Prokurátor Urválek: Tvář komunistického soudnictví a symbol justičního teroru

Josef Urválek se narodil 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích v rodině železničního strojvedoucího Františka Urválka a jeho ženy Marie. Po maturitě na gymnáziu pokračoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 1934 úspěšně absolvoval se zvláštními úspěchy v trestním právu. Jeho studijní léta byla provázena politickou aktivitou - původně byl členem sociální demokracie, ale během studií navázal kontakty s komunistickými studenty, což později výrazně ovlivnilo jeho kariéru.

V předválečných letech působil jako soudní úředník a žalobce v Českých Budějovicích, kde se zabýval běžnou trestní agendou. Za protektorátu v letech 1940 a 1941 vykonával funkci žalobce v případech týkajících se přestupků, jako byly krádeže, výtržnictví, domácí násilí nebo podvody. V roce 1944 byl nasazen do smaltovny jako dělník a později úředník, neexistují žádné důkazy o tom, že by měl blízké kontakty s kolaboranty nebo že by spolupracoval s nacisty. Jeho práce byla spíše administrativní a orientovaná na běžné soudní a právní záležitosti, bez aktivní účasti na nacistické správě.

Po osvobození v roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa a jeho kariéra začala rychle stoupat. Jeho první významnou úlohou bylo působení u retribučních soudů, které měly za cíl potrestat válečné zločince, kolaboranty a zrádce. V těchto procesech se projevil jako nekompromisní a tvrdý žalobce, který neznal slitování. Jeho jméno je například spojeno s procesem proti Radolu Gajdovi, hlavní osobností předválečné Národní obce fašistické (více o československém fašismu zde), kde Urválek navrhl doživotní trest, přestože byl Gajda nakonec odsouzen pouze na dva roky. Stejně tak se podílel na procesech s představiteli protektorátního Vládního vojska (co bylo Vládní vojsko si můžete přečíst tady), jako byli generálové Jan Obručník a Libor Vítěz. U Obručníka požadoval trest smrti, který byl nakonec změněn na doživotní vězení, přičemž Obručník byl po 20 letech propuštěn. U Vítěze navrhl trest přiměřený vině, což nakonec vedlo k odsouzení na čtyři roky.

Retribuční procesy, které Urválek vedl, byly začátkem jeho reputace jako tvrdého, nekompromisního žalobce, který stál na té „spravné straně moci“. Přestože šlo často o soudní řízení založená nejen na skutečných, ale i domnělých zločinech, začal si zde budovat své postavení, které mu v následujících letech umožnilo účastnit se stalinistických politických procesů, které poznamenaly celou éru 50. let.

Po únorovém převratu 1948 se v Československu upevnila totalitní moc komunistické strany, která nastolila tvrdý režim - s likvidací jakékoli opozice. Justiční systém byl přetvořen v nástroj politického útlaku. Soudy a státní zastupitelství byly pod přímým dohledem komunistických funkcionářů, procesy často připomínaly divadelní představení s jasným výsledkem – vynesením rozsudků na základě falešných či zcela vykonstruovaných důkazů. Josef Urválek se stal jedním z hlavních představitelů tohoto systému. Jeho působení je těsně spojeno s nejznámějšími politickými procesy, které měly zastrašit společnost a eliminovat reálné i domnělé odpůrce režimu.

Nejznámější a nejtragičtější kauzou, s níž je Josef Urválek neodmyslitelně spjat, je proces s Miladou Horákovou – významnou političkou, právničkou a odvážnou obhájkyní lidských práv. V roce 1950 byla Horáková obviněna z velezrady, špionáže a snahy o svržení režimu. Přes absenci věrohodných důkazů a její neochvějný postoj k pravdě byla odsouzena k smrti (více zde).

Urválek vystupoval jako hlavní žalobce a jeho role v tomto procesu byla exemplárním příkladem tvrdosti a bezohlednosti justice té doby. Jeho proslovy byly ostré, někdy přímo demagogické, s cílem vykreslit Horákovou jako nebezpečnou a zrádnou nepřítelkyni státu. Svědci z procesu vzpomínají, že Urválek byl neústupný, bez slitování a psychologický tlak vyvíjel nejen na obžalovanou, ale i na její obhájce a svědky. Jeho přístup byl brutálně účinný - v soudní síni využíval nejen slovních útoků, ale i manipulačních taktik.

Podle dochovaných záznamů z jednání často Urválek přerušoval svědky i obhajobu, nechával si záměrně unikat zásadní otázky a nahradil je inscenovanými výpověďmi, které měly potvrdit jím stanovenou verzi obvinění. Svědci, kteří se později odvážili mluvit, popsali, jak Urválek používal zastrašování, verbální nátlak i manipulace s důkazy, což vyvolávalo atmosféru strachu a beznaděje. Jeden z přítomných právníků zdůraznil, že jeho gestikulace, výraz tváře a tón hlasu byly záměrně zvoleny tak, aby zlomily odpor nejen v soudní síni, ale i v celé společnosti. Bylo zřejmé, že jde o výkon nejen právní, ale i politický, který měl odradit všechny, kdo by se chtěli postavit režimu.

Reakce veřejnosti na proces byly velmi rozporuplné. Zatímco oficiální státní média oslavovala proces jako triumf spravedlnosti a ochrany socialismu, v soukromí a zejména v zahraničí vyvolal silné odsouzení a protesty. Milada Horáková se stala symbolem odporu proti totalitě a obětí justičního vraždění, které ukazovalo na bezohlednost a krutost politických procesů v padesátých letech.

Další z osudových procesů, které Josef Urválek vedl, byl slavný proces se Slánského skupinou v roce 1952. Tento soudní případ zasáhl přímo vrcholné vedení Komunistické strany Československa, kdy byl zatčen a obžalován tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský spolu s dalšími třinácti vysoce postavenými stranickými funkcionáři, včetně obávaného Reicina, který doposud za terorem stál (jak procesy semlely muže, který je sám dříve vymýšlel, si můžete přečíst tady). Proces nebyl jen politickou čistkou zaměřenou na eliminaci potenciálních rivalů, ale zároveň měl i výrazný antisemitistický podtext.

Josef Urválek vystupoval jako hlavní žalobce a v závěrečném projevu záměrně zdůrazňoval židovský původ části obžalovaných. Toto zdůraznění nebylo náhodné. Mělo umocnit obraz údajné zrady a špionáže, kterou měli obvinění provádět ve prospěch západních mocností a Izraele. Obžaloba vykreslovala Slánského a jeho spolustraníky jako „kosmopolitní židovské zrádce“, kteří se měli dopouštět spiknutí proti republice i socialismu. Takovýto antisemitský narativ sloužil k ospravedlnění tvrdých represí a k odsoudil obžalované k trestu smrti nebo k dlouhým trestům vězení.

Výpovědi svědků v průběhu procesu často vznikaly pod enormním tlakem, po fyzickém i psychickém mučení, které prováděla Státní bezpečnost. Z dnešního pohledu jsou tyto praktiky jednoznačně považovány za zneužití justiční moci a porušení základních lidských práv. Mnozí obvinění byli donuceni přiznat vinu ve věcech, které se buď vůbec nestaly, nebo které byly výrazně zkreslené. Tento proces měl hrůzné důsledky nejen pro obžalované, ale také pro celou československou společnost. Vyvolal rozsáhlou atmosféru strachu, podezírání a nedůvěry, jež pronikla do každodenního života. Lidé si nebyli jisti, komu mohou věřit, mnoho vztahů bylo poznamenáno obavami z udavačství a státní represe.

Mezinárodní reakce na Slánský proces byla rovněž výrazná. Zahraniční média a demokratické země odsoudily proces jako jasný příklad politických justičních vražd a bezprávného zastrašování opozice. Proces se stal symbolem tvrdosti, nespravedlnosti a totalitního charakteru tehdejšího režimu, což negativně ovlivnilo mezinárodní obraz Československa.

Vedle dvou nejznámějších a nejdramatičtějších případů, tedy procesů s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským, byl Josef Urválek hlavním aktérem celé řady dalších politických soudních řízení. Jeho působení nebylo omezeno pouze na vrcholné funkcionáře komunistické strany, ale zasáhlo široké spektrum lidí označených za „nepřátele lidově demokratického zřízení“. Mezi jeho obžalovanými se objevovali představitelé bývalého demokratického režimu, důstojníci protektorátní armády, generálové z poválečné armády, ale i běžní občané, kteří se stali oběťmi krutých represí za domnělou protistátní činnost či „kontrarevoluční spiknutí“.

Přestože důkazy často neobstály ani při povrchní právní kontrole, vystupoval s pevně daným cílem – odsoudit obžalované a demonstrovat nekompromisní postoj státu k odpůrcům režimu. Běžní občané, kteří byli zadrženi například za kritiku režimu, šíření „protisocialistických názorů“ nebo za účast na nelegálních shromážděních, čelili nelítostnému soudnímu řízení. Pro Urválka neexistovaly žádné výjimky – všechny jeho procesy se nesly ve znamení zastrašování, nátlaku a manipulace.

Jeho metody byly v zásadě jednoduché a brutální. Nelítostnost vůči obviněným byla doprovázena neustálým psychologickým nátlakem. Urválek používal tvrdou rétoriku, která často postrádala jakoukoli právní argumentaci a místo ní se opírala o ideologická klišé a frázovitá obvinění. Během soudních řízení vyvíjel intenzivní tlak – vyhrožoval, zpochybňoval lidskou důstojnost obžalovaných, snažil se je zastrašit a zlomit jejich vůli. Kromě psychologického nátlaku Urválek často manipuloval se samotným průběhem procesu. Svědky přerušoval, nutil je k odpovědím, které se hodily obžalobě, zamlčoval nepříznivé skutečnosti či nedostatky v důkazech. Některé procesy byly postaveny na falešných obviněních či vykonstruovaných důkazech, které měly jediný cíl – potvrdit vinu odsouzených bez ohledu na pravdu.

Společenské reakce na tyto procesy byly rozdílné. Zatímco oficiální propaganda je vykreslovala jako vítězství spravedlnosti a ochrany lidově demokratického zřízení, mezi obyvatelstvem panoval strach a nejistota. Mnoho lidí si uvědomovalo, že justiční procesy slouží spíše jako nástroj politických čistek a represí než jako skutečný soudní systém. Veřejnost byla rozpolcená, někteří ztotožňovali Urválka s neúprosným ochráncem režimu, jiní viděli v jeho osobě symbol krutosti a nespravedlnosti, která zanechala hluboké jizvy v životech mnoha rodin. Jeho vliv a metody tak nejen ovlivnily jednotlivé osudy, ale přispěly také k celkovému klimatu strachu a nesvobody v poválečném Československu, kdy spravedlnost byla často obětována na oltář ideologie a mocenských zájmů.

V roce 1953 byl za zásluhy jmenován předsedou Nejvyššího soudu, kde vydržel dalších deset let.

Během šedesátých let se v Československu začala pozvolna měnit atmosféra, která panovala po dlouhou dobu tvrdých represí a totalitního utlačování. Po smrti Stalina v roce 1953 a zejména v souvislosti s uvolňováním režimu, jež vyvrcholilo v období Pražského jara 1968, se otevřely dveře k otevřenějším diskusím o minulosti. Jedním z témat byla i role Josefa Urválka.

Do té doby byla jeho činnost v podstatě buď tabuizována nebo idealizována. Oficiálně přeci šlo o „neomylné plnění důležitých úkolů“ v zájmu budování socialistického státu. Veřejnost ale věděla své – Urválkovo jméno bylo spojeno s nelítostností, vykonstruovanými rozsudky smrti a systematickým potlačováním každého odporu. Šedesátá léta přinesla narůstající tlak reformních komunistů, intelektuálů a části společnosti, kteří požadovali nápravu nespravedlností minulosti a otevřené vyšetření justičních vražd.

Rok 1968 byl přelomový. V kontextu Pražského jara se zintenzivnila veřejná debata i o odpovědnosti za zrůdné politické procesy. Poprvé byly takto otevřeně a bez obalu zpochybňovány osoby, které za nimi stály. Mezi nimi i Josef Urválek. Ten se však proti těmto obviněním vehementně bránil. Ve svých veřejných vystoupeních a stanoviscích kategoricky odmítal převzít jakoukoli osobní odpovědnost za nespravedlnosti, které se odehrály během jeho působení. Vinu svaloval především na Státní bezpečnost, která podle něj manipulovala s důkazy, nutila svědky k výpovědím a vytvářela tlak, který soudní systém zneužíval. Kromě toho se snažil svou roli bagatelizovat tím, že poukazoval na rozhodnutí nejvyšších stranických představitelů, zejména prezidenta Klementa Gottwalda, který prý určoval politický rámec, v němž bylo třeba jednat. Podle Urválka on a další vykonavatelé jen plnili rozkazy a systémové požadavky – a tudíž osobní vina za tragické rozsudky nespadá na ně, ale na vrcholnou politickou garnituru.

Tento přístup však vyvolal ostrou kritiku reformních komunistů, kteří naopak tvrdili, že Urválek nebyl bezmocnou figurkou v systému, ale aktivním a bezohledným vykonavatelem, který si svou roli volil s plným vědomím. Podle nich Urválkova rétorika a přístup nejenže neměly nic společného s právem, ale byly také zcela morálně nepřijatelné a zločinné. Mezi kritiky patřili významní představitelé reformního křídla KSČ, intelektuálové, bývalí politickí vězni i obhájci lidských práv, kteří v Urválkovi viděli symbol temné stránky režimu.

V širší společnosti se začaly objevovat hluboké rozpory a rozporuplné pocity. Mnozí lidé, především ti, kteří přišli v justičních procesech o své blízké, cítili bolest, zlost a touhu po spravedlnosti. Na druhé straně ale stále přetrvávala část populace, která se z různých důvodů – od strachu, přes ideologickou slepotu až po osobní zájmy – zdráhala otevřeně lidi jako Urválek odsoudit. Tento konzervativní postoj často vycházel z přesvědčení, že „ti lidé přece jen plnili rozkazy“ a že bez nich by režim nebyl schopen přežít. Strach z nestability a možného rozvratu společnosti tak působil jako brzda pro plné otevření této kapitoly historie.

Tento rozpor se stal jedním z klíčových témat diskuzí během Pražského jara. Po jeho brutálním potlačení v srpnu 1968 se otázka odpovědnosti a spravedlnosti na dlouhou dobu opět zatáhla pod pokličku. Nicméně debaty, které tehdy vznikly, položily základy pro pozdější analýzy, kritiku a veřejné uznání bolesti obětí justičních procesů.

Josef Urválek zemřel v roce 1979 za záhadných okolností, které jsou dodnes předmětem spekulací. Oficiálně se uvádí, že spáchal sebevraždu, detaily jeho úmrtí zůstávají zahaleny tajemstvím a nikdy nebyly plně a zcela objasněny. V době jeho smrti už byl terčem ostré veřejné kritiky - jak ze strany bývalých politických vězňů, tak intelektuálů a reformních politiků, kteří se snažili vyrovnat s bolestnou minulostí padesátých let. Urválkova smrt ukončila život jednoho z nejkontroverznějších soudců totalitního režimu, zároveň ale znovu otevřela otázky o možné míře viny, zodpovědnosti a následků jeho činů.

Pohřben je na Ústředním hřbitově v Brně, jeho hrob patří k místům, která symbolicky připomínají temné kapitoly československé historie. V průběhu let se kolem jeho osoby vedly nejen debaty, ale i pokusy o vybudování pomníku. Ty však vyvolávaly kontroverzi a odpor části veřejnosti. Pro mnoho lidí je totiž Urválek synonymem bezohlednosti a zneužití justiční moci ve jménu politického útlaku. Právě tato polarizace názoru ukazuje, jak hluboce jsou v české společnosti zakořeněné rány z doby komunistických procesů a jak je česká společnost stále rozdělená. Dnes je jeho osud připomínkou, jak moc důležité a nezbytné je střežit principy spravedlnosti, nezávislost soudů a respekt k lidským právům.