Článek
Mají totiž představu, že pokud válka na Ukrajině skončí - a i kdyby to bylo za tu cenu, že většina Ukrajinců skončí v gulagu na Sibiři - tak budou mít v hospodě na rohu půllitr desítky za 35 Kč, případně že za plyn a elektřinu budou platit polovinu toho, co dnes. Z jejich hlediska ti „trapní Ukrajinci, co se furt brání“ stojí v cestě tomu, aby se oni sami mohli „konečně mít dobře“. Proto možná část z nich dnes Ukrajinu a Ukrajince skutečně nenávidí a tudíž jim „od srdce přeje“, aby je ten Putin „už konečně srovnal“.
I kdyby tím „srovnáním“ měly být masové popravy, deportace tisíců lidí nebo hladomor jako za Stalina.
Dovedu si živě představit, že pokud by se Československo v roce 1938 Hitlerovi bránilo, lidé úplně stejného smýšlení, jen žijící ve Francii nebo Británii, by taky nadávali na ty „trapný Čechoslováky“, kvůli kterým se jim zdražilo to či ono a přáli by si, aby je ten Adolf „už konečně srovnal“. A pokud by se dozvěděli o zvěrstvech, které by páchaly jednotky SS na našem území, tak by si škodolibě mysleli něco o tom, že „to mají ti Čechoslováci za to, že otravují“, a vlastně „dobře jim tak“.
Takto vysloveně nenávistných lidí ale bude zřejmě jen výrazná menšina. Daleko více bude těch, kterým je utrpení Ukrajinců a Ukrajiny zkrátka „ukradené o půlnoci“. Jsou jim jedno úplně stejně jako nějací černoši v rovníkové Africe. Tedy jejich názor je zhruba tento „když chtějí bojovat, ať si bojují, ale odmítám, aby mě to stálo jedinou korunu a ze svého pohodlí také nemíním slevit ani o píď“. Zase, úplně stejní byli ti lidé, kteří nadšeně vítali Chamberlaina po návratu z Mnichova.
Většina těch, kteří si přejí buď to, aby v té válce Rusko zvítězilo, nebo je jim úplně jedno, jak to dopadne, hlavně „aby už byl pokoj“, věří tomu, že pokud Rusko dostane kus ukrajinského území (nebo třeba Ukrajinu celou, to je jim v podstatě fuk), tak to Putinovi bude stačit. Tedy jinými slovy jsou přesvědčení, že řeči nejen Putina, ale i všech jeho „podržtašků“ typu Medveděv, Zacharova apod. o tom, že „od Lisabonu po Vladivostok“ chtějí mít svou sféru vlivu, jsou jen „opilecké báboly“ či propagandistické žvásty určené výhradně domácímu publiku, ale realizovat je doopravdy nechtějí.
Opět se nabízí historická paralela s jistým oknírkovaným německým kancléřem. Spousta nejen obyčejných lidí, ale i politiků ve 20. a 30. letech četla Mein kampf, případně znala jeho veřejné projevy - ale pořád si většina z nich myslela, že to, co napsal a říká, „nemyslí vážně“. Že to byla jen propaganda, aby se dostal k moci, ale teď, když ji získal, už se bude chovat jinak.
Někteří dokonce připouštějí, že by nejspíš Putin moc rád ovládal nejméně půlku Evropy, ale že na to už nemá ekonomickou a/nebo vojenskou sílu, případně že si „nedovolí“ zaútočit na členský stát NATO.
Vzhledem k tomu, jak Trump dává zcela jednoznačně najevo, že by USA nyní pro libovolnou evropskou zemi ani „nehly prstem“, tak je mi dost záhadou, z čeho ty představy o tom, že by Putin měl mít nějaký obzvláštní strach z NATO, vlastně pramení. Ale připusťme, že má Putin značné obavy z jaderného arzenálu Francie a Británie, případně že mu není zrovna dobře při vědomí toho, jak početnou a dobře vycvičenou armádu má Turecko - které to sice stále tak nějak „hraje na obě strany“, ale Rusko je jeho tradiční soupeř o hegemonii v černomořské oblasti, takže si vážně nepřeje, aby se Rusko „rozlezlo“na celou Ukrajinu, natož pak na území Rumunska nebo Bulharska.
Nebo tedy uvažujme tak, že i kdyby Rusko získalo podstatnou část Ukrajiny - či dokonce Ukrajinu celou, tak na tom území bude asi podobný „klid“, jaký byl poslední půlstoletí v Afgánistánu. Neboli že ruská armáda bude mít pěkných pár let plné ruce práce s „pacifikováním“ místních partyzánů, takže na napadání jiných států nebude moci ani pomyslet.
Tito „pragmatici“ tudíž kalkulují s tím, že ať Rusko získá libovolně velkou část Ukrajiny, minimálně 10 až 15 let absolutně nebude mít sílu na to, aby se pokoušelo o cokoliv dalšího - a jak známo, za 10 až 15 let se může stát mnoho věcí. Navíc většina těch, kteří požadují konec války na Ukrajině „za jakoukoliv cenu“, jsou lidé ve věku 60+, kteří dost možná uvažují systémem „po mně potopa“. Tedy jinými slovy něco ve smyslu, je mi úplně fuk, jestli na nás Rusko zaútočí po mé smrti, hlavně když se budu mít do té smrti dobře.
Pro všechny tyto „myslitele“ mám jednu velmi špatnou zprávu. Zabrání větší či menší části Ukrajiny Ruskem k blahobytu v Česku nepovede.
I když odhlédneme od všech dalších možných konsekvencí, z Ukrajiny by v tomto případě proudily další miliony uprchlíků - a kam jinam, než na západ od Ukrajiny? Vzhledem k tomu, že ukrajinština je slovanský jazyk, bude pro ně nejsnazší usazovat se v zemích, jejichž úřední řeč se nejsnáze naučí a s místním obyvatelstvem se od samého počátku i bez znalosti jejich jazyka nějak domluví. Také velmi pravděpodobně budou dávat přednost zemím, ve kterých už mají nějaké své příbuzné či známé, případně alespoň hodně svých krajanů, tedy jisté možné zázemí. A přesně jednou z takovýchto - pro ukrajinské uprchlíky tedy ideálních - zemí je právě Česká republika.
Tedy jinými slovy, do naší republiky přibudou další statisíce, možná miliony uprchlíků, což s sebou ponese všechna negativa, jež jsou s každou podobnou uprchlickou vlnou spojená. Počínaje jen takovými „drobnostmi“, že ti lidé budou potřebovat někde bydlet, což dál požene vzhůru kupní ceny nemovitostí i pronájmů bytů, bude nutné jim zajistit vzdělání i lékařskou péči, tedy naše už tak přetížené školství a zdravotnictví to bude zvládat ještě hůře než dosud, nebo třeba fakt, že budou ochotní pracovat za daleko nižší mzdy než „našinci“. Takže i kdyby okupace části území Ukrajiny Ruskem s sebou nenesla jiná negativa, přinejmenším v prvních několika letech počítejme s poklesem životní úrovně.
Navíc je tu problém ještě větší.
Putinův úspěch totiž může přesvědčit i jiné diktátory a autoritářské vládce, že považovat mezinárodní smlouvy za toaletní papír, se více než vyplácí. Takže by to mohlo povzbudit třeba „medvídka Pú“, aby se pokusil anektovat Tchaj-wan, „rakeťáka Kima“ k útoku na jeho jižního souseda, případně toho bláznivého Inda, který se považuje nejspíš za reinkarnaci prince Rámy, aby se „pustil do křížku“ se sousedním Pákistánem.
Vzhledem k tomu, že Čína, Severní Korea, Indie i Pákistán mají jaderné zbraně, mohlo by to dopadnout velmi nehezky - a to pro celý svět. Ale i kdyby k nukleární bombě nikdo nesáhl, on ani úplně obyčejný konvenční vojenský konflikt, byť na opačném konci světa, by nebyl nic příjemného. Natož pak že bychom mohli doufat, že v případě jeho rozpoutání to naši životní úroveň nijak neovlivní.
Je mi líto, šla by výrazně směrem dolů. Naprostá většina běžného spotřebního zboží se vyrábí v Číně a Indii, takže pokud by tyto země „najely na válečnou ekonomiku“, najednou by toho zboží bylo na trhu daleko méně. Tedy logicky by jeho ceny rostly do závratných výšin.
Jižní Korea a Tchaj-wan jsou zase výrobci vyspělých technologií, zejména elektroniky, a Tchaj-wan je dokonce největší producent čipů, bez kterých se dnes neobejde téměř nic. Takže hospodářská recese, která zde byla kvůli Covidu-19, by byla jenom slabým čajíčkem ve srovnání s tím, co by nastalo v případě válečného konfliktu v jižní a jihovýchodní Asii. Podrobněji jsem o všech možných scénářích psala v tom svém starším článku - většina těch variant byla velmi černých, a to jsem ještě u Trumpa schopnost naprosto šílených nápadů velmi podcenila, protože to, že bude chtít anektovat Kanadu či Grónsko, by mě fakt nenapadlo ani ve snu.
Jenže všichni ti, kterým je úplně jedno, jestli Putinova vojska vyvraždí půlku Ukrajiny, hlavně když se jim nezdraží pivo, ještě nejsou to úplně nejhorší. U těchto lidí se přece jenom může občas stát, že je bude hryzat svědomí. Jsou tu však odpornější exempláře (snad) lidí.
Tedy takoví, kterým nejen, že by vůbec nevadilo, kdybychom se stali ruským protektorátem, ale dokonce by něco podobného velmi uvítali. Nechápete, jak si něco podobného může někdo přát? Já jsem to taky dříve nechápala. Už jsem o tom jednou psala, jak moc mě za covidové pandemie šokovalo, že podle prakticky všech průzkumů veřejného mínění kolem 5 až 10 % lidí souhlasilo s tím, aby hranice, kina, divadla, ba dokonce i ty hospody zůstaly zavřené napořád. Nyní ale mám dojem, že jsem pochopila způsob uvažování těchto zrůd.
Jedná se o individua, která jsou natolik neschopná a hloupá, že ze svého zpackaného života obviňují všechny a všechno ostatní, jenom ne sebe. Pokud zažili minulý režim, vzpomínají na něj s nostalgií ne proto, že byli tehdy mladí a zdraví, měli nějakou partu kamarádu či své první lásky, ale především proto, že naprostá většina lidí, které znali, se měla stejně mizerně jako oni. A pokud jej na vlastní kůži nezažili, tak nějak podvědomě tuší, že by se jim v něm žilo naprosto pohodově.
Téměř všichni ti, kteří stále „pláčou“, jak se mají „strašně špatně“, nejsou žádní bezdomovci, co si nosí veškerý majetek v jedné igelitce. Naopak, mají se lépe než minimálně 4-5 miliard lidí na této planetě.
Mají v nájmu byt - nebo dokonce byt či domek vlastní - a v tom svém bytě nebo domě také mají nejen zavedenou vodu a elektřinu (často i plyn), ale také nábytek, ledničku, pračku, televizi a počítač. Rozhodně vlastní daleko více oblečení než pouhá jedna kaťata, pár tiček, tři svetry a dvoje boty na střídačku, často je v jejich majetku i nějaké to novější či starší auto a mnohdy dokonce také chata nebo chalupa.
Mnoho z nich jezdí v létě aspoň do toho Chorvatska k moři - a pokud náhodou ne a proto vyřvávají, že „oni na dovolenou nemají“, rozhodně si neodpustí svých 10-20 cigaret denně a nějaký ten Bráník v petce k tomu. Typické exempláře tohoto posledního uvedeného lidského druhu zpravila vídáme v obskurních pořadech typu Výměna manželek.
Samozřejmě ne všichni lidé s nízkými příjmy touží po tom, aby se Česko stalo ruskou gubernií, dokonce se mezi nimi najde i dost takových, kteří si něco podobného rozhodně nepřejí - a o těch pak přesně platí přísloví, že chudoba cti netratí.
Bohužel ale to, jestli skončíme nebo neskončíme ve chřtánu Ruska, je naprosto jedno drtivé většina všech těch „samoživitelek“, které s cigaretou v ruce pláčou, jak nemají na obědy pro své děti, i pobíračů sociálních dávek, kteří kudy chodí, tudy nadávají na „Fyjalovu drahotu“, ovšem doporučení, aby drželi alespoň ten „suchý únor“, jim splývá s inkviziční mučírnou, protože „co by z toho života měli“, kdyby nechlastali.
Mnozí z nich by možná dokonce upsali svou duši ďáblu za to, aby nás Rusko okupovalo - a pokud možno co nejdřív.
Takoví lidé nejsou ubozí z hlediska materiálního, ale především z hlediska morálního. I medúza má proti nim páteř a jejich duše už tomu ďáblu stejně patří, protože ji zcela ovládla „nesmrtelná teta“ Závist. Takto zaslepeni pak zběsile nenávidí každého, kdo se nemá stejně mizerně jako oni sami. Tedy toho, kdo má lepší byt či dům, auto nebo oblečení - přičemž za „lepší“ snobsky považují pochopitelně značkové.
Ba dokonce zavile nesnáší i každého, kdo má sice zcela průměrný nebo podprůměrný příjem (někdy dokonce i nižší než oni sami), ale není finančně negramotný. Tedy i s tím málem dokáže hospodařit tak, že si může dovolit aspoň občas chodit do divadel, kin, zoo, na přednášky, koncerty a výstavy nebo třeba cestovat po světě.
Už jsem o tom minimálně jednou psala, že lze cestovat velmi levně, vyžaduje to „pouze“ dobrou znalost nejméně jednoho cizího jazyka. Jenže právě ten se ti „nebožáci“nikdy nenaučili - a kdo jim v tom bránil, mimo vlastní lenosti? Jenže to samozřejmě nikdy neuznají.
Proto se jim velmi líbí představa, že by těm druhým tu kulturu, cestování či jakékoliv jiné svobodné aktivity - o které oni sami nemají nejmenší zájem - někdo zatraceně zkomplikoval nebo rovnou úplně „zatrhl“.
Tetelí se blahem, když si začnou představovat, jak by umělci zase museli někde potupně škemrat o to, aby jim vrchnost milostivě povolila výstavu, koncert, divadelní představení nebo filmové promítání, a jak by básníci a spisovatelé nesměli vydat ani písmenko bez státního souhlasu.
A samozřejmě, pokud by někdo chtěl cestovat jinak než jako „účastník zájezdu“, musel by někde na úřadě předkládat hromadu papírů o tom, kam jede, proč tam vůbec jede, s kým tam má v úmyslu jet, co tam chce dělat, s kým se tam míní sekávat atd. A jakmile by nějaký „ouřada“ dospěl k názoru, že není „není v zájmu lidu“ (národa, státu, společnosti - doplňte dle potřeby), aby dotyčný jel „na vlastní pěst“ kamkoliv (lhostejno, zda do Vídně, do Kostariky nebo třeba na Tahiti), žádost by byla zamítnutá a žadatel by si mohl stěžovat tak leda na lampárně.
Někteří dokonce možná sní o tom, že by to mohli být právě oni, kteří by jako kolaboranti s diktátorským režimem nad všemi těmi „hnusnými liberály a intelektuály“ měli tuto neomezenou moc.
Že to oni by rozhodovali, komu se povolí vycestovat do zahraničí, komu se povolí podnikat, jaká kniha se bude smět vydat (a v jakém nákladu), komu se umožní, aby uspořádal koncert nebo výstavu, a čí děti budou smět studovat na univerzitě.
Nejde jim tak o nic jiného, než se pomstít všem těm, kteří už jako děti byli chytřejší, nadanější a šikovnější.
A pro splnění tohoto svého zvráceného snu jsou ochotní spojit se a spolupracovat s kýmkoliv, třeba s masovým vrahem.
Související články:
