Článek
Ano, je-li něčí duševní obzor tak omezený, že mu po práci jako jediný „relax“ stačí sednout si v obýváku na gauč, otevřít lahváč a po sto padesáté se dívat na reprízu scének s Menšíkem nebo Bohdalovou, je to pochopitelně pouze a jen jeho osobní věc, do které druhým lidem v zásadě nic není, protože to není jejich starost. A já mu tento způsob života samozřejmě vůbec nehodlám „brát“ ani zakazovat.
On mě to totiž vůbec nijak nezajímá. Ba dokonce mě nezajímá ani ten člověk samotný jako takový. Je-li to např. řemeslník, který mi přijde spravit pokaženou pračku nebo vyměnit vodovodní baterii, tak mu za jeho práci zaplatím, ale vážně nemám potřebu si s ním ve svém volnu posedět a popovídat. Neměla bych si s ním totiž co říct.
Jenže podobní lidé mě opravdu velice začínají zajímat v okamžiku, kdy by naopak chtěli oni mně začít kecat do toho, jak žiji a trávím svůj volný čas. A v okamžiku, kdy někteří z nich (nikde netvrdím, že všichni, ba ani že většina) projevují touhy druhým lidem zakazovat cokoliv mimo toho sezení u piva na gauči před televizí, tak to vážně začínám být (slušně řečeno) pekelně naštvaná.
Pokud někoho nezajímá cestování, tak co je mu po tom, že druzí cestují? Pokud někoho nezajímají divadla, tak co je mu po tom, že druzí do divadel chodí? Mně taky nezajímá třeba fotbal, hip hop nebo techno - ale vážně by mě ani ve snu nenapadlo chtít zakazovat hip hopové festivaly, techno párty nebo třeba derby Sparta-Slavia. Ačkoliv kvůli tomu poslednímu se v Praze kolikrát pořádají hotové policejní manévry a těsně před tím zápasem stejně jako po něm jsou tramvaje, autobusy i metro natřískané k prasknutí, a to tedy moje pohodlí rozhodně nezvyšuje.
Podobně mi komplikuje život i tradiční Pražský maratón, kvůli kterému půlka tramvajových linek v centru nejezdí vůbec a zbytek je různě prapodivně odkloněn, takže pokud se zrovna v ten den někam do centra potřebuji dostat, musím šlapat pěšky od nejbližší stanice metra - což může být klidně i víc jak kilometr, a ještě se u toho vyhýbat davům lidí.
Ale ačkoliv mi jakýkoliv běh vůbec nic neříká, nechci těm běžcům jejich zábavu brát a to, že mi občas trochu zkomplikují život, beru holt jako jistou „daň“ za to, že bydlím v Praze. Kdybych bydlela ve „Zlámané Lhotě“, žádní maratonci by mě tam neotravovali, ovšem taky bych tam neměla ani plno těch pozitiv, co mi s sebou život v Praze nese. Jak už jsem jednou psala, život je do značné míry i o kompromisech a nelze chtít mít všechno.
Jenže paní Lence by nejspíš můj požadavek na zákaz fotbalových zápasů nebo běžeckých závodů v centru Prahy připadal jako „úplně normální“, ba zcela legitimní, či dokonce přímo „slušný a správný“.
Stejně tak jí přijdou jako „slušní lidé“ takoví, kteří by chtěli zavřít hranice. A zdůvodňuje to tím, že „oni nepotřebují nikde trajdat, tak nechápou, proč by měly být hranice otevřené“. Za stejně „slušné lidi“ považuje také osoby, které touží zavírat kina, divadla a muzea. Opět, oni je v životě k ničemu nepotřebují, tak proč je nezavřít. Nebo proč by „slušní lidé“ nemohli chtít zakázat rockové koncerty a festivaly? Co je jim po takových, kteří je k životu potřebují? Ti ať se s tím smíří, nebo emigrují.
A kdo ještě jsou podle paní Lenky „slušní lidé“? Třeba ti, kteří by mi zakázali psát sci-fi? Vždyť přece oni žádnou sci-fi k životu nepotřebují (ani nevědí, co to je), tak proč by měl mít někdo právo psát „nějaké takové divné vymyšlenosti“, že? A co takhle rovnou zakázat i všechny cony a LARPy? Ty zajímají ani ne jedno procento zdejšího obyvatelstva, tak proč jim je povolovat? „Slušní lidé“ je přece k životu nepotřebují. A těch pár cvoků, co chce trávit své volno tím, že se přestrojují se za elfy, rytíře nebo mimozemšťany, ať se odstěhuje do jiné země. My, „slušní lidé“, přece potřebujeme „klid na práci“ a republiku si rozvracet nedáme.
Paní Lenka, která asi nečetla tento můj článek (nebo si ho už nepamatuje), kde se právě dost podrobně zabývám tou psychologií, je také poněkud mimo ještě v další věci. Totiž když si myslí, že jen nepatrná menšina těch, kteří nostalgicky vzdychají po minulém režimu, jsou chorobní závistivci. Nebo má možná přehnaně dobré až silně naivní mínění o lidech.
Je mi líto, ale velkou část české populace ta „nesmrtelná teta“ ovládá více, než by bylo zdrávo, a ti potom opravdu touží po tom, že když sami kozu nemají, aby sousedovi chcípla.
Naprostá většina z těch, kteří dnes vykřikují něco o „bídě“, si žijí jako králové nejen ve srovnání s většinou obyvatelstva Afriky, Asie a latinské Ameriky, ale i mnozí občané USA by jim mohli závidět - třeba to, že mají v podstatě bezplatnou zdravotní péči (zaplatí pár stovek za léky nebo pár tisíc za zubaře, ale rozhodně ne tisíce dolarů za operaci) a že jejich děti nemusejí platit školné na středních a vysokých školách.
Oproti situaci zde v Česku se nižší vrstvy mají hůř dokonce i v ne až tak málo členských státech EU. Nebo si snad myslíte, že nezaměstnaní nebo matky samoživitelky se mají lépe než u nás v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Řecku, Španělsku, Portugalsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku? Ba ani uklízečka, prodavačka nebo dělník v těchto státech nemá vyšší životní úroveň než uklízečka, prodavačka nebo dělník v České republice - když jsou tam tyto průměrné příjmy, je asi jasné, jak vypadají ty podprůměrné. Patřit mezi osoby s podprůměrnými příjmy zkrátka není žádný med vůbec nikde, ani v tom Německu, ke kterému všichni tak vzhlížejí.
Ale to je právě ta duše ovládaná závistí, když člověk řve, jak je „strašně nespravedlivé“, že nemá stejné příjmy jako Němci, Belgičané, Norové nebo Švýcaři. Proč v Německu a spol. vydělávají více jsem zde už poměrně podrobně psala.
On nekřičí proto, že by snad neměl co jíst, co si oblékat, nebo kde bydlet (a ještě jsou zde poměrně štědré příspěvky na bydlení) - nadává jenom kvůli tomu, že ten Němec či Švýcar, který pracuje v podobné profesi, si může koupit dražší auto, víc zbytečností (případně si ty krámy může kupovat značkové) a jet na luxusnější dovolenou.
A podobného závistivce pak může „čert vzít“, když zjistí, že i nějaký jeho soused si koupil drahé auto nebo odletěl na dovolenou na opačný konec Zeměkoule. Spousta takových by proto byla velmi šťastná, kdyby si jejich sousedé ty lepší auta kupovat nemohli - třeba proto, že by žádná lepší auta dostupná nebyla, a kdyby jim to lítání do Kostariky, Austrálie, na Nový Zéland nebo třeba na Madagaskar někdo buď úplně „zatrhl“, nebo přinejmenším zatraceně zkomplikoval. Aby zkrátka už nebylo možné „jen tak si dneska vzpomenout, že někam chci letět“, a zítra či pozítří tam klidně být.
Pokud by se všichni kolem nich měli stejně dobře - nebo klidně i stejně špatně - jako oni sami, to by se jim moc a moc líbilo.
A pan Čestmír Berka se zase předvádí jako ten typický „čecháček“, protože nejen, že popírá odvlékání ukrajinských občanů ruskými vojáky bůhvíkam (a za masakry v Buči či jinde podle něj nejspíš mohou Marťani), ale za jediné cestování považuje povalování se u bazénu v nějakém plážovém resortu.
Je mi ukradené o půlnoci, kolik ruských turistů je aktuálně v Egyptě nebo Thajsku, kde se od rána do večera opíjejí v hotelovém baru, nabírají si z rautu třikrát tolik, než mohou sníst (takže pak to jídlo rozpatlají po stole či vyhodí), a sprostě buzerují místní pokojské. Podobná individua za žádné „cestovatele“ nepovažuji ani omylem.
Ale ať mi pan Berka řekne, kolik si myslí, že by ruských turistů potkal loni ve Versailles, kolik jich asi tak mohlo minulý týden sedět ve vídeňských kavárnách nebo plout na gondolách v benátské laguně, kolik jich slavilo Silvestr 2024 na Trafalgar Square, kolik se jich aktuálně teď toulá s báglem po Provence, Pyrenejích nebo kolem jezera Loch Lomond.
Já to panu Berkovi řeknu - pokud na těchto místech vůbec potkáte někoho, kdo mluví rusky, buď ten člověk nemá ruské občanství (tedy je to Ukrajinec, Kazach či třeba Armén), nebo je to jeden z těch statisíců, co se odstěhoval z Ruska už dlouho před válkou (často proto, že nesouhlasil s Putinovým režimem) - a tedy má dávno trvalý či dlouhodobý pobyt v nějaké civilizované zemi, ne-li rovnou cizí (či dvojí) občanství. Případně to ještě může být někdo, komu se podařilo v posledních třech letech získat někde v EU status politicky pronásledovaného uprchlíka nebo alespoň dlouhodobý či trvalý pobyt v nějaké třetí zemi (klidně i v tom Turecku nebo Egyptě), ze které pak může jako turista do evropských zemí přicestovat.
Ale pokud si pan Berka myslí, že je možné si „jen tak“ v Moskvě sednout do letadla a zaletět si do Vídně na kafe nebo do Paříže podívat se na obrazy impresionistů v Musée d'Orsay, tak je vedle jak ta jedle. Mimochodem, pane Berko, kolik asi tak Rusů z Petrohradu si může tento víkend zajet či zaletět „na otočku“ do Helsinek, Tallinu nebo Rigy? Kolik asi tak Rusů z Vladivostoku může na výlet do Japonska?
Přitom z Petrohradu do Tallinu je to vlakem či autobusem podobně daleko jako z Prahy do Vídně, Salzburku či Berlína a stejně jako jezdí vlaky mezi Prahou a Vídní, Prahou a Berlínem i Prahou a Salzburkem (byť z Prahy je cesta do Salzburku rychlejší autem či autobusem), také z Petrohradu do Tallinu vede jak silnice tak železnice (a před válkou určitě i létala letadla). Z Petrohradu do Rigy je to podobně daleko jako z Prahy do Krakova, zatímco z Petrohradu do Helsinek asi jako z Prahy do Benátek (v Itálii, ne nad Jizerou).
Z Vladivostoku do Sappora je dokonce vzdušnou čarou kratší vzdálenost než z Prahy do Bruselu nebo Paříže, ba dokonce i z Vladivostoku do Tokia je vcelku srovnatelně daleko jako z Prahy do Říma, ani nemluvě o cestách Praha-Londýn nebo Praha-Barcelona. Ostatně, o přesných vzdálenostech mezi libovolnými městy se můžete přesvědčit třeba zde.
Nevím, jak vy, ale já znám spoustu Čechů, kteří si zajedou (nočním vlakem či autobusem) nebo zaletí na víkend do Bruselu, Paříže, Londýna, Barcelony nebo Říma. A stejně tak znám i takové, kteří si „na jeden den“ (tedy na to „kafe“, případně do divadla, na výstavu, na ples či třeba na vánoční trhy) zajednou do Krakova, Vídně, Salzburku, Lince, Berlína, Mnichova, Norimberka… nebo dokonce i do těch italských Benátek. Před nedávnem tu byl dokonce i článek o Češích, kteří letí takto „na otočku“ někam k moři - kolem čtvrté páté ráno odletí z Prahy (případně z Vídně, pokud jsou z jižní Moravy), kolem desáté už jsou na pláži, kde pobudou zhruba do čtyř pěti odpoledne, a nějakým večerním letadlem se zase vracejí.
A to je ten zásadní rozdíl, já - když budu chtít - si můžu klidně ještě dnes večer zajet na kafe do Vídně, zatímco Rus žijící v Petrohradu, a to bez ohledu na to, jak je bohatý, si jen tak beze všeho na kafe do Tallinu nezajede (nevím tedy, jak dobré v Tallinu vaří kafe, ale i kdyby nestálo za nic, budou tam mít třeba dobrou zmrzku nebo něco jiného). Stejně tak já si můžu klidně usmyslet, že se příští víkend zaletím podívat na nějakou výstavu v Římě nebo v Paříži, případně se na jeden dva dny zaletím vykoupat v moři, zatímco občan Vladivostoku na víkend strávený v Sapporu nebo v Tokiu může nejspíš zapomenout.
Pokud má vůbec šanci se do Japonska dostat, tak ta cesta tam a zpět rozhodně nebude záležitost na jeden víkend. Nemluvě o týdnech až měsících shánění „bumážek“. Zcela paradoxně já to mám s tím výletem do Japonska daleko jednodušší než ruský občan z Vladivostoku, ačkoliv pro mě je to cesta přes půl Zeměkoule, zatímco pro toho Vladivostočana je to podobně daleko jako pro Ostraváka na Makarskou.
Nevím, jak kdo, pane Berko, ale já vážně sebeméně netoužím po tom, abych na výlety do míst, která jsou vzdálená jen hodinu či dvě letu, musela zase zapomenout.
Související články:
