Článek
Jak jsem již psala v článku shrnující naše učení minulý měsíc s názvem „Domškolákovo září“, úplně jsem se v našem domškoláctví necítila dobře. A asi jsem konečně přišla na to proč. Snažila jsem se o učení podle jakéhosi rozvrhu, plánu. Měla jsem v hlavě pořád myšlenky na to, čemu všemu je potřeba se věnovat. Snažila jsem se skákat z jedné oblasti do druhé, podobně jako tomu bývá ve škole, byť to vlastně vůbec neodpovídá mé povaze a mému stylu práce (a byť mě tohle vlastně ve škole dost vytáčelo). Takhle se obvykle chovám jen v případě, že dělám něco, co vyloženě nesnáším, co je pro mne prudou nejvyššího kalibru. A pokud si vzpomenu na svou práci před mateřskou dovolenou, uvědomuji si, že jsem si třeba většinu administrativy narvala do jednoho dne v týdnu a celý ten den jsem nedělala nic jiného než tu administrativu. Ostatní dny jsem se jí věnovala jen v okamžiku, kdy jsem věděla, že mám dostatek času se do ní pořádně ponořit. Jinak jsem dělala jen nějaké drobnosti, které jsem zvládala tak nějak automaticky nebo jsem zkontrolovala práci podřízených, koukla se, co zrovna řeší kolegyně, četla a odpovídala na emaily, vzdělávala jsem se. Ale nepouštěla jsem se do žádných velkých akcí. Takže je vlastně naprosto logické, že mi blokové učení vyhovuje víc než klasika. Syn po mně navíc tento povahový rys nejspíš zdědil, takže i pro něj to bylo takto příjemnější. Vlastně nechápu, že mi to nedošlo dříve, zvlášť když je to jedna z věcí, která se mi líbila u některých alternativních vzdělávacích proudů, např. u waldorfských škol. V okamžiku, kdy mi to došlo, jsem se rozhodla pro blokovou výuku a zahájila jsem ji třemi dny pro matematiku. Nevím, proč jsem začala zrovna matematikou, možná proto, že jsem v synově věku milovala počítání.
Ve skutečnosti to ale nebylo naše úplně první blokové učení, jedno jsme už, aniž bych si to tehdy uvědomovala, měli během prvních říjnových dnů. To jsme navštívili skanzen v Kouřimi a absolvovali jsme zde vzdělávací program „Podzim na vsi“ a ukázky některých tradičních řemesel. A domů jsme se vraceli tak okouzleni a inspirováni některými aspekty života v minulosti, že jsme si prostě museli začít číst „Řemeslné pohádky“, koupit si, nakrouhat a dát kvasit zelí i další zeleninu a jablko (syn pomáhal - krouhal zelí, oloupal mrkve, nastrouhal jablko, upěchoval zeleninu do sklenic) nebo si připravit starý papír na ruční výrobu papíru. Děti si navíc vyrobily jednoduché hračky dle vlastní fantazie ze zbytků dřeva a vlny. A myslím, že jsme si také prohlíželi nějaké naučné knihy s obrázky života v minulosti.
Pokud by někoho zajímaly naše zážitky ze skanzenu, může si je přečíst v mém článku s názvem „Učeni v terénu“.
Ale teď už opravdu k té slibované matematice. Výuku jsme zahájili čtením „Hravé školy počítání“, jejíž první dvě kapitoly jsem nahrála pro děti na hlasový záznamník v mobilu, a pustila jim je po cestě na kroužek a z kroužku. Protože měl syn ten den výjimečně ještě další kroužek, pustila jsem mu ji i cestou na další kroužek. Ale protože cesta trvala delší dobu než cesta na ten první kroužek, vyprávění skončilo dříve, než jsme byli v cíli. Další část cesty jsme se tedy věnovali tomu, že jsem syna učila zpaměti své telefonní číslo. S matematikou to souvisí a zrovna v tu chvíli mě nějak napadlo, že by bylo fajn, kdyby syn pro jistotu to číslo uměl. Třeba se mu to jednou bude hodit. Poté, co jsme zaparkovali a pokračovali v cestě dál pěšky, jsme začali telefonní číslo procvičovat v angličtině. Doma jsme pak chvíli odpočívali a pustili jsme si na youtube dvě nebo tři kratší videa, která se nám zobrazila po zadání hesla „counting for preschoolers“ (počítání pro předškoláky). A po odpočinku jsme se vrhli na pracovní sešit „Hravá matematika pro předškoláky 2“. Ten pracovní sešit se mi opravdu líbí, ale syn v něm úkoly moc rád nedělá, takže vypracoval jen jednu stránku, k více úkolům jsem ho nedonutila. Potom se po vzoru skřítka Počítálka z knihy „Hravá škola počítání“ učil psát číslici jedna. Teda, on ji vlastně napsat umí dávno, ale chtěl si to psaní procvičovat psaním do písanky, tak proč ho nenechat. Podařilo se mi také najít číslice na suchý zip, to je taková variace na vkládací puzzle s čísly. Jen se čísla nevkládají, ale jen pomocí suchého zipu přilepují na stíny číslic na papíře. Oproti vkládacím číslicím je výhoda v tom, že dítě musí opravdu pozorovat tvar číslic, aby je dobře umístilo, nepomůže mu v tom fakt, že narvat pětku do místa pro jedničku je prostě nemožné, pokud nejste teda kouzelník. Nevýhodou je, že vzhledem k tomu, že nejsou vystřižené přesně podle tvaru číslice, nemůže si dítě číslice ohmatat, poznává je tedy jen zrakem a hmatem už ne. A první den našeho matematického bloku jsme před spaním zakončili tím, čím jsme ho začali, tedy čtením knihy „Hravá škola počítání“.
Druhý den jsem potřebovala k lékaři a potom na nákup, takže dopoledne jsme toho moc z matematiky nestihli a odpoledne také ne, protože děti celé odpoledne strávily na hřišti a vrátily se až někdy po šesté hodině. Přemýšlela jsem však nad tím, proč syna nebaví ten pracovní sešit. Vždyť je takový atraktivní a ještě nedávno by z něj byl nadšený a možná by mu nevydržel ani na týden, jak by s nadšením plnil ty úkoly. Pak jsem si ale uvědomila, že to nedávno jsou už asi tak dva roky. Tím se záhada objasnila, v tom pracovním sešitě jsou pro něj moc snadné úkoly. Pro syna už nejsou zajímavou výzvou a ani už se díky nim nic nového neučí. Když už jsem tedy byla dopoledne nakupovat, stavila jsem rovnou i v knihkupectví a koupila „Hravou matematiku pro 1. ročník ZŠ“. Večer jsme nakonec zvládli i jednu stránku z této matematiky. Tentokrát s tím ovšem přišel syn sám, bavilo ho to a nepokračoval dál jen proto, že už se mu chtělo spát. A protože chtěl, abych mu před spaním ještě nějakou dobu četla o Počítálkovi. Byť by člověk mohl říct, že v obou sešitech udělal jednu stránku, takže vlastně k žádné změně ve výkonu nedošlo, není tomu tak, je třeba vzít totiž v potaz, že náročnost jedné stránky v předškolní matematice a v matematice po první třídu nejde úplně porovnávat. Ta pro školáky sice začíná podobnými úkoly jako jsou v té pro předškoláky, ale jsou o maličko náročnější na přemýšlení a na stránce je těch úkolů i více než v pracovním sešitě pro předškoláky.
Třetí den jsme náš matematický blok zahájili pohybovými aktivitami. Nejprve jsme hráli „Honzo vstávej“, což byla docela bžunda, protože jsme poněkud propustili uzdu naší fantazii a vymýšleli jsme si všelijaké pohybové kreace a doprovázeli jsme je příhodnými zvuky. Poté jsme si pouštěli písničky, ve kterých se počítá a hráli u nich na sochy (hraje hudba=tancuje se, hudba nehraje = nesmíme se pohnout). Některé písničky byly v češtině, některé v angličtině, takže syn si kromě počítání a těla procvičoval i angličtinu. Na to jsme po hře na sochy navázali tím, že jsme si procvičovali počítání v angličtině. Pak jsme si dali pauzu a v matematice jsme pokračovali až odpoledne, po kroužku. To jsme se vrhli na výrobu papírových šestek, které jsme následně předělávali na šneky. A uspořádali jsme si pak šnečí závody, kdy jsme šneky rozpohybovali pomocí foukání. A abychom se trochu věnovali i geometrii, nastříhala jsem synovi z papíru různě dlouhé proužky a nechala jsem ho, aby je srovnal podle délky. Z proužků mám v plánu následně vyrobit halloweenský řetěz, takže máme už i nějaký základ pro příštích pár dní, které hodlám věnovat Halloweenu. Tedy syn ho bude vyrábět, já budu jen poradním orgánem. Syn pak odešel s manželem přeměřovat jednu z našich místností, kterou máme v plánu předělávat, čímž vlastně docela navázal na to porovnávání délky. Večer jsme si pak ještě zopakovali mé telefonní číslo, dočetli jsme „Hravou školu počítání“ a tím byl náš první matematický blok zakončen.
Pokud by vás zajímalo, co jsme to vlastně četli za knížku a kdo je to Počítálek, můžete si přečíst můj popis knihy v níže uvedeném odkazu.
Musím říct, že u tohoto pojetí výuky jsem se cítila mnohem lépe, než když jsem se pokoušela o klasiku. Vlastně jsem si to dokonce užívala a syn evidentně také. Dobrý pocit jsem měla i z toho, že jsem viděla, že i když se soustředíme jen na matematiku, procvičujeme společně s matematikou i další věci. U matematiky jsme zvládli číst, vyrábět, procvičit si angličtinu, zjistit pár informací o hlemýždích, cvičit a tancovat, procvičovat paměť při učení telefonního čísla, věnovat se trochu i zrakové percepci při porovnávání délek a práci s číslicemi na suchý zip. A ve chvílích, kdy se syn nevěnoval matematice, tak si ještě stihl hrát dle svého uvážení, zpívat, kreslit, vyrábět ze dřeva v dílničce, strávil několik hodin na hřišti, byl třikrát na kroužku, chodil s námi po nákupech, každý den navštívil babičku. Myslím si, že měl během těch tří dnů dostatečně pestrý program. A že i po sociální stránce je to takhle úplně v pohodě. Tématem následujícího bloku je sice Halloween, ale myslím, že i během něj dojde na nějaké to počítání.
