Článek
Jsou dny, kdy nase politika připomíná hlučný trh, kde každý křičí, ale málokdo opravdu něco řekne, ba dokonce - má co říct. A pak jsou dny, kdy stačí dva výjevy, dva momenty, dvě návštěvy mezi dětmi nebo akce s nimi spojenými… A člověk má jasno. Ne o politice jako takové, ale o lidech, kteří ji dělají. O tom, co z nich vyzařuje. A hlavně o tom, co po nich zůstane v hlavách těch, kteří jednou budou rozhodovat místo nich.
Na jedné straně prezident republiky, který si vezme flanelovou košili, odloží protokol a jde mezi děti. Ne proto, aby jim přednášel o odpovědnosti, ale aby ji ukázal v praxi. Přidá ruku k dílu, pomůže s prací v přírodě, a ještě u toho stihne vysvětlit, proč na tom záleží. Žádné velké gesto. Žádná křeč. Jen obyčejná věc, která v dnešní době působí skoro neobyčejně. I samotné zveřejnění příspěvků na sociálních sítích se obejde bez typicky politického nabubřelého JÁ jsem pomáhal, JÁ jsem se rozhodl, JÁ jsem udělal. Naopak. Pokorně začíná větou: „Děti mi dovolily…“
Na straně druhé poslanec, který přijde na promítání dokumentu o extremismu. A místo aby pomohl věci vysvětlit, začne je rozmělňovat. Zlehčovat. Odvádět pozornost. Když dostane jednoduchou otázku, neodpoví. Když se otevře téma, které si žádá jasnost, nabídne mlhu.
A právě v tom je ten rozdíl. Ne v politických programech, ne v ideologiích, ale v elementární schopnosti rozlišovat, co je správné a co už ne. Prezident mezi dětmi nepředváděl show. Nepotřeboval ji. Stačilo, že byl přítomný a že byl autentický. Děti viděly člověka, který se nebojí práce, který chápe smysl věcí a který jim dokáže jednoduchým způsobem předat něco důležitého - že svět není jen o právech, ale i o povinnostech. Že péče o prostředí kolem nás není fráze, ale činnost. Ano, najdou se tací, kteří i v tomto vidí kalkul. Předvolební gesto. Marketing. Možná. V politice se kalkulu nevyhne nikdo. Ale rozdíl je v tom, že i kdyby to kalkul byl, pořád jde o kalkul, který vede k něčemu pozitivnímu. K aktivitě, k zájmu, k příkladu.
Teď si to srovnejme s druhým obrazem.Děti, kterým se pustí dokument o tom, proč není v pořádku „hajlovat ze srandy“. Dokument, který se snaží vysvětlit, že některé symboly fakt nejsou vtip. Že mají historii, která bolí. A že právě nepochopení této historie může vést k jejímu opakování. A do toho vstoupí politik, který místo toho, aby tuhle jednoduchou linku podpořil, začne ji drtit. Přirovnání, odvádění pozornosti, relativizace. Jako by nestačilo, že děti často nevědí – ještě jim pomůže, aby v tom měly ještě větší zmatek. A to člověk, který by měl jít příkladem, jde přeci o poslance, mediálně známou tvář, nekorunovaného ministra. Od takového člověka čekáte erudici (kór když má doma vyšší desítky, ehm, stovky tisíc knih od renomovaných autorů) a že bude stát na „správné“ straně - tedy na té, která řekne: Děti, hajlovat se nesmí, je to zlo, protože to vedlo k tomuto a tomuto. Nic víc není třeba. Co přijde místo toho? Vymlčení otázky od studenta, který v dokumentu sám účinkoval, výmluvy na římský pozdrav (což je úplný nesmysl) a odvádění pozornosti k jiným věcem.
Filip Turek
To je selhání. Veřejný činitel má samozřejmě právo na názor. Dokonce i na názor nepohodlný. Ale nemá právo zlehčovat věci, které jsou historicky i společensky jasně ukotvené – obzvlášť ne před dětmi, které si teprve skládají obraz světa. Protože v tu chvíli už nejde o politiku. Jde o odpovědnost. A ta se nedá okecat.
Zatímco prezident ukázal, že autorita může být tichá, klidná a založená na činu, poslanec předvedl pravý opak: že hlasitost a sebejistota mohou jít ruku v ruce s prázdnotou. S absencí sebereflexe. S neochotou říct jednoduché „tohle byla chyba“. Asi nejvíce znepokojivé na celé situaci není samotné zlehčování. To už jsme v české politice viděli. Mnohokrát. Mnohem znepokojivější je kontext. Že se to děje v souvislosti s generací, která se teprve učí, kde jsou hranice. Jak má dítě pochopit vážnost historie, když mu ji dospělý rozkládá na „různé úhly pohledu“ i v takovém případě, jako je nacismus a holokaust? Jak má rozlišit mezi nevinným gestem a symbolem nenávisti, když mu někdo, kdo má reprezentovat stát, říká, že to vlastně není tak jednoznačné?
A pak se ptáme, proč se tyhle věci vracejí. Možná proto, že jsme přestali trvat na tom, že některé věci prostě relativizovat nejde. Ten kontrast je až nepříjemně ostrý. Na jedné straně člověk, který dětem ukáže, že být dospělý znamená nést odpovědnost. Na druhé straně člověk, který jim – možná nevědomky, možná vědomě – ukazuje, že odpovědnost se dá obejít slovními kličkami. A děti? Ty si to zapamatují. Ne titulky. Ne politické spory. Ale to, jak se k nim kdo choval. Kdo s nimi mluvil na rovinu. A kdo z nich dělal publikum pro vlastní exhibici.
nacismus rád formoval nejmladší generace, my bychom jej těm našim měli vykreslovat v pravdivých barvách bez pozlátka
Česká politika tak v jednom týdnu nabídla lekci, kterou by si měla zapamatovat. Politici! Nejde jen o to, co říkáte. Jde o to, co tím učíte ostatní. A pokud učíte děti, že i ty nejtemnější kapitoly historie lze zlehčit, pak nejste jen kontroverzní. Jste špatným příkladem. A v zemi, která si reálnou zkušeností s nacismem prošla, by tohle mělo být doslova nepřijatelné. Závěrem poprosím organizátory podobných akcí a školy: Prosím, nezvěte na akce pro děti dospělé „děti“. Berte k dětem, kteří si teprve budují pohled na svět, ty lidi, kteří jim mají co nabídnout a co jim předat. Ne ty, kteří před nimi budou dělat machry, ohýbat realitu a budou je „kazit“.
zdroje:
