť třeba jen na lokální úrovni.
A tak považují za nesmírnou životní křivdu nejen to, že už nemají materiální výhody, které jim z jejich pozice plynuly, ale hlavně to, že už se jich nikdo nebojí a neklaní se jim, protože už nemají možnost jen tak dle svého rozmaru rozhodovat o osudech druhých.
I když většina z nich má poměrně slušný majetek i velmi nadprůměrné důchody, tedy daří se jim více než dobře, přesto považují změnu režimu v roce 1989 nejen za svou osobní životní tragédii, ale za naprostou katastrofu, cosi, co se nikdy nemělo stát, protože svět se změnil způsobem, který se jim vůbec, ale vůbec nelíbí.
Nesmírně rádi by tak „otočili kolem dějin zpět“, protože už se nemůžou dočkat dne, kdy se běžní občané před nimi budou znovu plazit po kolenou jenom proto, aby jim milostivě dovolili studovat na gymnáziu, vydat knihu, odjet do Vídně nebo třeba uspořádat koncert či con.
A protože „genetika je potvora“, velmi často i jejich potomci jsou stejně hloupí a neschopní lemplové, kteří nikdy nebyli schopní to v životě „někam dotáhnout“. A tak když poslouchají vyprávění svých tatíků a dědů, případně matek a babek o časech, kdy o bohatství, moci a úspěchu nerozhodovaly takové „zanedbatelné detaily“ jako vzdělání, píle nebo talent, ale pouhé vlastnictví červené knížky a/nebo ochota dělat ta největší svinstva, zní jim to jako „rajská hudba“.
Tito lidé jsou samozřejmě ti nejnebezpečnější, protože tady už vážně končí veškerá legrace.
Nesmírné blaho v nich zřejmě vyvolává představa, že by se mohli jen tak beztrestně rozvalovat v luxusní vile zabavené schopnému podnikateli a přitom z okna pozorovat, jak jim přípojku pro odpady kope někdejší primář neurochirurgie, astrofyzik či profesor klasické řečtiny.
Oni by snad opravdu toužili po tom, aby se znovu střílelo po lidech, co se jen přiblížili k zadrátovaným hranicím, a kradly se schopným jejich majetky, případně aby ti chytří a schopní byli v tom lepším případě jenom „posláni k lopatě, aby poznali, co je to pořádná práce“, a v tom horším pozavíráni do vězení a lágrů, kde by je mohli bachaři beztrestně týrat tak, jako svého času skutečné hrdiny odboje (Píka, Kutlvašr, Janoušek…), univerzitní profesory (např. Patočka) či dvojnásobné hokejové mistry světa.
Nedovolme, aby se jejich zvrácené sny proměnily ve skutečnost!
Na podobná témata:
