Článek
Opoziční poslanci ANO a SPD nesouhlasí s úspornými změnami, které jsou součástí důchodové reformy. Kritizují hlavně plánované zvyšování důchodového věku nad 65 let i zpomalení růstu budoucích důchodů, což jsou dvě hlavní opatření, která mají podle vlády zajistit finanční udržitelnost důchodového systému i v další desetiletích.
Místo toho nabízejí vlastní plány a řešení, jak nepříznivou důchodovou situaci řešit, a v mnoha ohledech jde o totožné priority – lepší výběr daní, růst ekonomiky, úspory provozních výdajů států a zvýšení porodnosti. Právě prorodinná politika, tedy snaha přimět lidi, aby rodili více dětí, je zmiňována velmi často a zahrnuje daňové úlevy i štědrou finanční podporu pro novorozence.
Myšlenka je zdánlivě jednoduchá: když se bude rodit více dětí, bude i více pracujících, kteří budou ze svých daní a odvodů financovat nejen důchody, ale i rostoucí výdaje na zdravotní a sociální péči. Česká populace stárne, rychle přibývají lidé v důchodovém věku a poměr důchodců a ekonomicky aktivních lidí se snižuje, takže snaha vyřešit tuto rovnici zvýšením porodnosti se přímo nabízí.
Velmi drahé a nepříliš efektivní řešení
Zmíněná finanční prorodinná opatření rozhodně nejsou nic špatného, protože se tím například snižuje riziko, že dítě bude vyrůstat v chudobě nebo nedostatku. Ženy, které mají základní finanční jistotu, třeba v podobě jednorázového příspěvku nebo úlev na daních, se navíc s větší pravděpodobností rychleji vrátí do práce, protože budou mít možnost zajistit si třeba hlídání. Jenže mnohaleté zkušenosti ze světa ukazují, že tato opatření k výraznému a dlouhodobějšímu zvýšení porodnosti nevedou. A navíc jsou mnohdy ve výsledku i dražší než samotný problém, který stárnutí populace představuje.
S tímto závěrem přišel prestižní magazín The Economist, který se touto problematikou do hloubky zabýval v letošním květnovém vydání. Upozornil například na to, že v Polsku, které má štědré finanční dotace, vyjde jedno „navíc“ narozené dítě na v přepočtu 22 milionů korun, a ve Francii, kde je to podobné, dokonce na dvojnásobek. Ovšem jen málo z těchto budoucích daňových poplatníků jsou natolik produktivní, aby se státu zpětně zaplatili. Hlavním důvodem takto vysoké částky je hlavně to, že velká část těchto peněz se vyplácí i za děti, které by se stejně narodily, a těch „bonusových“ je relativně málo.
Ani vysoká finanční podpora pro plození dětí přitom neznamená, že se opravdu bude rodit skokově více. Nejen zmíněné Polsko i Francie, ale třeba také Švédsko či Jižní Korea, tedy země s opravdu štědrou podporou, mají porodnost hluboko pod hranicí 2,1 dítěte na ženu, která je nutná k tomu, aby se populace přirozeně obnovovala. Prokazatelnost přímého vlivu podpory na porodnost je navíc velmi ošemetná a špatně doložitelná.
The Economist například za jedno z funkčních opatření označil to, co bylo zavedeno v Maďarsku. Ženy, které mají dítě před 30. rokem života, jsou dočasně osvobozeny od placení daní, a ženy s více než 4 dětmi mají dokonce daňovou úlevu doživotní. Zároveň ale dodává, že jde o podporu, která funguje krátce a jednorázově, a velmi snadno se může stát, že zvýšení porodnosti bude jen dočasné. Velmi dobře to ukazují příklady severských zemí, které v podpoře rodičovství dlouhodobě patří k těm nejaktivnějším. Jenže se ukázalo, že v Dánsku, Norsku i Švédsku rodily ženy v 80. letech i přes tuto štědrou podporu méně dětí než ženy o generaci dříve. Důvod byl prostý – lidé si na tuto štědrou podporu zvykli jako na standard a brzy přestala fungovat jako motivační aspekt pro „bonusové“ děti. Vždy tedy hrozí, že porodnost rychle klesne, ale vysoké náklady zůstanou, protože jakékoliv případné rušení takové podpory je samozřejmě problematické a nepopulární.
Autoři rozsáhlého textu proto přicházejí s konstatováním, že demografický problém aktivní podpora porodnosti nevyřeší, a je potřeba, aby státy změnily své uvažování. „Starší lidé budou muset pracovat déle, aby se snížila zátěž veřejných rozpočtů. Bude také nutné více podporovat vynalézaní a adaptování nových technologií, které zvýší ekonomickou produktivitu a celkově usnadní nejen tento demografický přerod, ale i péči o starší lidi. Domácnostem pak mohou nové technologie také pomoci, stejně jako to v polovině 20. století udělaly pračky nebo myčky nádobí,“ píše The Economist s tím, že vedle toho jsou jakékoliv prorodinné politiky drahé a neefektivní.
Nové silné generace dětí nebudou
I kdyby se v Česku podařilo prosadit některé zmiňované návrhy hnutí ANO i SPD, případně třeba i plán KDU-ČSL na vyšší zdanění bezdětných a výraznější daňové úlevy za děti, je nutné počítat s tím, že jejich efekt bude spíše menší a krátkodobější, než to na první pohled vypadá. Rozhodně se nedá počítat s tím, že by generace Babišových, Okamurových nebo jakýchkoliv jiných dětí zajistila lepší udržitelnost důchodového systému, pokud by se tedy alespoň znatelněji projevila.
Dalším problémem je navíc to, že příležitost na podobné experimenty jsme již do značné míry promarnily neproduktivními politickými debatami o důchodové reformě v posledních 20 letech. Doba, kdy budou do důchodu odcházet silné generace Husákových dětí, se rychle blíží, a i kdyby se okamžitě začalo rodit hodně dětí, nemuselo by to stačit.
Na to upozorňuje například ekonom Dominik Stroukal, který je i členem Národní ekonomické rady vlády: „Svět stárne a brzy začne jako celek postupně vymírat, my v tom nejsme výjimkou. Je to vážná věc, protože to naše veřejné finance bolí hned třikrát. Méně lidí odvádí do rozpočtu, více lidem se platí sociální dávky včetně důchodů a více lidí čerpá z veřejného zdravotnictví. Není to tedy jen o důchodech, ale i o příspěvcích na péči či o lécích a nemocnicích. To se nezmění a ani nemá jak. Představa, že by nám zase nějak zázračně po 50 letech vyskočila porodnost, je lichá. I kdybychom chtěli, tak je a bude populace tak stará, že to ten zbytek mladých nemá jak dohnat. Na to už je nejspíš pozdě.“
Čeští ekonomové jsou, na rozdíl od mnoha prorodinných politiků, celkem shodně přesvědčeni, že vize o velkých investicích a podporách, které nastartují porodnost, jsou spíše iluzí. „Když se podíváme, kolik dětí je v průměru na jednu ženu v Česku a jaké je to číslo třeba ve Švýcarsku nebo Německu, to znamená ve státech, které jsou vyspělejší, tak tam to číslo je dokonce menší. Z mého pohledu to není o tom, že když nalijeme nějaké peníze někam, ti lidé začnou mít víc dětí. Samozřejmě, ať jsou školky a tak dále, ale očekávat, že ten systém tím spravím, to je podle mého absolutně naivní,“ vysvětlil Jan Pavel z Národní rozpočtové rady.
Jen politické řeči, nic konkrétního
Vedle toho, že fungování plánů na zvýšení porodnosti je spíše diskutabilní, je zásadním problémem i to, že zmiňovaní politici o nich sice rádi často mluví, ale své nápady neumí (nebo nechtějí) sepsat do konkrétních legislativních návrhů. Osobně jsem zatím nezaznamenal žádný komplexní návrh, který by se tím opravdu zabýval a přinesl konkrétní propočty, analýzy a další podklady. Všechno se tak jen ztrácí v nekonkrétních prohlášeních nebo statusech na sociálních sítích, které sice zní dobře, ale žádný dětský boom rozhodně nenastartují.
