Miminko nechte plakat, děti potřebují řád. Jak se vychovávalo za první republiky

Dítě má poslouchat rodiče, zdravit dospělé a pomáhat doma. Tatínkovi se vyká, mamince možná už ne. Miminko se nemá příliš chovat, aby se nerozmazlilo. A pokud dítě zlobí, mělo by vědět, proč je trestáno.

Takové představy a doporučení mohli rodiče slýchat za první republiky. Některé dnes působí nezvykle, jiné znějí překvapivě povědomě. Ani tehdy totiž neexistoval jediný návod na správnou výchovu a lidé se přeli o to, co dětem prospívá a co jim naopak škodí.

Představu o dobových názorech nabízí například časopis Hvězda československých paní a dívek, který vedle módy, domácnosti nebo společenského života přinášel také články o péči o děti a jejich výchově. Jeho obsah rozebírá bakalářská práce Markéty Pavlíkové, z níž vychází velká část tohoto článku. [1]

Časopis oslovoval především ženy ze středních vrstev. Patřily k nim například rodiny úředníků, učitelů, obchodníků a řemeslnických mistrů, ale také lékařů nebo advokátů. Nebyla to přitom jednotná skupina: některé rodiny žily skromně, jiné si mohly dovolit služku. Rady určené čtenářkám Hvězdy tak nemusely odpovídat možnostem a zkušenostem všech rodin v tehdejším Československu. [1, 3]

Jak děti oslovují rodiče? Dnes nám připadá samozřejmé, že jim tykají. Dříve to ale tak jednoznačné nebylo. Vykání rodičům bývalo projevem úcty a v některých rodinách přetrvalo i za první republiky, přestože po první světové válce se postupně rozšiřovalo tykání.

Zvyklosti se lišily podle rodiny i kraje. Někde děti tykaly oběma rodičům, jinde jim vykaly. Mohlo se ale také stát, že mamince už dítě tykalo, zatímco tatínkovi dál vykalo. Otec byl totiž obvykle považován za hlavu rodiny a autoritu, které se vykáním projevovala úcta. [2]

Jeho postavení se mohlo odrážet i při stolování. V některých rodinách začínal jíst jako první právě otec a jako živiteli mu náležela nejlepší nebo největší porce. V chudších dělnických rodinách se také mohlo stát, že maso, které bylo drahé a nejedlo se každý den, dostal jen on. [8, 9]

Zvláštní postavení otce se odráželo i v zákonech. V českých zemích tehdy platil občanský zákoník převzatý ještě z dob habsburské monarchie. Vedle společných práv a povinností rodičů znal také takzvanou otcovskou moc.

Otec jako hlava rodiny měl některá práva, která matce nepříslušela. Zastupoval dítě při právních jednáních, spravoval jeho majetek a měl významné slovo při volbě jeho budoucího povolání. Za určitých okolností mohl také určit dítěti poručníka. Ani po jeho smrti tato práva automaticky nepřecházela v plném rozsahu na matku. [1, 4]

To ovšem neznamená, že v každé rodině otec skutečně rozhodoval o všem a matka neměla žádný vliv. Zákon ukazuje, jaké měl otec postavení a pravomoci. Každodenní život jednotlivých rodin mohl být různý.

Samozřejmou součástí výchovy byla také příprava na praktický život. Děti se měly postupně učit samostatnosti a pomáhat v domácnosti.

Podle dobových představ ke správné výchově patřilo například to, aby si dítě umělo přišít knoflík, zašít punčochu nebo po sobě uklidit. Vedle toho mohly starší děti pomáhat s mladšími sourozenci, s chodem domácnosti nebo s rodinným hospodářstvím. [1, 2]

Množství práce přitom záviselo na možnostech a potřebách rodiny. Jinak vypadaly povinnosti jedináčka v dobře situované domácnosti a jinak život dítěte v početné rodině, kde rodiče potřebovali pomoc s mladšími dětmi nebo s hospodářstvím.

Na děti tak byly mnohdy kladeny nároky na dovednosti, které dnes od stejně starých dětí neočekáváme.

Rodiče nejmenších dětí dostávali rady týkající se koupání, oblékání, spaní i krmení. Časopis Hvězda a některé tehdejší příručky například doporučovaly pravidelný režim a čistotu. Zároveň ale upozorňovaly také na nebezpečí, které bychom dnes možná hledali jinde: rozmazlování miminka.

Dítě se podle některých doporučení nemělo příliš chovat nebo houpat při uspávání. Mohlo si na to prý zvyknout a později se dožadovat stejného zacházení pláčem. Rodičům se radilo, aby dítě vedli k samostatnému usínání a nebáli se toho, že si před spaním popláče. [1]

Podobné názory se neobjevovaly jen v časopisech pro střední vrstvy. Přenášely se také mezi lidmi a mohly ovlivňovat rodiče z různých prostředí. Moje prababička například vyprávěla, že si s dědou, když byl miminko, povídala a chovala se k němu vřele. U řady lidí ve svém okolí se ale s pochopením nesetkala. Někteří se jí smáli, jiné její chování dokonce pobuřovalo a snažili se jí ho rozmluvit.

Ani ona se ovšem neřídila jen vlastním pocitem. Děti například pevně zavinovala, protože se říkalo, že není vhodné, aby miminko pohybovalo nožičkami. Naopak je mělo mít rovně položené a natažené. To, co dnes může působit zvláštně, tehdy mohlo být vnímané jako správná péče.

Právě proti pevnému zavinování přitom vystupoval i časopis Hvězda. Podle jeho rad potřebovalo miminko volnost pohybu. Starší zvyklosti a novější doporučení odborníků tak existovaly vedle sebe. [1]

Dítě rozbije hrnek. Dostane vynadáno, nebo dokonce výprask? Podle článků v časopise Hvězda záleželo na tom, zda to udělalo schválně. Náhodná nehoda se neměla posuzovat stejně jako úmyslný prohřešek.

Časopis rodičům radil, aby trestali mírně a důsledně. Za výchovné prostředky považoval například přísný pohled, domluvu nebo zákaz. Připouštěl ale také pohlavek, plesknutí přes ruku či použití metličky, které řadil mezi mírné tělesné tresty. Surové bití a hladovění naopak odmítal. [1]

Autoři varovali, že příliš tvrdé tresty mohou dítě vystrašit, uzavřít do sebe a vést ho ke lhaní. Rodič by podle nich neměl trestat v návalu hněvu. Nejprve měl zjistit, co se vlastně stalo, a teprve potom zvážit přiměřený trest. Dítě přitom mělo vědět, za co je trestáno. [1]

Nešlo tedy o odmítání všech tělesných trestů. Už tehdy se ale objevovala otázka, kterou řešíme i dnes: vede tvrdý trest dítě ke správnému chování, nebo spíš ke strachu?

To, že časopis rodičům doporučoval mírné tresty a varoval před bitím v hněvu, samozřejmě neznamená, že se tím všechny rodiny řídily. Mezi výchovnými radami a každodenní praxí mohl být značný rozdíl.

Výprasky ostatně najdeme i v knihách a filmech, které máme spojené s dětskými dobrodružstvími a humorem. Vybavit si můžeme například Petra Bajzu z Bylo nás pět. Když schová Kristýně do kufru mrtvou myš a svůj čin zapírá, tatínek ho popadne za ucho a vyptává se ho. Péťa nejprve tvrdí, že on to nebyl. Postupně ale vyloučí také tatínka a maminku, až mu nakonec dojde, že další zapírání nemá smysl. „Pročež tatínek odepnul pásek a dlouho mne mydlil na zadní část těla,“ popisuje Péťa následný trest. Tatínek přestane až na maminčinu přímluvu. [10]

Jindy mohlo být dítě potrestáno i za něco, co samo jako provinění vůbec nevnímalo. Tak je tomu ve Školákovi Kájovi Maříkovi, jehož první díl vyšel v roce 1926. Kája uslyší od flašinetáře novou písničku, líbí se mu, a tak si ji doma začne zpívat mamince. Ta ji ale považuje za darebnou a vyplatí ho metličkou. Kája si pak láme hlavu, co jí vlastně vadilo, a usoudí, že nejspíš slovo holka. [11]

Obě knihy jsou samozřejmě beletrie, nikoli záznam života konkrétních rodin. Odrážejí však také dobové představy o rodinném životě a o tom, jak rodiče mohli děti trestat.

Podobně jako ke skutkům časopis přistupoval i k dětskému lhaní. Od úmyslné lži odlišoval případy, kdy dítě něco popletlo, špatně si vzpomnělo nebo do vyprávění promítlo svou fantazii a přání. Upozorňoval také, že dítě může zalhat ze strachu před očekávaným trestem. [1]

Připomínal ještě jednu věc: dítě se učí také od rodičů. Těžko po něm chtít pravdomluvnost, když jej sami dospělí učí zapírat – například když mu řeknou, aby návštěvě tvrdilo, že nejsou doma. [1]

Když se řekne prvorepubliková škola, mnozí si možná představí přísného učitele s rákoskou. Jenže za první republiky už tělesné tresty ve školách povolené nebyly. V českých zemích je školní řád pro obecné školy zakázal už v roce 1870, tedy ještě za Rakouska-Uherska. Ve stejném roce byly zakázány také na gymnáziích. [5]

Zákaz ovšem neznamenal, že tělesné tresty ze škol okamžitě zmizely. Úřady jej v následujících letech musely opakovaně připomínat a někteří učitelé s ním nesouhlasili. Vedle toho existovaly i jiné tresty, například ponechání žáka po vyučování ve škole. [6]

Jinak tomu bylo doma. Tehdejší občanský zákoník rodičům dovoloval děti za neposlušnost kárat, nesměli však překročit míru a poškodit jejich zdraví. To, jak rodiče tuto možnost využívali a co považovali za přiměřený trest, se mohlo v jednotlivých rodinách lišit, viz výše. [1]

Výchova dětí byla za první republiky často propojená s náboženstvím. Věřící rodiče mohli děti vést k modlitbě, účasti na bohoslužbách a dodržování náboženských svátků. Víra ovlivňovala také představy o tom, co je správné a jak se má dítě chovat.

S náboženstvím se děti setkávaly i ve škole. Malý školský zákon z roku 1922 ho ponechal mezi vyučovacími předměty. Zároveň ale umožnil rodičům požádat, aby bylo jejich dítě z výuky náboženství osvobozeno – a to i tehdy, když se sami hlásili k některému vyznání. [7]

Vztah rodin k víře se přitom lišil. Některá domácnost mohla být silně nábožensky založená, jiná se víře věnovala méně nebo vůbec.

V časopise Hvězda se psalo také o spolupráci rodiny a školy. Učitel měl být dítěti blízký a zároveň si zachovat autoritu. Jeden z autorů navrhoval společná setkání rodičů a učitelů, někdy i za účasti samotných žáků. [1]

Nápad, aby si o vzdělávání dítěte společně promluvili učitel, rodič a někdy i samo dítě, tedy rozhodně není žádným výmyslem posledních let. Podobnou myšlenku najdeme už za první republiky, možná je ještě starší. Přesto se dnes na tripartity někteří lidé dívají jako na další šílenou novinku, která dokazuje úpadek současného školství.

Samozřejmě to neznamená, že se tehdejší navrhovaná setkání ve všem shodovala s dnešními tripartitami. Myšlenka zapojit do rozhovoru o dítěti také jeho samotné ale stojí za pozornost.

Dospělí se nezabývali jen tím, co mají děti dělat doma nebo jak se mají chovat ve škole. Přemýšleli také nad tím, kde si mají hrát.

Zvlášť ve městech vyvolávaly obavy ulice plné provozu a nedostatek prostoru, kde by děti mohly bezpečně trávit čas. Zájem o dětská hřiště souvisel nejen s bezpečností, ale také s přesvědčením, že děti potřebují pohyb, čerstvý vzduch a společnost vrstevníků. [1]

I tady je vidět rozdíl mezi tím, co si dospělí představovali jako vhodné, a tím, co bylo skutečně dostupné. Možnosti dětí závisely na tom, kde bydlely a jaké měly rodinné zázemí. Ne každé dítě mělo poblíž hřiště a ne každé mělo po škole a domácích povinnostech stejné množství volného času.

Mohou pohádky dětem uškodit?

Čert, ježibaba, vlk, který sežere babičku, nebo děti opuštěné v lese. Jsou takové příběhy pro malé děti vhodné? Podobné otázky si rodiče a odborníci kladli už za první republiky, kdy se vedl takzvaný boj o pohádku.

Její příznivci v ní viděli příležitost rozvíjet fantazii a vyprávět příběhy o dobru a zlu. Odpůrci upozorňovali na strašidelné bytosti nebo kruté scény, které mohou citlivé děti vyděsit. Někteří také pochybovali, zda malé dítě dokáže správně rozlišit pohádkový svět od skutečnosti. [1]

Zní vám to povědomě? Není divu. I dnes rodiče přemýšlejí, zda jejich děti nevyděsí čert, ježibaba nebo příliš krutý příběh a jestli už dokážou rozlišit pohádku od skutečnosti. Stejné otázky si navíc mohou klást také u filmů, televize nebo počítačových her.

Některé tehdejší rady dnes působí zastarale, jiné bychom mohli zaslechnout i v současné diskusi o rodičovství. Vedle doporučení nechat miminko plakat najdeme varování před trestáním v hněvu. Vedle důrazu na poslušnost také úvahy o spolupráci školy s rodiči a dítětem.

Prvorepublikoví rodiče měli jiné životní podmínky než my a mnohé dnešní poznatky o vývoji dětí ještě neměli k dispozici. Přesto si kladli řadu podobných otázek: Jak dítě správně vychovat? Co mu prospívá? Kdy potřebuje vedení a kdy více volnosti? A co dělat, když neposlouchá?

Odpovědi se mění. Samotné otázky s námi ale zůstávají.

Zdroje:

[1] PAVLÍKOVÁ, Markéta. Bakalářská práce o výchově dítěte v časopise Hvězda československých paní a dívek. Univerzita Karlova.

[2] Práce o dějinách dětství a vzpomínkách pamětnic. Univerzita Karlova.

[3] VAŠÍČEK, Martin. Studenti prvního českého gymnázia v Brně v letech 1870–1938. Historica: Revue pro historii a příbuzné vědy, 2015, č. 1.

[4] Soukromé právo a civilní proces v dynamice vývoje. Sborník Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

[5] Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského: Nejčastější dotazy z dějin školství – tělesné tresty.

[6] Přehledová studie k tělesným trestům ve škole. Univerzita Pardubice.

[7] Národní shromáždění Československé republiky: Jednání Senátu o malém školském zákoně, 13. července 1922.

[8] Dělnická kuchyně za první republiky.

[9] Národní zemědělské muzeum: Studie o rodinném stolování.

[10] POLÁČEK, Karel. Bylo nás pět, kapitola 13.

[11] HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík, díl I., kapitola XXV: Kája by rád na výlet.