Článek
Psal jsem minule o škole jako o dobré hospodě se štamgasty, kam děti chodí rády. Jedna čtenářka se ozvala, že souhlasí a jako učitelka se snaží vést třídu podobně, ale restaurace má oproti škole výhodu: můžete vyhodit toho, kdo se nechová slušně a podle pravidel. Tedy toho, kdo permanentně vykřikuje a obtěžuje ostatní. Dříve se i dělaly cedulky do pohostinství: Podnapilým nenaléváme! Do škol by se pak hodilo: Vyrušující nevyučujeme! Je to jen vtip. Je ale pravda, že učitelé asistenty potřebují hlavně pro děti s poruchou chování. Nově by podle vzdělávajícího plánu mělo pomoci i zavedení osobnostní a sociální výuky do škol, jak píší zde. To je hodina, kdy si třída spolu sedne a řekne si, jak se k sobě má pěkně chovat. Žáci se dozví něco o sobě a ostatních. Něco o motivacích a lidském jednání. Naučí se, jak dobře vycházet sami se sebou a s ostatními. Je to chvályhodné, ale jaká bude skutečná realita?
Znal jsem kuchaře, kterému chutnaly špagety carbonara, když byl v Itálii na dovolené. Nakonec je vařil ve své restauraci v Praze. Přišlo mu ale, že to ti Italové dělají suché, a tak to utopil v omáčce. Nedržel se receptu a vytvořil něco nového. Ital by to nepoznal. S výukou osobnostní a sociální ve školách by to mohlo nýt podobné. Bude záležet na vyučujícím a jeho kvalitách. Každý si to přizpůsobí sobě. S tím se při zavádění musí počítat. Učitel může být i pětihvězdičkový, ale někteří žáci nebudou zvědaví na nějaké jeho řeči o chování. To je vidět už teď, když se běžně dělají třídní komunitní kruhy, kde se řeší i vztahy ve třídě. Násilnosti končící úrazem nejsou běžnou klukovinu a sprosté slovo není dobré oslovení pro kamaráda. I dobře míněné preventivní programy mají svá úskalí. Při sexuální výchově se jeden takový žák naučil odborné slovo a oslovoval tím pak spolužačky. To je lesk a bída osvěty.
Existuje způsob, jak tyto jedince motivovat, a přitom neklesnout pod jistou úroveň? Pokud špatné chování nevadí rodičům žáka, tak pedagog těžko něco změní. I kdyby podle RVP měl hodinu týdně být amatérským psychologem a terapeutem. Účinnou pomoc by přinesl jen skutečný odborník a psycholog pracující určitou dobu s celou rodinou žáka nebo celou třídou. Ne vše může zvládnout škola, a ne vždy si rodiče vědí rady s výchovou dětí. Chtělo by to posílit mechanismy pomocí rodinám, které by se osvobodily ze začarovaného kruhu mezigenerační neúspěšné výchovy. Proto je nutná podpora společnosti. Ta je závislá na tom, co jsme po společenské shodě ochotni obětovat pro druhé. A to nejen finančně. Co se týče změn a různých reforem ve školství, nelze je dělat izolovaně jen na pedagogické půdě. Jde vždy o nastavení správných hodnot v celé společnosti. Každý se nějakým způsobem musí zapojit a škola nikdy nemůže suplovat nedostatečné poradenství pro děti. Už tak se toho ve škole dělá dost, že kdyby učitel měl vyhovět všem požadavkům, je to nemožné jako narvat slona do telefonní budky.
Současný stav některých hůře placených zaměstnání je výhodné hlavně pro soukromé společnosti, ale pro společnost jako celek to tak není. Mnohdy je taková podřadná práce devastující pro jedince a rodinu. Hodně žáků s poruchou chování má rodiče právě zaměstnané v těchto firmách, a ti nemají na děti čas. Narýsováni společensky rozumných mantinelů, které opravdu zohlední potřeby všech, by byl dobrý krok. Rodina a pořízení dětí není chovatelský koníček, který provozuje jen ten, kdo na to má. Není to chov roztomilých činčil, ale naše budoucnost a mělo by to mít náležitou prioritu.
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-nejcasteji-potrebuji-ucitele-asistenta-k-detem-s-poruchou-chovani-40480598
