Stavebnice Merkur, papírové panenky a koupání v řece. Jak vypadal volný čas dětí za první republiky

Když se řekne první republika, mnoha lidem se vybaví elegantní dámy v kloboucích, galantní pánové a černobílé filmy. Jak ale vypadal svět dětí? S čím si hrály, co četly a jak trávily prázdniny?

Rozdíl oproti dnešku nebyl jen v tom, jaké hračky mohly dostat. Jinak mohl vypadat i jejich každodenní život a množství času, který měly samy pro sebe.

Jak vypadá den dnešního školáka? Ráno vyrazí do školy, po vyučování možná zajde do družiny nebo na kroužek. Někde ho doma čekají úkoly, jinde si má procvičit čtení nebo hru na hudební nástroj. Potom si může jít hrát, číst nebo vyrazit ven za kamarády. Některé děti navíc pomáhají v domácnosti. Vynesou koš, vyklidí myčku, utřou nádobí nebo si uklidí pokoj. Jinde naopak zase rodiče i větším školákům připravují svačiny, chystají oblečení a po dětech uklízejí.

Před sto lety také chodily děti do školy, psaly úkoly a pomáhaly doma. V některých rodinách však mohla pomoc zabírat mnohem více času. Děti pomáhaly v domácnosti, staraly se o mladší sourozence nebo se zapojovaly do práce v hospodářství či rodinném řemesle. Někde bylo potřeba nakrmit zvířata, nosit dříví, pomoci na zahradě nebo na poli. [1, 2]

Kolik času dítěti zbývalo pro sebe, ovlivňovalo mimo jiné to, jak si rodina finančně stála a kolik měla dětí. Tam, kde se počítala každá pomocná ruka, se na chodu domácnosti mohly podílet i děti. V početnější rodině zase starší sourozenci často hlídali mladší děti. Práce se ale také mohla rozdělit mezi několik větších sourozenců.

Lépe zajištěná rodina si snáze mohla dovolit pomoc v domácnosti. Jinak tak mohl vypadat den dítěte úředníka ve městě a jinak den dítěte z rodiny, která se živila hospodářstvím. Svou roli hrálo také to, kolik bylo sourozencům let nebo zda rodiče potřebovali jejich pomoc s prací.

Děti se také učily starat o své věci. Přišívaly knoflíky, zašívaly oblečení nebo štupovaly ponožky a punčochy. To vše zvládaly často už ve věku, kdy dnes někdy máme strach jim ostrou jehlu vůbec dát do ruky. [2]

A když bylo hotovo? Pak konečně přicházel čas na hraní.

K některým hrám nebylo potřeba skoro nic. Stačilo vyjít ven, najít kamarády a domluvit se, co se bude hrát.

Děti hrály honěnou a schovávanou, skákaly přes švihadlo nebo panáka, házely si míčem a pouštěly draky. Bavilo je také pouštění lodiček a různé hry, při kterých napodobovaly svět dospělých. [1, 2]

V létě lákala voda. Děti se mohly koupat v řece, rybníku nebo vyrazit na plovárnu – záleželo na tom, co měly v okolí a jaké možnosti jejich rodina měla. V zimě se zase sáňkovalo a bruslilo. Kdo neměl brusle, mohl se na ledu klouzat třeba v botách. [1] A když napadl sníh, některé děti vyrážely také na lyže. Malým lyžařům se někdy říkalo „prkýnkáři“. Kdo měl lyže a poblíž vhodný kopec, nemusel za zimní zábavou nutně cestovat do vzdálených hor. Lyžařské vybavení si ovšem nemohla dovolit každá rodina. [2]

Oblíbenou zábavou byly také kuličky. Stačil kousek vhodného místa, důlek v zemi a několik kuliček. Pak už se děti mohly snažit trefit do důlku nebo soupeřit s kamarády. Kuličky se daly nosit po kapsách a vytáhnout, kdykoli se sešla parta a našla chvilka na hraní. [2]

A pokud se právě nehrálo o kuličky, mohly se děti pustit například do tlučení špačka. Nešlo samozřejmě o ptáka. Ke hře bylo potřeba malé dřívko a delší palička. Děti se snažily dřívko odpálit co nejdál.

Zábava to mohla být veliká, zvlášť pokud se sešla parta kamarádů. Dospělí už ale nemuseli mít stejné nadšení. Odpalované dřívko mohlo způsobit škodu – například rozbít okno. A tak se hra na některých místech zakazovala. To ovšem neznamenalo, že na ni děti zapomněly. [2]

Děti si samozřejmě hrály také s hračkami. Existovaly panenky, kočárky, vláčky, vojáčci nebo stavebnice. Vedle kupovaných hraček měly své místo i ty, které vznikly doma.

Maminka mohla ušít panence šaty, tatínek vyrobit kočárek a dítě si zase mohlo vytvořit vlastní hračku z kousku látky, dřívka nebo dalších věcí, které našlo. Z obyčejného předmětu se díky fantazii mohl stát koník, loďka nebo třeba miminko. [1, 2]

A pokud si dítě šilo oblečení na panenku, hranice mezi hrou a učením praktických dovedností se mohla snadno ztratit. Pro dospělého to možná byly jen malé šatičky. Pro dítě mohlo jít o velkou práci – a zároveň velkou zábavu.

Zajímavou hračkou byly vystřihovací papírové panenky. Děti si postavičku vystřihly, podlepily tvrdším papírem a potom jí oblékaly papírové šaty. Ty mohly vystřihnout z časopisu, ale také si vymyslet a vyrobit vlastní. Takové vystřihovánky přinášel například časopis Hvězda československých paní a dívek. [2]

Kdo dnes zná stavebnici Merkur, možná ví, že její historie sahá až do první republiky. V roce 1920 začala v Polici nad Metují výroba kovové stavebnice Inventor.

Její dílky se zpočátku spojovaly pomocí háčků. Později přišly na řadu šroubky a matičky a stavebnice se dále rozvíjela pod názvem Merkur. Z kovových součástek bylo možné sestavovat nejrůznější konstrukce a zkoušet, co všechno se z jednotlivých dílů podaří vytvořit. [3, 4]

Ve 30. letech firma vyráběla také plechové elektrické vláčky. Pro dítě, které mělo rádo techniku, mohlo být vzrušující nejen vlak sledovat, ale také si něco samo sestavit.

Když se řekne dětská kniha z první republiky, možná si představíte nějaký dávno zapomenutý příběh, který dnes leží nanejvýš v knihovně u babičky. Jenže mnoho tehdejších dětských hrdinů žije dál.

Pamatujete si, jak pejsek a kočička pekli dort? Jejich příběhy napsal a nakreslil Josef Čapek a poprvé vyšly už v roce 1929. O čtyři roky později se děti mohly seznámit také se štěnětem Dášeňkou, které pro ně zachytil slovy, kresbami i fotografiemi jeho bratr Karel. [5, 6]

Právě Karel Čapek nabídl dětem také Devatero pohádek. Mohly se tak zaposlouchat či začíst třeba do pohádky pošťácké, doktorské nebo psí. A vedle nových příběhů se doma dál vyprávěly klasické pohádky o princeznách, čertech, dracích a kouzelných bytostech. [7]

Děti mohly znát i Broučky Jana Karafiáta. Ti jsou ještě starší než první republika a z dětských knihoven nezmizeli ani po jejím vzniku.

Ve 30. letech se navíc objevil další hrdina, kterého dnes poznáme na první pohled: Ferda Mravenec Ondřeje Sekory. Zpočátku vycházel jako obrázkový seriál, od roku 1936 se s jeho příhodami mohly děti setkávat i v knížkách. A nebyl sám – potkat mohly také brouka Pytlíka. [8]

Ze světa zvířat je mohl bavit také mluvící kocourek Mikeš Josefa Lady nebo medvídě Kubula, které se svým pánem Kubou Kubikulou putovalo za dobrodružstvím. Kdo chtěl poznat dětský svět z jiné stránky, mohl sáhnout po příbězích Káji Maříka, Malého Bobše nebo sester Gabry a Málinky.

A děti, které místo pohádek vyhledávaly dobrodružství, se mohly s Lovci mamutů Eduarda Štorcha vydat do pravěku. Fanoušci fotbalu zase mohli sledovat, co všechno dokázala Klapzubova jedenáctka. [9]

Dětské knihovničky neobsahovaly jen příběhy českých autorů. Starší děti se mohly začíst do dobrodružných knih, které je zavedly daleko za hranice Československa.

S Tomem Sawyerem Marka Twaina se vydaly k řece Mississippi a za jeho klukovskými dobrodružstvími. Česky příběh vyšel už v roce 1900, a za první republiky tak mohl mít své místo v knihovnách i domácnostech. [10]

Na Divoký západ se dalo vypravit s Vinnetouem Karla Maye. Jeho příběhy vyšly česky už před vznikem republiky a další vydání přicházela i ve 20. a 30. letech. [11]

A kdo chtěl cestovat ještě dál – třeba pod mořskou hladinu, kolem světa nebo k Měsíci – mohl sáhnout po verneovkách. Doma tak stačilo otevřít knihu a dobrodružství mohlo začít.

Ke konci první republiky přibyli také Hoši od Bobří řeky Jaroslava Foglara. Knižně vyšli v roce 1937 a čtenáře zavedli mezi chlapce, kteří spolu vyráželi do přírody, zažívali dobrodružství a plnili bobříky. [12]

Děti však nečetly jen knihy. Vycházely i časopisy, v nichž mohly najít příběhy, obrázky, hádanky, návody nebo náměty na vlastní hry.

Roku 1935 začal vycházet Malý hlasatel, který později změnil název na Mladý hlasatel. Jeho čtenáři si mohli zakládat vlastní kluby a scházet se s kamarády. Čtení tak nemuselo skončit zavřením časopisu – nápady a dobrodružství mohly pokračovat i venku. [13, 14]

Ne všechny dětské záliby vyžadovaly běhání venku. Některé děti se věnovaly také sbírání poštovních známek. Malé obrázky na dopisech jim mohly přibližovat vzdálené země, jejich panovníky, města nebo důležité události.

Známky se daly prohlížet, třídit a doplňovat do sbírky. Pro někoho byly zajímavé už samy o sobě, pro jiného mohly být i začátkem zájmu o zeměpis nebo historii.

Oblíbenou zábavou bylo také loutkové divadlo. Děti mohly sledovat pohádky, v nichž se objevovali králové, princezny, čerti nebo Kašpárek. Někde se hrálo veřejně, jinde mohlo mít divadélko své místo doma.

Dětská představení pořádaly různé spolky a organizace. Mezi pořadatele patřila například i redakce časopisu Hvězda, která zvala děti na představení s Kašpárkem Vojty Mertena. [2]

Za první republiky se na loutkové scéně objevila také dvojice, kterou dobře známe dodnes: Spejbl a Hurvínek. Hurvínek poprvé vystoupil v Plzni v roce 1926. Zpočátku nebylo samozřejmé, že půjde o Spejblova syna; jejich vztah se postupně vyvíjel a přispělo k němu i samotné obecenstvo. [18]

Pro malé (i velké) diváky to byla příležitost sledovat pohádkové postavy jinak než při večerním vyprávění nebo v knížce – přímo na jevišti.

Po škole se děti nemusely scházet jen samy mezi sebou. Některé chodily cvičit do Sokola, jiné navštěvovaly skautské oddíly nebo další spolky.

Sokol vznikl ještě před první republikou, už v roce 1862, a jeho tělocvičné jednoty se postupně rozšířily do měst i obcí. Děti se při cvičení učily pohybovat, překonávat překážky a zvládat různá cvičení na nářadí. [2]

Sokolský život se ale neodehrával jen v tělocvičně. Pořádaly se také výlety, veřejná vystoupení, tábory, besedy nebo divadelní a loutková představení. Děti tak mohly se spolkem trávit čas i jinak než při pravidelném cvičení. [2]

Vedle Sokola působil také Orel, tělovýchovná organizace spojená s křesťanskými hodnotami. I jeho členové cvičili, účastnili se sportovních soutěží a společných vystoupení. Za první republiky Orel pořádal také kulturní akce a velké slety. [15]

Kromě nich existovaly například dělnické tělovýchovné jednoty. Spolkový život byl pestrý a jednotlivé organizace se lišily také svým společenským či názorovým zázemím. Pro děti ale mohly být především místem, kde se setkávaly s kamarády, cvičily a účastnily se společných akcí. [17]

Za dobrodružstvím se mohly vydat také skautky a skauti. Český skauting začal vznikat ještě před první republikou. Už v roce 1912 uspořádal Antonín Benjamin Svojsík první český skautský tábor u Lipnice nad Sázavou. [16]

Během roku se děti scházely v oddílech, hrály hry a vyrážely na výpravy. V létě mohly tábořit v přírodě, učit se orientovat v krajině, poznávat okolí nebo si poradit s různými praktickými úkoly. A podobně jako v Sokolu tu nešlo jen o jednotlivé činnosti, ale také o společné zážitky a kamarádství. [2, 16]

Ani prázdniny nemusely všechny děti trávit stejně. Někdo si hrál poblíž domova, někdo pomáhal v hospodářství a někdo mohl vyrazit na pobyt mimo město.

Pro děti se pořádaly prázdninové kolonie a ozdravné pobyty, často na venkově. Městské děti tam mohly trávit čas na čerstvém vzduchu a poznávat jiné prostředí. [2]

Existovaly i výměnné pobyty: dítě z města strávilo část prázdnin ve venkovské rodině a dítě z venkova naopak zamířilo do rodiny ve městě. Jedno tak poznávalo život mimo město, druhé zase mohlo objevit to, co doma nemělo. [2]

Ať už dítě vyrůstalo ve městě nebo na venkově, jeho volný čas měl mnoho podob. Někdy stačila parta kamarádů a klacek, jindy přišla na řadu kniha, panenka, stavebnice nebo výprava se skautským oddílem.

Mnohé se od první republiky změnilo. Přesto některé dětské radosti přežily celé generace. Kuličky se pořád kutálejí do důlku, Merkur se stále šroubuje a pejsek s kočičkou dodnes pečou svůj dort. A až se příště dítě začte do Vinnetoua nebo vyrazí s kamarády k rybníku, možná prožije něco podobného jako děti před téměř sto lety.

Některé mé další články s historickou tématikou:

Zdroje:

[1] Barbora Šuchmanová: Dětství na Zbraslavi ve 30. a 40. letech 20. století, Univerzita Karlova, 2010.

[2] Markéta Pavlíková: Reflexe výchovy dětí v ženském časopise Hvězda československých paní a dívek (1925–1935), Univerzita Karlova, 2007.

[3] Muzeum Merkur: Historie stavebnice Merkur.

[4] Merkur Toys: Merkur včera, dnes a zítra.

[5] Národní knihovna ČR: První vydání Povídání o pejskovi a kočičce.

[6] Český rozhlas: Pátrání po Dášeňce.

[7] Národní knihovna ČR: První vydání Pošťácké pohádky a Devatera pohádek.

[8] Ústav pro studium totalitních režimů: Ondřej Sekora a Ferda Mravenec.

[9] Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně: Knihy našich prarodičů čteme i dnes.

[10] Wikizdroje: Dobrodružství Toma Sawyera, české vydání z roku 1900.

[11] Karl May – Mayovky na internetu: Bibliografie knihy Vinnetou.

[12] Univerzita Palackého: Práce o tvorbě Jaroslava Foglara.

[13] Památník Terezín: Časopis Mladý hlasatel.

[14] Archiv časopisů Malý a Mladý hlasatel.

[15] Orel: Historie organizace.

[16] Skautský institut: Stručná historie českého skautingu.

[17] Pavel Růžička: Politická a společenská úloha tělovýchovných organizací za 1. republiky, Západočeská univerzita v Plzni, 2017.

[18] Divadlo Spejbla a Hurvínka: Historie divadla.