Článek
Když se 15. března 1939 nad zbytky Československa zatáhla temná opona nacistické okupace a o den později, 16. března 1939, byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, zrodila se na troskách suverenity zvláštní instituce - Vládní vojsko. Tato ozbrojená složka, která formálně spadala pod protektorátní vládu, ale fakticky byla pod neustálým německým dohledem, představovala paradoxní symbol okleštěné autonomie a zároveň dějiště skrytého odporu.
Německá okupační správa, v čele s Adolfem Hitlerem, povolila vznik Vládního vojska s jasným záměrem. Mělo to být především symbolické gesto, které by navenek udržovalo iluzi určité samosprávy protektorátu. Zároveň mělo sloužit k plnění pomocných úkolů, jako je strážní služba u důležitých objektů, pomoc při pohromách živelného charakteru či lesnických a zemědělských pracích, a tím uvolnit německé síly pro válečné operace. Důležitým aspektem bylo také strategické umístění propuštěných československých vojáků, aby se zabránilo jejich hromadnému zapojování do domácího odboje.
Generálové vládního vojska Fassati, Eminger, Marvan a Fabián s prezidentem Háchou
Vládní vojsko bylo zřízeno vládním nařízením č. 216/39 Sb. z 25. července 1939 a jeho maximální povolený stav činil 7 000 mužů, včetně 280 důstojníků. Bylo organizováno do 12 praporů, dislokovaných po celém území protektorátu. První prapor, který zůstal v Praze, plnil primárně funkci hradní stráže. Výzbroj byla striktně omezena na lehké zbraně, vojsko tak spíše ohledně zbraní připomínalo policii. Měli pistole, cvičili se vzduchovkami, těžká technika byla zakázána.
Existovaly také jednotky vojenské hudby, které vystupovaly pro veřejnost a tak se Vládnímu vojsku přezdívalo Háchovi Melody Boys
Navzdory formálnímu podřízení a omezeným pravomocím se Vládní vojsko nikdy nestalo centrem kolaborace. Mnoho jeho příslušníků, bývalých vojáků Československé armády, si neslo v srdci vlasteneckého ducha. I když se nemohli otevřeně postavit okupantům, v rámci svých možností udržovali kontakty s domácím odbojem. Docházelo k předávání informací, ukrývání zbraní i poskytování pomoci pronásledovaným osobám. Pro mladé muže, kteří do vojska vstupovali, často představovalo útočiště před nuceným nasazením v Říši.
Zásadní zlom nastal na jaře 1944. V květnu bylo jedenáct praporů Vládního vojska, čítajících asi 5 tisíc mužů, přesunuto do severní Itálie. Tento krok se u mnoha vojáků setkal s nevolí. Generální inspektor Vládního vojska, generál Eminger, proti tomuto přesunu protestoval s odkazem na statut vojska, které mělo působit pouze na území protektorátu. Jeho námitky ale byly marné. V Itálii se mnozí příslušníci Vládního vojska aktivně zapojili do bojů po boku italských partyzánů nebo přešli k západním spojencům. Generál Eminger tyto vojáky kryl, když ve svých hlášeních pro Němce uváděl, že muži byly „odvlečeni“. Téměř každý pátý voják v Itálii zběhl. V říjnu 1944 byly nakonec jednotky převeleny z míst bojů na stavbu opevnění. V lednu 1945 dorazily do Itálie další muži ze Slovenska, stav divize se tak zvednul na 7 000 mužů, přičemž tyto nové posily tvořili z třetiny nevojáci, z třetiny zajatci povstalecké slovenské armády a z třetiny mobilizovaní záložníci. Stáhnutím vojáků na pracovní úkoly a vůbec jejich „nasazením“ za německou věc vznikla hláška „Být platný jako Vládní vojsko v Itálii“.
Pražské povstání, Český rozhlas, 5.5.1945
Nejvýraznější kapitolu Vládního vojska však napsalo Pražské povstání v květnu 1945. Příslušníci prvního praporu, který jako jediný díky své roli Hradní stráže zůstal v Praze, se na rozkaz generála Emingera aktivně zapojili do bojů na barikádách. Jejich vojenský výcvik, znalost terénu a především vlastenecké odhodlání byly neocenitelnou posilou pro statečné obyvatele, kteří povstali proti německé nadvládě. Vojáci přivezli povstalcům značné množství zbraní a munice, které měli ukryté. Vládní vojsko se zapojilo do bojů o rozhlas, bránilo Staroměstskou radnici i Pražský hrad. Povstání, které vypuklo 5. května 1945, se tak stalo kulminací skrytého odporu a projevem odhodlání navrátit zemi svobodu. V červenci se pak vrátili všechny jednotky do Čech a nakonec bylo vojsko v září 1945 oficiálně rozpuštěno.
Pokud vás článek zaujal a zajímá vás i postava velitele Vládního vojska generála Emingera, článek o něm si můžete přečíst zde.
