„Tak se to dělalo vždycky.“ Věta, která zabíjí přemýšlení

Možná bych ve svém věku měla spíš pomalu ale jistě začít nadávat na mladou generaci. Jenže čím dál častěji mám pocit, že problém není v ní. Problém je spíš v tom, jak přemýšlíme my sami. V tom, jak zoufale lpíme na představě, že svět je správný jen tehdy, když zůstává stejný jako v době, kdy jsme mu rozuměli my. A já tu potřebu mám asi nějakou nižší, než bývá obvyklé. Takže čím dál tím více vyšiluji z toho, jak lidé odmítají přijmout „nový svět“.

To je vidět na celé řadě témat, ale v poslední době mě např. zvlášť fascinuje způsob, jakým se vede debata o pohlaví a genderu. Velmi často slýchám sebejisté věty o tom, že jsou přece jen dvě pohlaví a že na tom není co řešit. Říká se to s takovou rozhodností, jako by šlo o jednoduchou, uzavřenou a navždy vyřešenou věc. Jenže ona to jednoduchá věc není. Biologické pohlaví není pouze mechanické rozdělení na dvě dokonale oddělené krabičky. Existují intersex lidé, tedy lidé, jejichž biologické znaky se nevejdou do zcela jednoznačného rozdělení na muže a ženu. Není jich většina, ale existují, a už samotná jejich existence stačí k tomu, aby tvrzení o absolutní jednoduchosti přestalo být přesné.

Vedle toho navíc existuje ještě další rovina, a tou je gender. Právě tady se celá debata často zbytečně zamotává, protože se směšují věci, které nejsou totéž. Biologické pohlaví a gender nejsou synonyma, i když se to v češtině někdy takto neobratně podává. Biologické pohlaví označuje tělesnou stránku člověka, zatímco gender se týká identity, společenského postavení, očekávání rolí a způsobu, jak člověk sám sebe prožívá a jak je vnímán ve společnosti. Někdo s tím může nesouhlasit, může mu to být nepříjemné, může to považovat za nové nebo matoucí, ale to ještě neznamená, že to neexistuje. Není to módní výmysl několika posledních let, nýbrž oblast, kterou se už dlouho zabývá psychologie, sociologie i medicína.

A tady se podle mě ukazuje něco podstatného. Člověk s tím nemusí být vnitřně ztotožněný, nemusí to přijmout za své a nemusí to ani považovat za blízké. Ale pokud o tom chce mluvit, měl by aspoň vědět, o čem mluví. V opačném případě už to není názor, nýbrž jen mechanicky převzatá věta, kterou si člověk půjčil od jiných, protože zní jednoduše a dává mu pocit jistoty.

Právě ta jistota je na tom možná to nejdůležitější. Lidé nemají rádi, když se naruší jednoduchý obraz světa. Je pohodlné věřit, že existují pevně dané role, jasná pravidla a neměnné pořádky, které tu byly odjakživa a navždy tu budou. Jakmile se do toho vloží komplikace, nuance nebo odlišnost, přichází odpor. Ne vždy proto, že by daná věc byla nebezpečná nebo škodlivá, ale prostě proto, že je nepohodlná. Nutí člověka přemýšlet, a to je pro mnohé mnohem nepříjemnější než samotná změna.

Zároveň si myslím, že by bylo dobré dodat ještě jednu věc, která v těchto debatách často úplně mizí. I kdyby se někomu něco z toho nelíbilo, stále z toho nevyplývá právo útočit na konkrétní lidi. Většina lidí, kteří se nevejdou do tradičních představ o genderových rolích, nikomu reálně nic nedělá. To, že žena opraví polici, muž uvaří oběd nebo si vezme růžovou košili, přece nikomu neubližuje. To, že někdo žije jinak, než jak si to představuje jeho okolí, samo o sobě není útok na společnost. Ano, mohou existovat jednotlivé konkrétní situace, které vyvolávají otázky nebo obavy a je legitimní o nich mluvit. Ale něco jiného je věcná debata nad konkrétním problémem a něco jiného je zuřivá potřeba nadávat na lidi jen proto, že nezapadají do cizí představy normálnosti. To už není obrana hodnot, ale obyčejná podrážděnost z toho, že svět není poskládaný podle našich zvyklostí.

A právě v tom je podle mě širší problém. Tento způsob uvažování se totiž netýká jen genderu. Je úplně všude. Ve škole, ve výchově, ve vzdělávání, ve způsobu, jakým hodnotíme děti i svět kolem sebe. Kolikrát slýcháme, že dítě má psát takhle, učit se tohle, znát tohle a zvládat tohle, a když se člověk zeptá proč, dostane v lepším případě odpověď, že se to tak dělalo vždycky, v horším případě je rovnou označen za líného, drzého nebo příliš moderního. Jenže „tak se to dělalo vždycky“ není vysvětlení. Je to jen způsob, jak umlčet otázku.

Ve vzdělávání je to vidět obzvlášť silně. Ano, existují rámcové vzdělávací programy, mluví se o kompetencích, dovednostech, práci s informacemi, kritickém myšlení a schopnosti orientovat se ve světě. Jenže když se člověk podívá do běžné školní reality, velmi často zjistí, že pod moderními názvy dál běží starý způsob myšlení. Pořád převažuje důraz na jednotnost, poslušnost a přesný postup. Jen jsme ruštinu vyměnili za angličtinu, dílny za informatiku a obyčejné tabule za ty interaktivní. To ovšem ještě neznamená, že se změnila podstata. Mnohde se pouze novými slovy popisuje starý svět.

Často se také říká, že určité předměty nebo učivo jsou důležité proto, že rozvíjejí logiku. Jenže logika přece nespočívá v tom, že si člověk zapamatuje postup a bez pochopení ho opakuje. Logika znamená chápat vztahy, vidět souvislosti, hledat řešení a umět přemýšlet i jinudy než po předem vyšlapané cestě. To se ale dá rozvíjet při vaření, při stavění, při opravování věcí, při pokusech, při práci s nástroji, při obyčejných každodenních situacích. Když dítě pochopí, proč noky vyplavou, dotýká se fyziky. Když sleduje, proč se nesmíchá dvoubarevný nápoj, učí se něco o hustotě. Když vaří, peče, měří, porovnává a zkouší, učí se mnohem víc, než když jen doplňuje správnou kolonku do pracovního listu.

Můj problém tedy není v tom, že by se děti neměly učit náročné věci. Můj problém je v tom, že příliš často nedokáže vysvětlit, proč se mají učit právě takto a k čemu jim to v životě bude. Když mi někdo rozumně objasní, proč je určitá věc důležitá, v čem rozvíjí dítě a kde se dá využít, nemám s tím potíž. Ale pokud jedinou odpovědí zůstává, že to tak prostě bylo vždycky, pak to nepůsobí jako argument, nýbrž jako pohodlnost a intelektuální lenost.

Ostatně historie sama ukazuje, že změna nikdy nevypadala samozřejmě. Když se začaly prosazovat hygienické postupy v medicíně, mnozí je odmítali. Když se zaváděla povinná školní docházka, také to nebylo přijímáno jako něco přirozeného. Když se měnily způsoby psaní, když se měnila podoba písma, když se proměňovala dělba rolí mezi muži a ženami, pokaždé se našli lidé, kteří tvrdili, že dřív to bylo správně a teď se svět kazí. Jenže problém je v tom, že ono „dřív“ bývá často jen romanticky upravená vzpomínka.

To je dobře vidět i na představách o mužských a ženských rolích. Mnoho lidí dnes mluví, jako by současné rozlišení bylo pradávné a neměnné, jenže při bližším pohledu zjistíme, že ani to není pravda. Proměňovalo se oblečení, proměňovaly se barvy spojované s pohlavím, proměňovalo se, co bylo považováno za vhodné pro ženy a co pro muže. To, co dnes někdo vydává za odvěkou přirozenost, je často jen poměrně nová kulturní zvyklost. A kdyby lidé historii znali lépe, možná by méně rádi vykřikovali, že něco tady nikdy nebylo. Ono to totiž často bylo, jen jinak, jinde nebo pod jiným názvem.

Stejný princip vidím i ve škole. Stačí, aby se změnila podoba písma nebo způsob, jakým se děti učí psát, a hned se ozývají hlasy, že je to strašné, že děti nic nepřečtou, že za chvíli nezvládnou přečíst ani text po babičce a že všechno staré bylo lepší. Jenže i písmo se v dějinách proměňovalo. Není to žádná posvátná neměnná podoba, která spadla z nebe. Měnily se abecedy, měnily se tvary písmen, měnily se celé způsoby zápisu. Když se něco podobného odehrávalo v minulosti, nepřipadá nám to skandální, protože už to bereme jako hotovou věc. Ale jakmile jsme svědky změny my sami, najednou ji mnozí vnímají skoro jako ohrožení civilizace.

Přitom by stačilo položit si prostou otázku: „Co je vlastně cílem?“ Chceme, aby dítě dokázalo číst, psát, rozumět textu a vyjadřovat myšlenky. To je podstatné. Zda se nejprve učí ten či onen typ písma, zda se k jinému tvaru dostane později nebo zda si některé věci osvojí jinou cestou, to přece samo o sobě není tragédie. Jenže část společnosti jako by vůbec nedokázala snést představu, že existuje jiný postup než ten, který sami zažili.

A podobné je to s učivem obecně. Neustále se vrací argumentace ve stylu „my jsme to uměli a dnešní děti to neumějí“. Jenže z toho ještě nijak neplyne, že dnešní děti jsou hloupější nebo méně vzdělané. Plyne z toho pouze to, že se učí něco jiného, jinak a v jiném světě. To, že někdo nevyjmenuje zpaměti totéž co předchozí generace, neznamená automaticky nedostatek inteligence. Otázka přece zní jinak: „Je ta konkrétní znalost opravdu důležitá, nebo si jen pěstujeme pocit vlastní hodnoty tím, že další generaci poměřujeme svými školními vzpomínkami?“

Právě tohle mi na celé debatě o škole vadí snad nejvíc. Místo abychom se ptali, co dnešní děti skutečně potřebují, neustále se vracíme k tomu, co jsme se kdysi učili my. Jenže dnešní děti nevyrůstají v našem světě. Mají jiné možnosti, jiné nástroje, jiné zdroje informací a také jiné mezery. A právě to by mělo školu zajímat. Pokud se z domácností vytrácejí praktické dovednosti, pak je možná nesmysl donekonečna přidávat další teoretické vrstvy a naopak by stálo za úvahu vrátit do vzdělávání více praktičnosti, práce rukama, pokusů, oprav, techniky, běžných činností, při nichž si dítě věci skutečně osahá a pochopí. Jenže na to narážíme na stejný problém jako všude jinde: změna je nepohodlná, a tak je jednodušší tvrdit, že děti jsou líné a že za nás to bylo lepší.

Přitom právě ve chvíli, kdy si stěžujeme, že děti nechtějí na technické obory, bychom si měli přiznat, že řada z nich se s technikou ve skutečnosti téměř nesetká jinak než ve vysoce teoretické podobě. Matematika, fyzika i chemie se často učí tak odtažitě a abstraktně, že v nich dítě nevidí svět, nýbrž jen soubor postupů, značek a vzorců. Pak se nemůžeme divit, že je to nebaví a že v tom nevidí smysl. Člověk těžko zatouží po oboru, který mu byl představen jako nepřehledná hromada teorie bez života.

A tím se zase vracím na začátek. Nemyslím si, že největším problémem dneška jsou mladí lidé, jejich jazyk, jejich identita nebo jejich odlišnost. Mnohem větším problémem je, že starší generace velmi často zaměňuje vlastní zvyk za univerzální pravdu. Jakmile se objeví něco nového, část lidí to ani nezkoumá, jen instinktivně odmítne. Ne proto, že by to bylo skutečně škodlivé, ale proto, že je snazší chránit starý rámec než poctivě přemýšlet, zda ještě dává smysl.

A to je možná to úplně nejdůležitější. Skutečný problém není v tom, že lidé něco nevědí. To je normální a lidské. Skutečný problém začíná ve chvíli, kdy se přestanou ptát proč. Když jim přestane vadit, že opakují cizí věty bez porozumění. Když jim stačí argument „vždycky to tak bylo“ a už necítí potřebu přemýšlet, zda to tak má být i dnes.

Možná tedy není čas nadávat na mladou generaci. Možná je čas podívat se kriticky na generaci vlastní. Na generaci, která si často plete zkušenost s neomylností a zvyk s pravdou. Protože svět se nemění proto, aby nás provokoval. Svět se mění proto, že se mění život sám. A člověk, který to odmítá přijmout, nakonec nebojuje za řád, ale jen za pohodlí svého vlastního myšlení.

#mysleni
#spolecnost
#vzdelani
#zmena
#nazory