Článek
Demokracie jako taková totiž není nic víc a nic míň než určitý způsob vlády. A to takové vlády, kde se na vládnutí nějakým způsobem podílí (tedy lidově řečeno „má do něj co kecat“) co možná nejvíce dotčených osob. Samozřejmě se v průběhu historie nějak lišilo, kdo všechno toto právo podílet se na vládě má - v antických demokratických městských státech, jako byly např. Athény nebo později Římská republika, toto právo měli pouze dospělí svobodní občané mužského pohlaví. Otroci, ženy a také cizinci z tohoto práva byli vyloučeni.
Vyloučeni formálně - samozřejmě už v antice existovaly jisté faktické výjimky. Asi není třeba si dělat iluze, že by snad v Řecku nebo Římě neexistovaly „semetriky“, které doma vládly a jejich podpantofláčtí manželé pak jednali a hlasovali přesně tak, jak jim jejich manželka doma poručila. Stejně tak oblíbený otrok mohl mít na názory svého pána velký vliv - nezapomínejme, že především v bohatých rodinách děti své rodiče skoro neznali, ale vychovávali je otroci v postavení kojných, chův a domácích učitelů. Také všeobecně vážený cizinec - např. nějaký slavný umělec nebo filosof - mohl mít tak velkou autoritu, že ačkoliv formálně žádný hlas neměl, jeho názory a postoje si osvojil nejeden z těch, který hlasovací právo měl.
Ve středověkých a raně novověkých „kupeckých republikách“ - kterými byla jednak mnohá města v Itálii (Janov, Benátky, Florencie, Padova…), ale také města jiná, především ta hanzovní, k nimž patřil svého času i Novgorod - touto vládnoucí vrstvou byli majetní měšťané, opět samozřejmě pouze muži. Podobným způsobem ve stejné době fungovala i samospráva v královských (a později i v poddanských) městech, kde prakticky o všem dění v daném místě rozhodovali cechovní mistři.
Ve stavovských monarchiích se pak na zemských sněmech mezi sebou „dohadovali“ zástupci šlechty, duchovenstva a měst. Vzhledem k tomu, že jak v antických demokraciích (zejména pak v Římě), tak také v kupeckých republikách i stavovských monarchiích úplatky patřily k dosti běžnému způsobu „přesvědčování“, čím byl kdo bohatší, tím silnější jeho hlas fakticky byl. Tedy např. bohaté město mohlo mít na zemském sněmu daleko větší váhu než stovka chudých zemanů.
Problémem stavovských monarchií však byla velká roztříštěnost zájmů, která často vedla k nemožnosti na čemkoliv rozumném se dohodnout. Asi tím nejhorším příkladem konců, ke kterým tento systém mohl vést, byla Polsko-litevské unie, která v 17. století byla velmocí, jež měla lví podíl na záchraně Vídně před Turky, ale v průběhu následujícího století úplně zanikla a její území si „rozporcovali“ mezi sebe její sousedé. Ostatně ono i to naše stavovské povstání z roku 1618 „dojelo“ zejména na rozhádanost, neschopnost, lakotu a dokonce i občasné podvody a zlodějství českých stavů.
První moderní demokracie, vzniklé koncem 18. století, tedy Spojené státy a Francouzská republika, do značné míry okopírovaly antický model (a možná se nevědomky i tak trochu inspirovaly kupeckými republikami a stavovskými monarchiemi), tedy že volební právo mohou mít pouze dospělí občané-muži, a to ještě ne úplně všichni, ale pouze takoví, kteří buď mají majetek v určité výši, nebo platí daně v určité výši. 19. století a počátek století 20. se pak v tomto směru nesly ve snaze rozšířit volební právo na všechny dospělé svéprávné jedince, zpočátku na všechny muže, později i na všechny ženy.
Demokracie tedy v tom nejpůvodnějším významu neznamená nic více a nic méně, než že všichni dospělí a svéprávní občané mohou volit a být voleni do politických funkcí.
V širším slova smyslu lze samozřejmě za nedílnou součást demokracie považovat i jisté základní lidské svobody - např. svobodu svědomí, tedy právo zastávat libovolnou víru či náboženství, případně být zcela bez náboženství i víry, svobodu sdružovat a shromažďovat se, tedy právo zakládat všemožné spolky, odborové organizace a politické strany, právo pořádat průvody městem a/nebo pokojně demonstrovat za své požadavky, právo sepisovat a podepisovat petice a samozřejmě také právo na svobodu slova, svobodu tisku, svobodu uměleckého vyjadřování a vědeckého bádání.
Problémem je, že mnozí lidé velmi špatně chápou - či spíše nechápou, co je to svoboda slova a „právo na názor“.
Svoboda slova znamená, že mohu říkat cokoliv si myslím, pokud tím nikoho druhého nepoškozuji, případně nezasahuji do té stejné svobody jeho. Tedy opravdu není chráněnou svobodou slova právo začít v plném kině nebo divadle křičet jen tak z legrace „hoří“ - toto chování je naopak trestným činem šíření poplašné zprávy a v určitých případech (když vypukne taková panika, že to má za následek množství zraněných, nebo i mrtvých) by toto jednání mohlo být i trestným činem obecného ohrožení.
Stejně tak nemohu o druhých lidech říkat libovolnou lež, která mě právě napadne. Pokud začnu „jen tak z plezíru“ tvrdit, že můj soused pojídá koťátka, mohu být stíhána za trestný čin pomluvy a kromě toho mohu být i oním sousedem zažalována o více či méně tučnou částku, která má kompenzovat poškození jeho dobré pověsti, ke které mou pomluvou došlo.
Toto asi většina lidí chápe - tedy doufám.
Co však mnozí lidé už chápou špatně či nechápou vůbec, je fakt, že Listinou základních práv a svobod zaručená svoboda slova a svoboda tisku neznamená automatické právo svůj názor na cokoliv zveřejňovat kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv. Jeden bonmot praví, že s názory je to jako s dírami do zadku, protože každý nějaký má. Ovšem jenom proto, že mám nějaký názor, nemohu po druhých požadovat, aby tento můj názor respektovali, akceptovali, obhajovali, nebo dokonce jeho šíření napomáhali.
Každý si může myslet, cokoliv chce, třeba i to, že je Země(koule) placatá. Může si stoupnout někde na roh a začít vykřikovat, že je naše planeta ve skutečnosti Zeměplacka. V tom mu určitě nikdo bránit nebude. Konec konců na nárožích našich měst se čas od času potkáváme s podivnými postavičkami, které drží v ruce megafon a něco bláznivého vykřikují, aniž by jim v tom někdo bránil, nebo je kvůli tomu zavíral do vězení či jinak pronásledoval nebo šikanoval.
Takže chcete-li hlásat nějaký názor, stoupněte si na nejbližší roh a začněte jej vykřikovat - a můžete si být jistí, že se vám vůbec nic zlého nestane. Jistým problémem je, že se nejspíš nestane ani nic „pro váš názor dobrého“ - většina lidí bude vaše vykřikování zcela ignorovat a občas naopak na vás někdo začne něco nehezkého pokřikovat či se vám bude vysmívat. Jenže v tom je právě ta svoboda slova - vy máte svobodu vykřikovat svůj názor, ale jiní lidé mají zase úplně stejné právo vykřikovat, že je váš názor pitomost, případně že jsou toho názoru, že jste blb.
Pravdou je, že vykřikování názorů na nárožích už dnes valný efekt nemá.
Těm pojašeným kazatelům to asi zatím nikdo neřekl, ale mnohem lepší je svůj názor sepsat a buď vydat knižně, nebo publikovat někde na internetu. Případně jej natočit jako video či podcast a opět někde na internetu zveřejnit. Zde se ovšem už váš názor může dostat do rozporu s názory jiných - a tito jiní mohou odmítnout váš názor šířit, protože jim připadá jako nesmysl.
Je to úplně stejné, jako když napíšete báseň nebo povídku a pošlete ji někam do časopisu, případně napište román a pošlete jej do nějakého nakladatelství. Zde taky nemůžete (s poukazem na „demokracii“) požadovat, aby vám v tomto časopise, či nakladatelství vaše dílo vydali. Pokud se majiteli nebo šéfredaktorovi váš výtvor nelíbí, můžete se třeba na hlavu postavit, ale jeho publikaci si tím nevymůžete.
Jediné, co v tomto případě můžete udělat, je pokusit se svůj text poslat časopisu/nakladatelství jinému - a nebo druhou možností je vydat jej vlastním nákladem. Tedy zaplatit si tiskárnu a knihvazače - a pak si s těmi vydanými brožurami/knihami dělat, co vás napadne. Rozdávat je známým nebo třeba náhodným chodcům na nárožích, případně se je pokoušet prodat.
I toto - tedy že nemohu nikoho jiného násilím donutit, aby na své náklady vytiskl a distribuoval moje dílo - většina lidí pořád tak nějak chápe.
Je však zvláštní, že spousta lidí není schopná pochopit, že to stejné, co platí pro časopisy a nakladatelství, platí i pro internetové domény, platformy a webové stránky, protože i ty někomu patří. Takže pokud jejich majitel rozhodne, že se mu nějaký názor nelíbí, má plné právo jej na svém webu či platformě nezveřejnit. Úplně stejně jako ten nakladatel. A není ani povinen vám zdůvodňovat, proč se mu nelíbí nebo co se mu na něm nelíbí. Nelíbí se mu a tečka.
Pokud tedy chcete svůj názor šířit elektronicky, opět máte ty samé možnosti jako u knihy. Za prvé můžete zkoušet weby a platformy jiné, jestli se tamějším majitelům váš názor náhodou nebude líbit natolik, že vám jej zadarmo zveřejní, nebo jej také můžete zveřejnit na internetu ryze na své vlastní náklady. Tedy máte možnost si zaplatit vlastní webové stránky, na kterých budete mít svůj blog, a/nebo videa a podcasty. V tom vám opět vůbec nikdo nijak nebrání.
Ale stejně jako nemůžete požadovat, aby co já vím Albatros vydal vaši knihu - a pokud ji vydat nechce, tak nemůžete vykřikovat nic o „cenzuře“ a „nedemokratičnosti“, nemůžete ani chtít, aby vám na YouTube bylo zveřejněno každé video, které natočíte a na tuto platformu umístíte. A rovněž tak nemůžete požadovat, aby na soukromém webu - jako je třeba Seznam, IDnes, Lidovky - bylo zveřejněno všechno, co napíšete. A platí to i pro diskuse. Můžete provozovatele příslušného webu žádat o vysvětlení, proč se jim váš názor nelíbí, ale oni dokonce nemají ani žádnou zákonnou povinnost vám na to odpovědět.
Stejně jako pokud pošlete svou básničku do nějakého krajského deníku a oni vám ji nezveřejní, také nejsou povinni vám zdůvodňovat, proč se jim nelíbila. Ano, existují různí „zhrzení autoři“, kteří noviny, časopisy a nakladatelství bombardují servilními nebo naopak výhružnými dopisy, kterými se snaží vymoci si publikaci svého „veledíla“. Za roky porotcování literárních soutěží, ze kterých vycházejí knižní sborníky, bych mohla vyprávět mnoho veselých historek na téma naštvaných autorů přesvědčených o své genialitě, kteří nám vyhrožovali advokáty a soudy kvůli tomu, že jejich „úžasná“ povídka nezvítězila, nebo se „aspoň“ neumístila natolik vysoko, aby ve sborníku soutěže vyšla.
Předpokládám ovšem, že naprostá většina lidí - a to i vás, zdejších laskavých čtenářů - podobné autory považuje za blázny a egomaniaky.
Tak si konečně uvědomte, že váš článek nebo názor je úplně to stejné jako povídka zaslaná do literární soutěže. Pokud se nelíbí tomu/těm, kdo rozhoduje/jí o publikaci, můžete se třeba jako malé dítě začít válet po zemi, ječet a kopat nožičkami, ale jeho zveřejnění si tím neprosadíte. A není na tom vůbec nic nedemokratického. Vy máte nějaký názor, ale ten, komu určitý prostor na internetu patří, rozhodl, že se mu tento názor nelíbí a tudíž že jeho zveřejnění podporovat nebude.
A je zde ještě další velký omyl ohledně svobody slova.
Opravdu není nic nedemokratického na tom, pokud vy jakoukoliv formou (slovně, písemně, v podcastu, videu…) vyjádříte nějaký názor a někdo jiný vám na to řekne, že je to naprostá blbost. Dokonce i pokud někdo váš názor karikuje či zesměšňuje, nebo si z vás samotných kvůli vašemu názoru dělá legraci nebo vás označuje za hlupáka, není na tom vůbec nic nedemokratického. Vy si totiž můžete něco myslet - ale v okamžiku, kdy to něco veřejně vyjádříte, kdokoliv jiný má právo si o tom taky myslet, co chce, tedy udělat si na to svůj názor. A tento svůj názor má právo také veřejně vyjádřit. A to i včetně tvrzení, že je váš názor úplný nesmysl, a pokud si něco takového opravdu myslíte, tak jste šašek, blázen, i*iot či všechno dohromady.
Demokracie a svoboda slova rozhodně neznamená povinnost druhých s vámi souhlasit.
V běžném životě to asi většina lidí chápe - pokud se v partičce kamarádů domlouváte třeba o tom, kam se pojede v sobotu na výlet, a vy navrhnete Kokořín, asi těžko začnete vyřvávat něco o nedemokratičnosti, pokud někdo jiný řekne, že jet v tomto počasí na Kokořín je hovadina. A to stejné, co platí o návrhu jet na Kokořín, platí také pro libovolné jiné názory. Politické samozřejmě nevyjímaje.
Takže opravdu není vůbec nic nedemokratického na tom, pokud majitel něčeho nějak rozhodne o tom, co se na jeho majetku bude či nebude dít. Pokud majitel webové domény, na které je provozovaný určitý blog, bude ochotný zveřejňovat pouze ty články, jejichž každý druhá věta bude začínat písmenem B, je to možná bláznivý požadavek, ale on na něj má plné právo. Pokud na jeho blogu chcete publikovat, musíte se tomu pravidlu podvolit - protože platí „já platím - já poroučím“. A pokud se vám určité pravidlo/pravidla nelíbí, musíte jít publikovat na jiný blog, případně si zaplatit na netu prostor vlastní.
Ano, samozřejmě, v demokratickém státě máte rovněž právo psát dopisy a e-maily i sepisovat petice, stejně jako pokojně demonstrovat. Můžete tedy majitele oné webové stránky bombardovat e-maily s požadavkem, aby své pravidlo ohledně písmena B zrušil, a můžete i zřídit petici a až vám ji podepíše několik set nebo dokonce tisíc lidí, můžete majiteli napsat, že váš požadavek podporuje takto velké množství lidí. Můžete také stát s transparentem před sídlem tohoto majitele, držet zde protestní hladovku nebo třeba uspořádat demonstraci na podporu vašeho požadavku. Ovšem bez ohledu na to, co budete dělat a kolik lidí vás v tom bude podporovat, je pouze a jen na rozhodnutí onoho majitele, zda vám vyhoví.
A totéž platí i pro rozhodnutí obchodu nějaké zboží prodávat či neprodávat.
Pokud se určitý obchodník rozhodne, že nebude prodávat co já vím třeba jogurty nebo vajíčka, máte několik možností. Můžete samozřejmě tohoto obchodníka bombardovat dopisy a e-maily, před jeho obchodem držet hladovku či demonstrovat - a nebo si jít ty jogurty a vajíčka koupit jinam.
A pokud si půjdete jogurty a vajíčka kupovat jinam, vcelku logicky si jinde nakoupíte i další zboží, takže časem k onomu prvnímu obchodníkovi přestanete chodit úplně. A pokud takových, kteří budou jednat stejně jako vy, bude hodně, onen obchodník se může časem dostat do tak velkých potíží, že buď své rozhodnutí změní, nebo zkrachuje.
Říká se tomu „hlasování peněženkou“.
Úplně stejný model tak můžete použít i na řetězce, které odmítají prodávat něco, co vy kupovat chcete - třeba ty vánoční kapry. Pokud hodně velké množství lidí neochota prodávat před Vánocemi živé kapry naštve natolik, že do supermarketů příslušného řetězce úplně přestanou chodit, může se stát, že pro příští Vánoce příslušný řetězec své rozhodnutí změní. Nebo taky ne, protože se stane řetězcem, který přesně kvůli tomu stejnému rozhodnutí budou vyhledávat všichni vegetariáni a vegani, a bude jich tolik, že jim výpadek tržeb více než nahradí.
Samozřejmě můžete vedení či PR oddělení tohoto řetězce psát hromady dopisů a e-mailů, zasílat petiční archy podepsané stovkami a tisíci lidí, můžete před supermarkety demonstrovat i držet protestní hladovky, vyzývat k jejich bojkotu - ale rozhodnout za ně nemůžete. To oni musí zvážit, jestli jim ta veřejná ostuda za to opravdu stojí, jestli je případný bojkot může finančně ohrozit atd.
Přesně takto totiž demokracie funguje - různí aktéři (lidé, firmy, spolky…) mají své názory a zájmy a tyto názory a zájmy spolu soutěží.
Někdy se prosadí jeden, jindy druhý.
Není ovšem nic nedemokratického na tom, pokud se neprosadí právě ten váš.
Na podobná témata:
