Článek
Chybějící učitelka
Inu, vezl jsem jednou velkým autobusem na vánoční trhy skupinu 40 školních dětí a společně s nimi jely 4 na děti dozírající učitelky. Na všeobecné přání jsme na čtvrt hodinky zastavili na dálniční benzínové pumpě, a protože skupina nastupovala zpět do autobusu oběma otevřenými dveřmi, nemohl jsem je při nástupu počítat já.
Proto, když už byli všichni uvnitř, jsem se obrátil na nejbližší učitelku. „Jsme všichni, můžeme jet?“ Všechny učitelky povstaly a důkladně přepočítávaly děti. „Ano, jsme všichni, jedeme!“ OK, zavírám dveře, řadím jedničku, odjíždíme.
Stihli jsme po té dálnici ujet snad jeden a půl kilometru, když z pumpy zoufale volá jedna z učitelek. „Vy jste mě tu nechali!!!“ Jak později vyšlo najevo, všechny učitelky počítaly vyloženě jen děti sedící v autobusu. Pedagogy jako takové nepočítal nikdo!
(Situace se nakonec vyřešila tak, že jsme zastavili na nejbližším dalším dálničním odpočívadle, kam za námi chybějící paní učitelka dojela stopem - přemluvila řidiče jednoho z tankujících aut, aby ji za námi svezl).
Přebývající dvě děti
Tenhle druhý příběh se nestal přímo mně, ale jednomu mému kolegovi, který mi ho rád vyprávěl (a já ho s jeho souhlasem přepíšu i sem pro Vás).
Kulisy tohoto příběhu jsou podobné - opět velký bílý autobus, spousta dětí, spousta učitelů, opět se parkuje na dálniční pumpě. Jenom se na tom parkovišti náhodou potkaly podobné bílé autobusy dva, každý z jiné firmy, každý veze děti z jiné školy, každý jede jinam. Teď a tady ovšem stojí hned vedle sebe, osud tomu tak chtěl.
Po přestávce děti nastupují kolegovi do autobusu, učitelé je „nějak“ spočítají, „ano, jsme všichni“, autobus zavírá dveře a odjíždí. Jede po dálnici už asi pět minut, když jedna z učitelek s hrůzou zjistí, že kromě „našich“ dětí máme v autobusu i dvě úplně cizí. Inu, Honzík a Mařenka jsou z druhé třídy, patří do toho druhého autobusu, ale zamíchaly se nějak do skupiny našich dětí, a když paní učitelka děti vybízela k nástupu, prostě ji poslechly. Děti znají své jméno i příjmení, znají jméno své paní učitelky, ale telefon přímo na ni, bohužel, nemají. Co teď?
Řidič zastavuje na nejbližším odpočívadle, přítomní pedagogové bleskově hledají přes Google telefon na tu předchozí dálniční pumpu. Podařilo se, ale telefon v kanceláři zvoní neuvěřitelně dlouhou dobu, než ho někdo zdvihne. Podle očekávání - na pumpě je už obrovský mumraj - všichni tam hledají Honzíka a Mařenku. Naštěstí ještě nestihli kontaktovat policii.
(Řešení : Náš autobus počkal na tom dalším odpočívadle, kam se za několik minut přiřítil i druhý kolega a děti šťastně přestoupily do správného busu. Dobrá věc se podařila).
Jedu ke hvězdám
Jednou, to jsem ještě jezdíval linku příměstské dopravy, mi takhle o Vánocích pozdě večer nastupuje do autobusu mladý kluk. Oblečený je jako vandrák, věkem možná tak student vysoké školy, oči skelné, naprosto nepřítomné, dívající se upřeně skrze mne kamsi do šesté dimenze. Oběma rukama mi podává dvoustovku a mlčí.
„Kampak to bude, mladý muži?“ snažím se zahájit obvyklou konverzaci. Odpovědí je mi ovšem absolutní ticho, stoický klid a natažené ruce s dvoustovkou. Opitý není, na to nevypadá, ale test na drogy by jistě odhalil požití nikoliv právě malého množství.
„HALÓÓÓ, mladý pane, kampak jedete?“ Myslím, že i sfinga hlídající po staletí egyptské pyramidy by možná uměla konverzovat víc. Oči jsou stále upřené do té šesté dimenze, podle neznatelných záškubů ve tváři se tam možná odehrává cosi nesmírně a vesmírně zajímavého.
Vlevo vedle sedadla mám bílý hadr, který občas používám k otírání okna. Vezmu ho, a pokusím se rozptýlit tu šestou dimenzi - mohutně jím zamávám mladíkovi těsně před očima. Z hadru je trošku cítit Okena, to ho možná probralo. „K-A-M - J-E-D-E-T-E?“ ptám se pomaličku a velmi, velmi nahlas. „KE HVĚZDÁM !!!“ zašeptá téměř neslyšně mladý muž.
Zastávku „U hvězd“ mi ovšem dispečeři zapomněli napsat do jízdního řádu. Nemám na trase ani žádnou restauraci „Hvězda“, internát „Hvězda“, ani nic podobného. Ale jsou ty Vánoce… A tak si od chlapíka beru dvoustovku a prodávám mu plný, nezlevněný lístek až na konečnou. Tím svého zaměstnavatele určitě nijak nepoškodím. Jakmile jsem si ovšem vzal ty dvě stovky, kluk to vzal jako pokyn, že může do autobusu nastoupit. Nečeká ani na vytištěný lístek, ani na peníze zpátky, a než mu to všechno připravím, už sedí někde vzadu na sedadle.
Inu, mám jízdní řád, který musím dodržovat, a zrovna teď mám zpoždění už tři minuty. Nechávám si lístek i peníze u sebe, zavírám dveře a odjíždím. Mladíka sleduji ve zpětném zrcátku, zdá se mi, že okamžitě usnul.
Projedu první zastávkou, a blížím se k té druhé. Tam je kostel a hřbitov, část města v tuto dobu naprosto prázdná a pustá, snad jen mihotající se světýlka svíčiček z hrobů prořezávají tmu. Zastávka je na znamení a není tu živá duše, navíc pořád ještě vyrovnávám to zpoždění, a proto v klidu projíždím maximálně povolenou padesátkou.
Přesně na úrovni zastávky se ovšem „spící“ mladík vymrští ze sedadla a začne zvonit jako na lesy. Podaří se mi ubrzdit autobus a zastavit asi 30 metrů za cedulí se zastávkou. Otevírám zadní dveře a kluk mizí z autobusu doslova nadpozemskou rychlostí. Dochází mi, že měl v podstatě pravdu - ty světélka na místech, kde odpočívají mrtví, by při troše fantazie asi šlo nazvat hvězdami. Tož … šťastné a veselé, snad tady neumrzneš. Pod nulou naštěstí není. Zavírám dveře a pomalu pokračuji směrem na konečnou.
