Článek
Byl pošmourný šedivý den, ale soudruh učitel Karas měl důvod k radosti. Kuchařka Blaženka ze školní jídelny na něj určitě myslela – jako vždy mu schovala nejlibovější maso a možná i knedlík navíc.
Zatím v tělocvičně dobíhali poslední kolečko – děvčata v modrobílých úborech, chlapci v červených trenýrkách. Karas si stáhl teplákovku a spokojeně si promnul ruce. Výuka se blížila ke konci, jen ještě po obědě musí sundat z nástěnky staré výkresy Vítězného února a nahradit je něčím obdobným, aby soudruh ředitel měl radost.
Pak se to stalo.
Země se pod ním lehce zavlnila, svět jako by se rozmlžil. Byl jinde. Tělocvična zmizela. Místo ní stál v podivně barevné třídě. Lavice nespořádaně seskupené do ostrůvků. Na stěnách žádný Husák, žádné revoluční citáty – jen dětské kresby a anglické nápisy. Nejhorší byli ale žáci. Žádné tesilky a ani pionýrské šátky. Místo toho mikiny s kapucemi, roztrhané džíny, podivné elektronické krabičky v rukou. A ta tabule… Obrovská obrazovka!
Karas si odkašlal a pevně se nadechl. Ne, tohle nebude tolerovat. „Zpátky do lavic a ruce za záda!“ zahřímal. Děti se na něj podívaly. Jeden z nich – kluk s fialovými vlasy – se uchechtl. „Kdo jste?“
„Soudruh učitel Karas!“ pronesl hrdě. „A teď okamžitě odložíte ty blikající mašinky a začněte se učit! Otevřete si učebnici na straně 48. Budeme číst o jednom velikém člověku – Leninovi.“
Nikdo se nepohnul.
„Kdo to byl ten Lenin?“ probudil se kluk s Batmanem na tričku. „Nějakej megatýpek a rocker?“ „Pane učiteli, my máme v učebnici spíše něco o Lennonovi…“ ozvala se blondýnka v růžové mikině.
Karas pocítil závrať. „Dobrá,“ zkusí to jinak. „Takže… Velká říjnová socialistická revoluce! Co o ní víte?“
Ticho.
Někdo vzadu si teatrálně odkašlal: „Ehm… Jakože… Ta vaše revoluce bude, až si jí odhlasujeme, ne?“ „A proč se máme něco memorovat, když si všechno můžeme vyhledat?“
Karas zaťal čelist. Tak dost. „Vezměte si papíry, budete psát zápisky! Diktuji: Velká říjnová socialistická revoluce - VŘSR - proběhla…“ Avšak místo poslušného šustění se ozval znuděný povzdech.
„A proč to máme psát?“ zeptal se kluk s piercingem v obočí. „Máme tablety a tam všechno je.“ Karas se už už nadechoval k odpovědi, když ho napadlo něco lepšího. „Dobrá! Ty vaše roupy vás brzo přejdou. Jdeme na hřiště! Bude rozcvička a hod granátem!“
Děti se začaly smát. „Ven? V zimě? A povinně?“ chechtala se růžová mikina. „Tohle se nedělá, pane učiteli,“ řekla jiná dívka. „Můžete nám to doporučit, ale nutit nás nemůžete. Každý má právo na vlastní volbu pohybu.“
„Jo,“ přidal se někdo, „a mámy nám napíšou omluvenky.“
„Hele Karasi, co to máš za retro hadry?“ – tykal vyučujícímu kluk s culíkem ve druhé lavici.
Karas ho chtěl zpacifikovat, protože se smál jeho teplákovce. „Jak se to chováš?!“ Kluk se na něj vážně podívá: „Pane učiteli, vy teď používáte jazyk agrese. Možná byste si měl přečíst něco o nenásilné komunikaci.“ Taková řeč žáka by byla kdysi na poznámku. Avšak místo poznámky musí Karas vyplnit „konstruktivní zpětnou vazbu“ podle školního manuálu a měl i příležitost vyzkoušet antistresový míček. To byla poslední kapka.
Srdce mu bušilo, svět se kýval. Zavřel oči, sevřel pěsti a pevně si přál…
Když je otevřel, byl zpátky v oprýskané tělocvičně. Modrobílé úbory. Červené trenýrky. Dívky a chlapci dobíhající poslední kolečko. Všechno bylo jednotné a unylé.
Karas si utřel čelo. To byl ale děsivý sen! „Cvičení nazdar!“ zahulákal s úlevou. A pak to uviděl. Jedna z dívek neměla na nohou cvičky. Měla tenisky. S anglickým nápisem „Just do it.“ A svět se zhoupl znovu…
„Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“ – Hérakleitos
Stále se najdou lidé, kteří věří, že návrat do minulosti k přísné disciplíně, memorování a drilu by ze škol udělal lepší místo. Že by děti byly slušnější, chytřejší, poslušnější. Jenže doba se změnila – a s ní i způsob, jakým se dnes učíme, žijeme, smýšlíme a komunikujeme. To neplatí jen pro děti, ale i pro dospělé.
Dnešní svět nabízí jiné možnosti. V mnohém jsme si polepšili, ale má to i svou odvrácenou stranu. Naše vnímání reality ovlivňují technologie, kterých se už těžko zbavíme.
Možná to nejhorší, co můžeme udělat, je nechat se pohltit školometskou nostalgií a slepě se zahledět zpět. Minulost se nikdy nevrací. Jen nás občas mrcha doběhne.
Anketa
Jak to vidíte? Hlasujte a napište svůj názor do komentářů!
